Tag Archives: manželství
Hrozba, kterou nelze ignorovat: liberálové tvrdí, že křesťanští rodiče jsou nebezpeční
V posledních dvou desetiletích začíná křesťanům postupně docházet, že důsledky stejnopohlavních „manželství“ homosexuálů pro lidi, kteří dosud věří v tradiční pojetí rodiny, jsou mnohem větší, než by si byli pomysleli i největší cynici. Politici, akademici a média dospěli ke společnému závěru, že je-li „manželství“ homosexuálů občanským právem, pak lidé, kteří jsou proti němu, nejsou prostí disidenti lpící na dvoutisícileté tradici, ale ohavní bigoti, kteří si za své diskriminační názory zaslouží ostrakizaci. Heslo „žij a nech žít“ se tudíž pro cukráře, květináře, majitele nemovitostí a adopční agentury mění v „donutíme tě souhlasit a spolupracovat“. Všechny tyto profese zjišťují, že se staly cílem homosexuálních aktivistů, kteří ve svém entuziasmu projevují šokující bezohlednost při pronásledování lidí za údajné ideozločiny. [1]
Nic z toho nebude pro většinu z vás novinkou, radikální přebudování našich společenských struktur však začíná ovlivňovat křesťanská společenství způsobem, který stále více zasahuje až do rodin. Skutečnost je taková, že státní školy v celé Kanadě (a na mnoha místech Spojených států) začínají zavádět sexuální výchovu, která přímo odporuje přesvědčení mnoha tradičních komunit – a vlády začínají nevraživě sledovat křesťanské a soukromé školy jako nevítaná útočiště odlišného myšlení a výchovy. A je to ještě horší: křesťanští rodiče a pěstouni stále častěji zjišťují, že jsou kvůli svým názorům „nevhodní“ k adopci nebo přijetí dětí.
Za několik uplynulých let jsem mluvil s mnoha potenciálními adoptivními rodiči a pěstouny, kteří byli kvůli svým názorům na sexualitu buď otevřeně odmítnuti, nebo jinak přišli na to, že náhlé a okamžitě zamítnutí následovalo bezprostředně poté, co jejich postoje vyšly najevo. Křesťanským rodičům se často kladou přímé otázky s cílem zjistit, zda se dosud drží křesťanských zásad, a zřetelně se jim naznačuje, že odpovědi nevyhovující současné progresivní ideologii povedou k tomu, že budou shledáni nevhodnými k péči o děti.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)
Prof. Anna Silvasová: Pravověrná interpretace neexistuje
V posledním díle seriálu se budeme zabývat příspěvkem profesorky Anny Silvasové, která v ostrém shrnutí neúprosně demaskovala tragickou situaci Církve. Nejprve stručně zmínila „ducha modernity“ a kritickou situaci Církve bezprostředně po 2. vatikánském koncilu. Dále uvedla:
„Za Jana Pavla II. se zdálo, že jsme na chvíli ,zařadili zpátečkuʻ, alespoň v některých oblastech, zejména vzhledem k tomu, jak důkladně se zabýval tajemstvím manželství od počátku stvoření a podpoře Humanae vitae. Za Benedikta XVI. to pokračovalo pokusy o řešení úpadku liturgie a mravní zvrácenosti v podobě sexuálního zneužívání mladistvých kněžími. Doufali jsme, že se bude jednat alespoň o částečnou nápravu. Avšak za pouhých několik let pontifikátu papeže Františka vyčpělý a zatuchlý duch sedmdesátých let opět ožil a přivedl s sebou sedm dalších démonů. A jestli jsme o tom snad dříve pochybovali, Amoris laetitia a to, co v minulém roce následovalo po ní, dokonale objasnilo, že toto je naše krize. Jak se zdá, tento cizí duch nakonec zachvátil i Petrův stolec a do svých sítí zaplétá stále početnější kohorty poddajných vysoce postavených mužů Církve, což pro mnohé z nás, katolických laiků, představuje nejděsivější a vskutku šokující aspekt této věci.“
Profesorka Silvasová se dále věnovala srovnání různých interpretací [Amoris laetitia], a to zejména snahám interpretovat její text pravověrně. To pokládá za „velice podivné“:
„Existuje však jedna skupina, jejíž přístup považuji za velmi podivný, a to jsou cíleně pravověrní vysocí preláti a teologové, kteří s pozdvižením vyvolaným exhortací Amoris laetitia jednají, jako by šlo o ,dezinterpretaciʻ. Zaměřují se jen na text jako takový a odhlížejí od veškerých známých dřívějších slov a činů samotného papeže Františka i od historického kontextu. Kladou tím jakoby nepřekročitelnou propast mezi osobu papeže na jedné straně a ,zněníʻ dokumentu na straně druhé. Jakmile je Svatý otec spolehlivě mimo veškeré úvahy, mohou se bez obav zabývat problémem, jenž nazývají ,zneužitímʻ textu. Poté vyjádří zbožné přání, aby Svatý otec tyto omyly ,napravilʻ.
