Tag Archives: Islám
Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy?
Tuto otázku položila redakce polského katolického webu pch24.pl světícímu biskupovi z kazašské Astany mons. Athanasiovi Schneiderovi. Odpověděl následovně:
„Toto je důsledek relativismu, který pronikl hluboko do církevních struktur. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium v čl. 16 říká, že s muslimy uctíváme stejného Boha. Katolická církev ale učí, že Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Muslimové však toto kategoricky popírají a pokládají za rouhání. Neuctíváme tedy s nimi v žádném případě stejného Boha.
Kardinál Burke o Maltézském řádu: „Všechno to vypadá velmi podezřele.“
V rozsáhlém rozhovoru pro portál InfoVaticana kardinál Raymond Leo Burke odpovídá na otázky týkající se dubií, možné formální korekce papeže, krize v Maltézském řádu a tajemného milionového daru, prvních měsíců prezidenta Trumpa v úřadu a dalších problémů.
Dubia a čtyři kardinálové
Proč jste vy čtyři kardinálové dubia zveřejnili? Jaký byl hlavní důvod?
Kvůli tomu, že v Církvi existuje příliš velký zmatek v určitých zásadních otázkách souvisejících se základním mravním ideálem, se svatým přijímáním a správnou dispozicí, v němž je k němu možno přistupovat, a s nerozlučitelností manželství.
Existuje mnoho zmatku. Především jsme požádali Svatého otce, aby tyto zásadní otázky vyjasnil. V dubiích jsme se omezili na tyto čtyři otázky a nedostali žádnou odpověď. Mnoho lidí nám říkalo: „Ale proč vy kardinálové neděláte, co máte, a nehlásáte v těchto záležitostech jasné učení?“ Věděli jsme tedy, že musíme udělat něco, aby to lidé pochopili. Měli jsme v úmyslu provést to co nejlépe, snažili jsme se dostat ze Svatého otce vedení, které teď Církev potřebuje.
Také kvůli tomu, že zmatek je nebezpečný a se zmatkem přicházejí rozdělení. Kněží proti kněžím a neshody mezi příslušníky Církve v takových otázkách, jako je přijímání svátostí za situace, kdy člověk žije v nějakém mimomanželském svazku nebo v neplatném manželství… Dokonce vidíme neshody mezi biskupy, a tak by tomu nemělo být… Pro Církev to není dobré.
Africké „ne“ poznámce pod čarou
Kardinál Onaiyekan
V Římě v sobotu skončila čtyřdenní konference africké církve s názvem Africká křesťanská teologie: Vzpomínky a misie pro 21. století. Skončila stejně tiše jako začala, bez většího zájmu. Za účasti mnoha kardinálů, biskupů, kněží, teologů a laiků se sympozium zaměřilo na aktuální problémy církve a společnosti v různých částech Afriky.
Přestože se konference věnovala řadě aspektů specifické situace partikulárních církví v Africe, několik silných vyjádření zaznělo i k nejožehavějšímu tématu posledních měsíců a možná celého pontifikátu argentinského papeže, k přijímání pro znovusezdané rozvedené, které je podle kritiků jen zástěrkou pro rozvolnění pravidel pro všechny lidi žijící v takzvané neregulérní situaci. Paulinus Odozor, organizátor konference a uznávaný specialista na morální teologii, profesor na americké univerzitě Notre Dame, kterého v roce 2009 Benedikt XVI. jmenoval do přípravné komise synodu afrických biskupů, v rozhovoru pro Crux nastínil africký pohled na tuto otázku.
Je Donald Trump nový císař Konstantin?
.jpg)
Článek, v němž Blaise Joseph přirovnává Donalda Trumpa k římskému císaři Konstantinovi, poprvé vyšel na portálu MercatorNet 26. března 2016, dlouho předtím, než Trump získal nominaci za Republikánskou stranu a nakonec porazil Hillary Clintonovou. Tehdy se zdál být opovážlivý a nepravděpodobný. Dnes se jeví prorocky. Překlad zveřejňujeme se souhlasem MercatorNet. (Pozn. překl.)
Křesťané nemohou svobodně mluvit. Náboženská svoboda je terčem útoku. Společnost je materialistická a nemravná. Západní civilizace čelí velkým hrozbám zevnitř i zvenku. Jediný evidentní vůdce, který je na obzoru, není žádný světec.
Myslíte na Spojené státy roku 2016? Nikoli. Jde o Řím roku 312.
