Tag Archives: Bůh
Zkažená sůl
PhDr. Radomír Malý
Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.
Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.
Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení.
Navedení k životu zbožnému: IV. Že kdo se chce oddati zbožnosti a prospívati v ní, potřebuje duchovního vůdce.
Sv. František Saleský
Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“ „Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.
Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“
Navedení k životu zbožnému: V čem pravá zbožnost záleží
Sv. František Saleský
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti.
Vykupitel a Spasitel
Michal Kretschmer
Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.
Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.
Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem.
Tertullianus o zdobení žen
Tertullianus
Úvod
Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.
Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období.
Přirozený zákon
Michal Kretschmer
Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].
Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí.
Poslancům a poslankyním
Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.
Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:
Preambule
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky
V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“
Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání?
Tradiční liturgie v Chrudimi
P. Efrém Jindráček OP
Ve středu 20. srpna, tj. na svátek sv. Bernarda z Clairvaux, opata a učitele Církve, bude v Chrudimi v kostele sv. Michaela Archanděla sloužena tradiční liturgie. Mši v dominikánském ritu bude celebrovat P. Efrém Jindráček OP, profesor a proděkan Filosofické fakulty Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského v Římě. Začátek v 16:00.
Týž den večer přednese otec Jindráček v Muzeu barokních soch v Chrudimi přednášku na téma „Proč dobrý Bůh dopouští zlo“. Začátek v 18:00. Doporučuji navštívit obé, bude to stát za to.
Ignác Pospíšil
Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec
Mons. Franz Lackner
Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)
Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“
Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista…
Zamilovanost – zásnuby – svatba … a potom?
P. Pirmin Suter FSSPX
Milí mladí věřící,
nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.
Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“
Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)
Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem!