Laičtí akademici k Amoris laetitia (2)
Prof. Claudio Pierantoni: Heretičtí papežové a čtyři úrovně nebezpečí
Také přednáška prof. Pierantoniho klade současný spor do historické perspektivy, avšak z odlišného hlediska: snaží se porovnávat příklady „heretických papežů“ – konkrétně Liberia a Honoria I. – se současným pontifikátem. Pro náš účel je obzvlášť zajímavý případ papeže Honoria, neboť ten byl za své učení o „jedné vůli“ v Kristu oficiálně odsouzen Třetím konstantinopolským koncilem (L.P. 681), šestým ekumenickým koncilem v dějinách Církve, který zároveň slavnostně vyhlásil nauku o „dvou vůlích“, božské a lidské, která logicky vyplývá z již dříve vyhlášeného učení Chalkedonského koncilu (L.P. 451) o „dvou přirozenostech“ spojených v jediné Osobě Kristově. Papež Lev II. poté odsouzení Honoria koncilem potvrdil a přidal formální kritiku Honoriovy nedbalosti, která umožnila šíření bludu. Zde tedy pozorujeme, že odsouzení papeže nemusí vycházet jen z formální hereze, ale i z jeho praktického jednání, které blud toleruje nebo, jako v případě Františka v současné době, ho dokonce otevřeně podporuje.
Prof. Pierantoni shrnuje srovnání starověkých papežů se současným případem konstatováním:
„Avšak přes rozdíly mezi nimi mají případy Liberia a Honoria obecně jeden důležitý společný bod, totiž skutečnost, že k oběma jejich zásahům došlo v době, kdy formulování příslušných dogmat – učení o Nejsvětější Trojici u Liberia a kristologické nauky u Honoria – teprve probíhalo. … Tato skutečnost je bezpochyby pro věroučné úchylky obou starověkých papežů polehčující okolností, ale bohužel je zároveň tím, co je staví do protikladu s věroučnými úchylkami, k nimž dochází za současného pontifikátu, pro něž je naopak faktorem přitěžujícím, neboť [papež František] se nestaví proti nauce dosud nevyjasněné či nauce, jejíž formulování teprve probíhá, nýbrž proti učení, které – kromě toho, že je pevně zakotveno v Tradici – bylo i vyčerpávajícím způsobem prodiskutováno v posledních desetiletích a podrobně vyjasněno nedávným magisteriem. Nejde tedy jen o odchylku magisteria od Tradice obecně, ale o přímý rozpor s prohlášeními magisteria v době velmi nedávné.“
Fatima, peklo a hnutí pro život
Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.
Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.
Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.
Zdvižený prst Aleše Opatrného
Mons. Aleš Opatrný
Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?
Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.
Omyl venkovského faráře
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze.