Tím vůdcem je Konstantin, který usiluje o to, aby se stal římským císařem. Má mnoho chyb: měl několik manželek a jednu z nich dokonce odsoudil k smrti, byl mimořádně ctižádostivý a jako vojevůdce i politik bezohledný. Legenda říká, že prožil svou verzi „cesty do Damašku“, měl vidění, obrátil se na křesťanství, zvítězil nad svými odpůrci a stal se velkým římským císařem.
Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?
PhDr. Radomír Malý
Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?
Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“ Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.
Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“
ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.
Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.
Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1
Jméno víc než zdravý rozum?
PhDr. Radomír Malý
Pan prof. Tomáš Halík opět dal o sobě vědět. Jeho kázání z neděle 14. 8. zveřejnil o den později pod titulkem „Jen Bůh, žádný člověk, může skutečně porovnat hodnotu náboženství“ magazín ChristNet. Obhajuje samozřejmě islám. Násilnické verše Koránu jsou prý adekvátní posvátným textům i jiných náboženství – včetně Nového zákona. Zde jsou jeho autentická slova:
Lež, která nás zahubí?
Mohamedovi muslimové vyvražďují židovský kmen Banú Kurajzá
Ze všech hloupostí, které může člověk udělat, je lhát sám sobě, lhát svým, aby sebe i je upokojil. Je šílené tvářit se, že se nic neděje, když se něco děje, je neskutečně hloupé zavírat oči před smrtelným nebezpečím a popírat je, je sebevražedné tvrdit o zavilém a zlém nepříteli, že je to neškodný mírumilovný dobrák.
Mír nevytvoříme tím, že ve válce prostě zavřeme oči. Zavilý nepřítel zůstane nepřítelem, i když mu budeme říkat kámo, zvát si ho domů a točit se k němu zády. Jediné, čeho touto cestou dosáhneme, je rychlý konec. Náš konec. V osobním, komunitním i civilizačním záběru. Je to tak jednoduché, tak proč to tolik čelních politiků a duchovních odmítá pochopit?!
Je naprosto očekávatelné, že prostí lidé s nižším vzděláním, zaměstnaní živením svých rodin a splácením hypoték, nemohou mít úplnou představu o tom, co je to islám. Navzdory tomu si většina z nich paradoxně udržuje mnohem realističtější představu o islámu než špičkoví politici či duchovní, kteří mají v tomto směru mnohem lepší možnosti vzdělat se a být informováni.
Žaluji
PhDr. Radomír Malý
Vražda starého kněze Jacquesa Hammela v severní Francii musela samozřejmě otřást nitrem každého slušného člověka. O pateru Hammelovi víme, že byl vzorným a obětavým knězem, opravdovým otcem své farnosti. I když byl v důchodu, přesto vypomáhal svému nástupci. Nicméně tento bezesporu vysoce ušlechtilý duchovní byl poplatný pokoncilnímu bludu o islámu. Podle zpráv polského katolického portálu pch24.pl ze dne 27.7.2016 ještě v době, kdy byl v aktivní službě, zorganizoval ve farnosti sbírku, jejíž výtěžek věnoval na koupi pozemku pro stavbu mešity.
Vinu ale nese snad pouze v minimální míře. Mnohem větší je u výše postavených osob v Církvi, u těch, kteří i na místech římských pontifiků neustále matou věřící tezemi o „mírumilovném islámu“ a o potřebě přijímat nelegální uprchlíky. Katolická církev se tak dostává na stejnou pozici se současnou liberální, neomarxistickou a genderistickou společností, která říká přesně totéž – a bude to říkat i nadále, i kdyby teroristické vraždy inspirované islámem se staly nedílnou součástí života každé evropské obce. Bezděčně nás napadají slova českého básníka Jaroslava Seiferta, napsaná za heydrichiády r. 1942: „Jméno za jménem odkapávalo z ostří sekery a my už jsme je ani nedokázali vnímat…“ Člověk si zvykne na všechno, i na muslimské mordy (vždyť mne se při troše štěstí nemusí vůbec dotknout), jen když bude mít jistotu svého blahobytu, kariéry, požitků a sexu. V takové situaci přestane logicky reflektovat, že ideologií plodící násilí je právě islám a bezmyšlenkovitě bude papouškovat všechny ty nesmysly o jeho „mírumilovnosti“.
Jenže položme si otázku: Je za tyto zločiny, jež se udály v posledních týdnech a dnech ve Francii a v Německu, zodpovědný pouze islám? Nikoli, kdybych měl vedle muslimských hlasatelů nenávisti ještě někoho žalovat ve smyslu pověstného článku Emila Zoly proti procesu s Dreyfussem, tak tedy ž a l u j i:
