Tag Archives: Jaroslav Durych
O JAKUBU DEMLOVI
Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a v Tasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé“ a „Z mého okovu“ a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.
Kněz a baba
Tyto řádky mohly by míti též název: Člověk duchovní a baba, nebo: Umělec a baba. Nebudou platit pouze o určitých kněžích, ale přece byly zvoleny proto, že určitých kněží se týkají nejvíce: neboť lidem stavu světského může sice připraviti baba záhubu, ale nikdy tak osudnou jako knězi.
Slušný člověk
Když jsem posledně dlel úředně v Praze, musil jsem některé dny choditi do jisté pracovny, na jejíchž dveřích byla bílá tabule s nápisem. Když jsem tam přišel poprvé, padl mi do očí nápis na této tabuli:
Každý slušný člověk zavírá za sebou dveře
Na šikmé ploše
Bývalo to tenkrát oblíbené přirovnání a pronášelo se hlasem výstražným a zděšeným, jako kdyby v tom okamžiku nešťastník užuž z té šikmé plochy sjížděl a začal se nezadržitelně řítit směrem svislým. Tou šikmou plochou byl povážlivý odklon od náboženství, jaký často nastával u patnáctilených studentů, zejména kvartánů, neboť kvarta bývala třída ďábelská, a hrozící pohromou mohlo být jen vyloučení z arcibiskupského konviktu, nesmiřitelný hněv poručníkův, ztráta prostředků k dokončení studií a buď zkažený život, nebo něco ještě pochmurnějšího.
Kdy lze žasnouti
Je-li někdo tak říkajíc odsouzen k tomu, aby byl básníkem nebo něčím toho druhu, stává se záhy především protivou. Jest obecným a jistě odůvodněným přáním lidí, aby měl každý se svým okolím účast v radostech, smutcích, nadějích i straších, zálibách i odporu k věcem, které se týkají společnosti, třídy nebo jakéhokoliv svazku, k němuž náleží, a ti, kteří při tom ukazují neochotu, těžkopádnost nebo lhostejnost, jsou obecně považováni za protivy. Ale co si má takový protiva počíti! Ten, kdo desetkrát něco zažil a desetkrát se tomu podivil, nerad se tomu diví pojedenácté, a takoví protivové mají obyčejně tolik zkušeností, že už pak jsou netečni jako dřevo. Odkud mají ty zkušenosti? Bůh suď! Zkušenosti se nedají vymysliti, ty musí pocházeti z něčeho skutečného, třebas i z něčeho takového, čeho si jiní lidé nevšimnou.
HOSPODYŇKY
Nedávno jsem četl ve směsi nějakého časopisu, jak prý jsou některé květy ošklivé, když vadnou; zvláště ohyzdný prý jest zahradní zvonek a také růže. A tu jsem se styděl s těmito květinami před lidmi, zvláště před těmi, kteří mají tak vnímavé smysly pro ohyzdnost vadnoucích květin a takový smysl pro čistotnost a správnost, že je vadnoucí květiny pohoršují. Ale kdyby se chtěl člověk stydět pro každou takovou výtku, musil by se stydět po celý život, a to by bylo špatné. Proto jest dobré všímati si žen zcela starých a zvadlých, žen stárnoucích, žen, které se již blíží odkvětu; babiček, stárnoucích matek a tet, stárnoucích panen, ale i mladších žen, které jsou odděleny od všeho ostatního světa vysokou ohradou mateřství a jsou k tomuto vadnutí odsouzeny bez pomoci a léku.
Jaroslav Durych: CHTĚL BYCH BÝT BABOU
Chtěl bych být babou, která oči světa odpuzuje celým svým vzezřením nedobrovolně a jistě. Babou, poněvadž ta jest rakví života, památkou nejneužitečnější na doby minulé, z jejíchž slibů a půvabů nezbylo nic než ošklivost zvadnutí, babou, o níž každý ví, že je zbytečným a pohoršujícím pozůstatkem bytosti, jejíž právo na pobyt mezi ostatními lidmi byl odměřen zákony jinými než u starých mužů, zákony, které se zdají tvrdé z ironie osudu vášní, podobny penízi, jehož rub je znám jen osamělým.
Katolická elita
Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě je tu DUCH SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými.
