Bývalo to tenkrát oblíbené přirovnání a pronášelo se hlasem výstražným a zděšeným, jako kdyby v tom okamžiku nešťastník užuž z té šikmé plochy sjížděl a začal se nezadržitelně řítit směrem svislým. Tou šikmou plochou byl povážlivý odklon od náboženství, jaký často nastával u patnáctilených studentů, zejména kvartánů, neboť kvarta bývala třída ďábelská, a hrozící pohromou mohlo být jen vyloučení z arcibiskupského konviktu, nesmiřitelný hněv poručníkův, ztráta prostředků k dokončení studií a buď zkažený život, nebo něco ještě pochmurnějšího.

Začalo se to tím, že v kvartě byl přijat do konvitku známý spolužák, který vynikal nad ostatní svou sečtělostí, nadáním, vtipností a tím že uměl psát verše. Vznikla tu tedy soutěž, ale prostá veškeré řevnivosti, neboť se tu proti sobě postavily dva směry, které se spíše doplňovaly než kryly. Zatímco chovanec starousedlý pěstoval klasiky, či spíše jen Vrchlického a exotiku, včetně Zeyera a Leconta de Lisle, nový chovanec pěstoval modernu, počínajíc básníkem Kosmických písní, a směřoval k tehdejším realistům a dekadentům. Nový chovanec měl solidnější základy, neboť jeho otec byl učitelem a věnoval mu jako svému nejstarším dítěti všecku svou péči, četl též už některé spisy filozofické, kterým se chovanec starousedlý vyhýbal, trpěl vlekým katarem průdušek a dušností, která někdy budila úzkost, a byl už dokonalým bezvěrcem. Oba se spolu znali už z tercie, kdy se spolu octli v téže tříde, a když se pak octli i v konviktě, nastala úplná shoda zájmů. Žhavá citlivost jednoho se doplňovala s chladnou vtipností druhého, kterému se citlivý snažil obětovat svou víru, třebas mu to šlo velice těžce. Ale přátelství je přátelství a dobře věděli staří lidé, že je to výmysl ďáblův.

Nu, četli spolu Machara, Carducciho a podobné věci, prospěch ve škole slábl, ale to by nebylo bývalo nejhorší. Mnohem horší byla změna na obličeji, zvláště na očích. Pan ředitel konviktu to posuzoval různě. Synu učitelovu, za kterého otec platil celý plat, mohly se už nějaké úchylky strpět. Ale mohly se strpět žebráckému sirotkovi, který byl v konviktě vlastně zadarmo? Výstrahy byly neúčinné, chovanec už byl zaslepen. I napsal ředitel list poručníkovi, a ten, nemoha přijet sám, poslal za sebe tetu Kysilkovou.

Její příchod byl strašidelný. Přestrojila se za nejubožejší ze všech žen a vzala na sebe nejžebráčtější tvářnost, aby pana ředitele pohnula k slitování nad sirotkem a ničemného sirotka k slitování nad poručníkem i nad babičkou. Pozorovalo ji všech sto deset chovanců a před očima provinilce, který zesinal hrůzou, neboť teď pod sebou opravdu ucítil propast. Ale jak už tomu u takových zbloudilých tvorů bývá, zatvrdil se tajným hněvem a raději se rozhodl pro svou zkázu.

Nemaje ani nejmenších vědomostí o skutečném životě, tázal se svého přítele, jak by se mohlo provést, aby byl někde přijat za učedníka na knihkupectví. Odpověď byla zdrcující. Bez peněz to nešlo. I na ševcovského učedníka se musilo platit. Co teď?

To si neuměl vůbec přestavit a zdálo se mu to horší než smrt. Ani smrt se však nezdála zcela jednoduchá a a ni v tom nedovedl přítel poradit nic jiného než to, aby s tím zatím počkal.

Nevyhovující chovanci bývali ze šetrnosti k rodičům propouštěni z konviktu zpravidla o prázdninách. Z tváře pana ředitele však hrozilo nebezpečí propuštění okamžitého a tomu se musilo zabránit stůj co stůj, neboť pak by si nebylo bývalo možno ani vyvolit způsob, jak to skončit. I bylo tedy třeba až do konce školního roku dělat aspoň zdánlivou dobrotu, stýkat se s přítelem jen tehdy, když to pan ředitel ani pan prefekt nemohli pozorovat, nepsat básně a pilněji se učit. Bylo to všecko náramně nudné a trapné, neboň na konci všeho byla zase jen nevyhnutelná zkáza a jedinou zábavu poskytovalo jen přemýšlení o tom, jak ji provést co možná nejslušněji a zároveň nejpohodlněji.

Jeho přítel se ho snažil rozptylovat a vymýšlel si všelijaké věci, na kterých by každý byl poznal jejich nepravdivost. Vydával se za jednatele jakéhosi tejného světového spříseženstva, bojujícího proti Církvi, a vyprávěl o sobě neuvětitelné věci. Ve stavu zoufalství všecko však přicházelo vhod a jeho lži byly snad ospravedlněny tím, že si nevěděl rady, neboť viděl před sebou tvora, který už úplně utonul v myšlenkách na své odhodlání, a nemohl se zdát, že by to snad nemínil vážně.

Už se blížil den, kdy se měla rozdávat vysvědčení, a už bylo ustanoveno místo, na které se chtěl poloudilý tvor odebrat k výkonu svého rozhodnutí. Tu se k němu přitočil přítel a řekl:

„Poslouchej, nech toho! Mluvil jsem s ředitelem, vysvětlil jsem mu to a on mi řekl, že tě tu tedy ještě jeden rok nechá na zkoušku!“

Snad to bylo přijato s ulehčením, ale nikoliv s radostí, neboť i nejpochmurnější myšlenka, pěstuje-li se s urputnou umíněností, nabývá jakéhosi půvabu, se kterým se těžko lze loučit. Obstála totiž ta umíněnost i při zkoušce tak tuhé, jakou bylo pohlížení třpytících se loveckých tesáků a nožů ve výkladnici nožířského závodu. Ale přece jen se pak místo do městkého lesa šlo na nádraží a s otupělou hlavou a prázdným srdcem dojelo do Turnova.

Ředitel tentokrát potrestal chovance jen tím, že mu pokazil konec prázdnin přípisem poručníkovi. Chovanec trochu zesmutněl, ale těšil se na to, že po prázdninách zase uvidí svého přítele, ke kterému teď choval vděčnost za zachránění svého života. Ale k svému překvapení a smutku se cestou do Příbramě už v Praze od kohosi dověděl, že se jeho přítel nejen nevrátí do konviktu, nýbrž ani do Příbramě, neboť už ho dal otec zapsat na akademickém gymnáziu v Praze.

To tedy bylo pro šestnáctiletého hocha bolestné. Svého přítele uviděl pak až za rok, a to už spolu mluvili alespoň částečně moudře a jistě i vzorně, neboť ani jeden, ani druhý ani jediným slůvkem nenarazil na to, co bylo v příbramské kvartě, a nikdy už nebude zjeveno, co všecko přítel selhal a všem mluvil pravdu.

Tím se také skončila i doba pokusného nevěrectví, které bez přítelovy přítomnosti pozbylo veškerého půvabu a veškeré přitažlivosti.

DURYCH, Jaroslav. Na šikmé ploše. In Kněz a baba. Votobia: Olomouc, 1999.

Vybrala Nea Marie Brkičová