Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“

Papežovými vlastními slovy:
„V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.“

Homilie na svátek Božího Těla
Řím, 23. června 2019
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29594

Naproti tomu: (Pokračování textu…)

Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“ Read More

Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické

František I.

Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1

Celá tato pasáž promluvy zní:

„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“

Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2 (Pokračování textu…)

Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod

V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.

Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod Read More

Přirozený zákon

Michal Kretschmer

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)

Přirozený zákon Read More

Duše lidská je nesmrtelná!

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)

Duše lidská je nesmrtelná! Read More

Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.(Pokračování textu…)

Láska k Bohu a bližnímu Read More

Poznatky jazykovědy proti evoluci

Proti evolucionistickému materialismu či pantheismu, jenž popírá Boha Stvořitele a jeho působení při udržování světa i v lidských dějinách, lze argumentovat různými prostředky: filosoficky, na základě biologických a geologických faktů. To je dost dobře popsáno v literatuře a je to také poměrně dobře známo těm, kdo se o tuto problematiku zajímají.

Zajímavá je studie W. B. Lindemanna[i] vycházející ze zkoumání vývoje jazyků, jenž se snaží ukázat, že jazyky se nerozvíjí, co se týče syntaxe, ale naopak upadají. To vede k přesvědčení, že na počátku lidstva byl již hotový jazyk či jazyky, které se nevyvinuly v souvislosti s údajnou evolucí od primátů k dnešnímu člověku přes různé mezistupně popisované v literatuře evolucionistů. Úvahy na základě úpadku jazyků nelze sice označit za striktní důkaz vyvracející evolucionistické teorie, ale rozhodně přesvědčivě míří tímto směrem.

V říši zvířat existují sice různé způsoby komunikace, ale jen člověk má jazyk ve vlastním slova smyslu, který je neporovnatelně výkonnější. Největší rozdíl mezi komunikací u zvířat a lidskou řečí je abstraktnost řeči. Neexistuje žádný pevný vztah mezi zvuky při hovoru a označovanými obsahy. Stejné slovo může mít v různých jazycích různý význam. Naproti tomu u zvířat je význam jejich projevů pevný. Zvuky, které vydávají jako výraz radosti, strachu nebo hrozícího nebezpečí jsou u stejného zvířecího druhu stejné a tak se mohou „domluvit“ zvířata z různých zemí, budou-li pospolu. Některá zvířata umí sice napodobovat lidskou řeč, ale nerozumí jejímu významu, a nemohou vytvářet žádné nové věty v souladu s pravidly gramatiky, zatímco malé děti již během doby, kdy se řeč teprve učí, vytvářejí nové věty, které ještě neslyšely. (Pokračování textu…)

Poznatky jazykovědy proti evoluci Read More

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně. (Pokračování textu…)

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice Read More

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost.  Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14). (Pokračování textu…)

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého Read More

Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve

Konstituce II. vatikánského sněmu Dei Verbum uvádí (kap. 10): „Posvátná tradice a Písmo svaté tvoří jediný posvátný poklad Božího slova, svěřený církvi. … Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista. Tento učitelský úřad však není nad Božím slovem, ale slouží mu tak, že učí jen to, co bylo předáno, neboť z Božího příkazu a za pomoci Ducha svatého Boží slovo zbožně slyší, svědomitě střeží a věrně vykládá a z tohoto jediného pokladu víry čerpá všecko, co předkládá k věření jako zjevení od Boha. Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle moudrého Božího rozhodnutí tak spolu spojeny a sdruženy, že jedno bez druhých dvou nemůže být, a že všichni tři činitelé zároveň, každý svým způsobem, pod vlivem jediného Ducha svatého přispívají účinně ke spáse duší.“ (Pokračování textu…)

Písmo svaté (3): Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve Read More

Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého

Evangelisté sv. Matouš a sv. Jan

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. K němu pak byly přidány nové knihy obsahující křesťanské zjevení, jež byly sepsány z vnuknutí Ducha svatého apoštoly a jejich žáky. Všechny tyto knihy, Starého i Nového zákona, byly svěřeny církvi. Sám Ježíš nenapsal žádný spis a apoštolé Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní bylo živé po všechny věky. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Inspirace Písma svatého
  • Neomylnost Písma svatého
  • Vztah Písma svatého k tradici a učitelskému úřadu církve
  • Bludné názory vztahující se k Písmu svatému
  • Výklad Písma svatého
  • Písmo svaté v životě křesťana
  • Závěr (Pokračování textu…)
Písmo svaté (1): Úvod + Inspirace Písma svatého Read More

