Tag Archives: papežská neomylnost

K otázce heretického papeže (1.)

“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v  kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..

Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019

Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.

V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).

Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).

V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.

Tři věci, které papež nemůže

Phil Lawler

7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:

Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout.

Papež pro naši dobu (3)

P. Linus Clovis

Pohoršení předpověděl sám Pán

Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:

Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]

Proč tato zkouška

Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji.

František Josef I. – katolík nebo liberál?

Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.

Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře.

Co se děje v hlavě katolíka (odpověď panu Šimečkovi)

Papež František I.

Pan Martin M. Šimečka se ve svém podivuhodném opusu Co se děje v hlavě evropského katolíka, který odmlouvá papeži? zamýšlí nad tím, proč katolíci neposlouchají svého skvělého papeže, který se tolik zasazuje o uprchlíky, a proč je za to papež neexkomunikuje (nebo alespoň politiky jako jsou Viktor Orbán a Jarosław Kaczyński)…

Považuji za překvapující, že zkušený redaktor je schopen zplodit takovou slátaninu, nádherně demonstrující jeho absolutní bezvědomí o tom, co píše. Článek má jistě perfektní potenciál býti skvělý příkladem a argumentem ve věci naprosté bídy české žurnalistiky, nebo alespoň české světské žurnalistiky ve chvíli, kdy se pokouší psát o víře a katolících. Nicméně článek propaguje a šíří spoustu nesmyslných myšlenek a údajů a klade zajímavou otázku, proto bych rád na něj zareagoval, i když si to kvalitou snad ani nezaslouží.

Omylnost papežů (3.)

Omyly papežů

Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:

Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).

Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:

Omylnost papežů (2.)

Pět kategorií výroků Magisteria

Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology.  Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.)  Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:

1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.

2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.

3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110).  Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká:

Omylnost papežů (1.)

Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.

Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…

Nejde o věc svědomí

Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.

Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.

Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.

Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“

Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek:

Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.