Tag Archives: katolicismus
O účelovém románu
G. K. Chesterton (1914)
Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.
Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.
Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve.
Televize ve službách Ďábla
Nedávno jsem si pořídil televizi. Vlastně jsem ji ani moc nechtěl pořídit, ale byla mi nabídnuta slušná televize za nízkou cenu a přece jen zprávy přes televizi zní lépe, než sekající se živé sledování přes internet… Jsou dny, kdy ji téměř nezapnu, jsou dny, kdy ji sleduji poměrně dlouho – hlavně zprávy, naučné pořady a (ve chvílích odpočinku) detektivky. A dokonce i v omezeném zorném poli detektivek občas s úžasem sleduji, kam až dokáží autoři „moderních děl“ klesnout a jak odporné ideje se snaží vpašovat do myslí diváků.
Setkání v Bělči
Při nedělní mši byla obsazena i předsíň.
Uplynulý víkend jsem strávil v Bělči, kde proběhlo setkání přátel Institutu sv. Josefa, časopisu Te Deum a Kněžského bratrstva sv. Pia X. V tomto příspěvku bych si dovolil trochu o této akci poreferovat, nicméně zdržím se podrobnějších popisů přednášek: jednak je Institut sv. Josefa časem zveřejní, jednak jejich poměrně podrobné výtahy naleznete v konkurenčním popisu setkání z klávesnice Ney Brkičové. Tak proč to zdvojovat.
Setkání se letos uskutečnilo v Bělči v „areálu Jana Ámose Komenského“, který patří evangelíkům. Přiznám se, že jsem si tu zajímavou ironii řádně vychutnával…
Strana, co nemá s Katolickou církví nic společného
Thomas More
Čím dál častěji slýchávám od jistých lidovců jednu konkrétní frázi. Je poměrně stručná: „KDU-ČSL nemá s Katolickou církví nic společného.“ Nu, kdo chce kam, pomozme mu tam…
Nechápu, co si recitátoři slibují od tak směšného, hloupého a (stále ještě) lživého sloganu. Máloco je totiž jisté tak, že nekatolíky nepřitáhne (už protože takové pitomosti nikdo neuvěří), zatímco nejednoho katolíka spolehlivě odradí. Protože strana, která nemá s Katolickou církví nic společného, evidentně není pro katolíky.
Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty…
Jedním z nejnebezpečnějších produktů smrtící kombinace sekularizace a „pokoncilní otevřenosti“ je rozplizlost a degenerace katolického hodnotového systému a následně i myšlení. Většina dnešních českých katolíků už nemá katolické hodnoty a nemyslí katolicky, či případně katolické myšlení a katolický hodnotový systém v duchu sekularismu odsunuje na čas mše a do oblastí „mudrování o nadpřirozenu“ a o věcech světských přemýšlí světsky, ve světle hodnot pohanů a ateistů. Důsledky jsou zničující…
Maxmilián Kolbe: Proč nepohodlný světec?
Sv. Maxmilián Kolbe
Sv. Maxmilián Kolbe, jehož svátek Církev slaví 14. srpna, je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Patří k jedněm z nejznámějších světců 20. stol.
Až potud vše v pořádku. To další už nikoliv. Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu.
O JAKUBU DEMLOVI
Viděl jsem Jakuba Demla v Staré Říši, v Babicích, v Jaroměřicích, v Praze, v Bystrci, v Brně, v Olomouci, ve Šternberků, v Přerově, v Topolčiankách, v Podběli u Bezděze a v Tasově v dobách od roku 1907 -1925. Naučil mě mnohému zvláště svou knížkou „Moji přátelé“ a „Z mého okovu“ a dal mi mnoho svých knih, z nichž mnohé mají cenu oběti nejen vlastního srdce, ale i celého rodu. Podněcoval mocně moji domýšlivost svými chválami a půjčil mi peníze, když mi bylo velmi zle. Učil mě chytat na udici ryby a raky; ryby bez úspěchu, raky však s úspěchem znamenitým. Býval mým hostitelem a méně často mým hostem. Modlil se za mne.
Proč nám chybí disciplína a odhodlání?
Jedna věc mi nedává pokoje. Neustále se musím ptát, proč jsme my, katolíci, neustále v tak hluboké depresi a defenzívě. A přes veškerou snahu narážím stále na jedinou odpověď: chybí nám odhodlání a disciplína. Je to nepřehlédnutelné a prosté. Jen si pořád nějak nedokážu odpovědět na otázky „proč tomu tak je“ a „co s tím dělat“…
Katolická cesta J. Durycha XIV. – Česká církevní politika
Úvody statí se často stávají svým autorům kamenem úrazu. Nebývá vhodné čtenáře hned první větou uvádět in medias res, a naopak, je-li úvod příliš obecný a obsáhlý, čtenář ztratí zájem a stať už třebas ani nečte. Zde tomu bude jinak.
Někdy se mi zdá, jako by Jaroslav Durych založil ROZMACH snad jen proto, aby mohl zveřejnit tuto provokativní písemnost, kterou by mu na konci pátého roku české samostatnosti nebylo uveřejnilo žádné české periodikum.