Tento katastrofální pontifikát
Phil Lawler
Něco prasklo, když papež František v kázání z 24. února využil evangelia z toho dne jako další příležitosti prosazovat vlastní názor na rozvod a nový sňatek. Papež odsoudil pokrytectví a „kazuistickou logiku“ a řekl, že Ježíš přístup zákoníků odmítá.
To je do značné míry pravda. Co však Ježíš ve své výtce farizeům říká o manželství?
Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.
…a dále…
Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.
Den za dnem papež František v kázáních při ranních mších ve vatikánském Domě sv. Marty kritizuje „učitele zákona“ a „rigidní“ aplikaci katolické mravní nauky. Někdy je jeho interpretace denního čtení z Písma násilná; způsob, jak označuje tradičně smýšlející katolíky, je často urážlivý. V tomto případě však papež čtení z evangelia naprosto postavil na hlavu. Po přečtení zprávy Vatikánského rozhlasu o tomto podivuhodném kázání [1] už nemohu dál předstírat, že papež František nabízí jen novátorskou interpretaci katolické nauky. Nikoli; jde o víc. Zabývá se cílenou snahou změnit to, co Církev učí.
Modlitební výzva kazašských biskupů
Výzva k modlitbám:
Aby papež František potvrdil neměnnou praxi Církve, pokud jde o pravdu o nerozlučitelnosti manželství
Arcibiskup Peta, metropolita astanský
Po zveřejnění apoštolské exhortace Amoris laetitia vydaly některé partikulární církve normy pro její aplikaci a výklad, podle nichž se ke svátostem pokání a Eucharistie připouštějí rozvedení, kteří uzavřeli civilní sňatek s novým manželem bez ohledu na svátostné pouto, jímž jsou spojeni s legitimním manželem či manželkou, a to aniž by museli splnit Bohem stanovenou povinnost a přestat znesvěcovat existující manželství.
Soužití more uxorio s člověkem, který není legitimním manželem, zároveň představuje urážku spásné smlouvy, jejímž znamením je svátostné manželství (srov. Katechismus Katolické církve, 2384), a urážku snubní podstaty samotného eucharistického tajemství. Tuto souvislost objasnil papež Benedikt XVI.: „Eucharistie nevyčerpatelným způsobem posiluje nerozlučitelnou jednotu a lásku každého křesťanského manželství. Mocí svátosti je v něm manželské pouto vnitřně spojeno s eucharistickou jednotou mezi Kristem – snoubencem a Církví – snoubenkou (srov. Ef 5,31-32)“ (apoštolská exhortace Sacramentum caritatis, 27)1.
Lži a manipulace prof. Halíka
PhDr. Radomír Malý
Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:
Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“
Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto?
Je Donald Trump nový císař Konstantin?
.jpg)
Článek, v němž Blaise Joseph přirovnává Donalda Trumpa k římskému císaři Konstantinovi, poprvé vyšel na portálu MercatorNet 26. března 2016, dlouho předtím, než Trump získal nominaci za Republikánskou stranu a nakonec porazil Hillary Clintonovou. Tehdy se zdál být opovážlivý a nepravděpodobný. Dnes se jeví prorocky. Překlad zveřejňujeme se souhlasem MercatorNet. (Pozn. překl.)
Křesťané nemohou svobodně mluvit. Náboženská svoboda je terčem útoku. Společnost je materialistická a nemravná. Západní civilizace čelí velkým hrozbám zevnitř i zvenku. Jediný evidentní vůdce, který je na obzoru, není žádný světec.
Myslíte na Spojené státy roku 2016? Nikoli. Jde o Řím roku 312.
Tím vůdcem je Konstantin, který usiluje o to, aby se stal římským císařem. Má mnoho chyb: měl několik manželek a jednu z nich dokonce odsoudil k smrti, byl mimořádně ctižádostivý a jako vojevůdce i politik bezohledný. Legenda říká, že prožil svou verzi „cesty do Damašku“, měl vidění, obrátil se na křesťanství, zvítězil nad svými odpůrci a stal se velkým římským císařem.
