Tag Archives: bible
Nejde o „rozmnožení“, nýbrž o „dávání“
Papežovými vlastními slovy:
„V epizodě o rozmnožení chlebů se totiž kupodivu nikdy nemluví o rozmnožení. Naopak, jsou užita slovesa »lámat, dávat a předkládat« (srov. Lk 9,16). Důraz totiž nespočívá na rozmnožení, nýbrž na dávání. To je důležité. Ježíš totiž nekouzlí, neproměňuje pět chlebů v pět tisíc chlebů, aby potom řekl: „Teď rozdávejte“. Nikoli, Ježíš se modlí, požehná pět chlebů, začne je lámat a důvěřuje Otci. Oněch pět chlebů se nespotřebuje, což není kouzlo, nýbrž důvěra v Boha a v Jeho prozřetelnost.“
Homilie na svátek Božího Těla
Řím, 23. června 2019
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29594
Naproti tomu:
Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické
František I.
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (1): Úvod
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i].
Přirozený zákon
Michal Kretschmer
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.
Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Láska k Bohu a bližnímu
Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.
Přikázání lásky
Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
Poznatky jazykovědy proti evoluci
Proti evolucionistickému materialismu či pantheismu, jenž popírá Boha Stvořitele a jeho působení při udržování světa i v lidských dějinách, lze argumentovat různými prostředky: filosoficky, na základě biologických a geologických faktů. To je dost dobře popsáno v literatuře a je to také poměrně dobře známo těm, kdo se o tuto problematiku zajímají.
Zajímavá je studie W. B. Lindemanna[i] vycházející ze zkoumání vývoje jazyků, jenž se snaží ukázat, že jazyky se nerozvíjí, co se týče syntaxe, ale naopak upadají. To vede k přesvědčení, že na počátku lidstva byl již hotový jazyk či jazyky, které se nevyvinuly v souvislosti s údajnou evolucí od primátů k dnešnímu člověku přes různé mezistupně popisované v literatuře evolucionistů. Úvahy na základě úpadku jazyků nelze sice označit za striktní důkaz vyvracející evolucionistické teorie, ale rozhodně přesvědčivě míří tímto směrem.
V říši zvířat existují sice různé způsoby komunikace, ale jen člověk má jazyk ve vlastním slova smyslu, který je neporovnatelně výkonnější. Největší rozdíl mezi komunikací u zvířat a lidskou řečí je abstraktnost řeči. Neexistuje žádný pevný vztah mezi zvuky při hovoru a označovanými obsahy. Stejné slovo může mít v různých jazycích různý význam. Naproti tomu u zvířat je význam jejich projevů pevný. Zvuky, které vydávají jako výraz radosti, strachu nebo hrozícího nebezpečí jsou u stejného zvířecího druhu stejné a tak se mohou „domluvit“ zvířata z různých zemí, budou-li pospolu. Některá zvířata umí sice napodobovat lidskou řeč, ale nerozumí jejímu významu, a nemohou vytvářet žádné nové věty v souladu s pravidly gramatiky, zatímco malé děti již během doby, kdy se řeč teprve učí, vytvářejí nové věty, které ještě neslyšely.
Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice
Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.
Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.
Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně.
Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého
Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost. Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).
Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.
Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14).