Víra (8): Cesty k víře

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám. (Pokračování textu…)

Víra (8): Cesty k víře Read More

Víra (5): Vyznání a obhajoba víry

Poslední modlitba křesťanských mučedníků

Vyznání víry před lidmi je úkon pravdomluvnosti, a poněvadž má zásadní vztah k naší spáse, je zapření víry těžkým hříchem. „Každého tedy, kdo mne vyzná před lidmi, vyznám i já před svým Otcem, jenž je v nebesích. Kdo však mne zapře před lidmi, toho zapřu také já před svým Otcem, jenž je v nebesích“ (Mat 10,32-33, podobně Luk 12,8-9). Též Mar 8,38: „Kdo se bude stydět za mne a za má slova v tomto cizoložném a hříšném pokolení, za toho se bude stydět také Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly“. Rovněž sv. Pavel připomíná: „Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Víra v srdci vede k spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10,9-10), „nestyď se tedy za svědectví o našem Pánu“ (2 Tim 1,8) a též: „jestli s ním vytrváme, budeme s ním i kralovat; zapřeme-li ho, také On nás zapře“ (2 Tim 2,12). Sám Ježíš říká Pilátovi, že „proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě“ (Jan 18,37).

Víra křesťana není tedy jen vnitřní záležitostí jeho duše. Musí se projevovat i navenek skutky a zřetelnými slovy. Ježíš připravuje své učedníky na pronásledování pro jeho jméno (Mat 5,10, Mat 10,23, Luk 21,12), neboť „není služebník větší než jeho pán. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15,20), a přislibuje jim: „A budete v nenávisti u všech pro mé jméno. Kdo však vytrvá do konce, ten bude spasen“ (Mar 13,13). Tyto předpovědi se naplnily na mnoha tisících mučednících, kteří dosvědčili svou víru v Ježíše Krista za cenu ztráty svého života a jako sv. Polykarp chválili a velebili Boha za to, že jim dal podíl na kalichu Krista. Také měli na mysli věčný trest pro ty, kdo zapřou víru: „K milosti Kristově se obracejíce, pohrdli mukami na tomto světě. Majíce před očima uniknutí ohni neuhasitelnému, byl jim oheň mučitelů chladem.“ Prokonsulovi sv. Polykarp říká: „Hrozíš ohněm po hodinu hořícím a v mále hasnoucím, ale neznáš oheň budoucího soudu a věčného trestu zlým uchovaného“ (Zpráva o mučednické smrti sv. Polykarpa z roku 156 ohněm na hranici). (Pokračování textu…)

Víra (5): Vyznání a obhajoba víry Read More

Víra (1): Víra ve Starém zákoně

Eleazar odmítá vepřové
(2 Mak, 6,18-31)

Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.

Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii] (Pokračování textu…)

Víra (1): Víra ve Starém zákoně Read More

Svátek Panny Marie Sedmibolestné

Sedm bolestí Panny Marie

„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“

Dnes Církev slaví svátek Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.

Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:

Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru. (Pokračování textu…)

Svátek Panny Marie Sedmibolestné Read More

Diskuse o manželství s pseudokřesťany

Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…

První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem). (Pokračování textu…)

Diskuse o manželství s pseudokřesťany Read More

Televize ve službách Ďábla

Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři „moderních děl“ klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků. (Pokračování textu…)

Televize ve službách Ďábla Read More

Pravověrnost není farizejství!

Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…

Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách). (Pokračování textu…)

Pravověrnost není farizejství! Read More

Katolík Klimeš, ateista

Většina z nás si už všimla, že psycholog Jeroným Klimeš se sice hlásí ke katolicismu, nicméně jeho názory nijak zvlášť katolické nejsou, jak je vidět prakticky pokaždé, když zasedne ke klávesnici. Ani ve svém posledním článku Co s předmanželským sexem bezdětných? (ChtistNet.cz 11. 4. 2012) se od této tradice nijak neodchýlil, když vystřihl text, který zcela přejímá ateistické pojetí morálky, zejména pak té sexuální… (Pokračování textu…)

Katolík Klimeš, ateista Read More