Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.

Aktualizovaný

Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.

Převratné myšlenky koncilu však zřejmě ještě zcela nepronikly do myslí řadových katolíků, protože v církevním prostředí se „islám často stává symbolem jakýchsi démonických sil a jeho údajný střet s křesťanstvím je líčen téměř eschatologickým způsobem“ (str. 5). Podle autorů předmluvy aktuálního čísla Salve je tedy střet křesťanství s islámem „údajný“ – to znamená, že Církev před koncilem nejenže měla strach, ale navíc žila v zajetí falešné představy o povaze islámu a jeho vztahu ke křesťanství. Kromě koncilních dokumentů cituje Salve vyjádření Mezinárodní teologické komise, která nás ujišťuje, že možnost spásy lidí, kteří nepatří k viditelné katolické církvi, je dnes teologicky považována za jistou, a otázkou je spíše to, jestli je Církev vůbec nezbytná ke spáse (str. 6). Je však autorita této komise dostatečná k tomu, aby mohla opravovat dogmatická vyjádření papežů? Tuto otázku si autoři předmluvy raději nekladou.

Dnešní pohled Církve na jiná náboženství včetně islámu je tedy jiný a samozřejmě lepší než dřívější. Redaktorům Salve nepřipadá jako problém, že se Církev po staletí mýlila v tak důležité věci a že tento její „omyl“ zákonitě musel mít tragický dopad na životy lidí; neřeší, do jakého světla to staví mnohé světce a mučedníky, ale i Církev jako takovou. Zřejmě vycházejí z představy, že „co je nové, to je dobré“, takže necítí potřebu „předkoncilní“ postoj Církve nějak hlouběji zdůvodňovat nebo přesvědčivě vyvracet ani pokoušet se ho uvést do souladu se „současným“ – prostě ho klasifikují jako překonaný pomocí klišé, které mají zrovna po ruce. Přístup Salve k této otázce lze těžko popsat jinak než jako neuvěřitelně povrchní.

Neposuzující

V dnešní době platí, že označit některé náboženství za mylné či falešné by bylo absolutní faux pas, a této zásady se drží také redaktoři Salve. Podobně nepřístojné by bylo tvrdit, že Bůh založil jen jednu pravou a jasně ohraničenou Církev, která je jedinou cestou ke spáse; čtenář by si měl uvědomit, že křesťanství je pouze jedním z mnoha náboženství. Jakožto křesťané sice můžeme poznamenat, že my věříme něčemu jinému nebo že se s některým pohledem neztotožňujeme, ale to je tak všechno. Pokud je to možné, je vhodnější pojímat náboženství spíš jako kulturu či tradici než jako soubor myšlenek, a už vůbec ne jako soubor myšlenek s určitou pravdivostní hodnotou. Podle redaktorů a autorů článků v časopise Salve bychom sice neměli popírat vzájemné odlišnosti, ale současně je třeba stavět na tom, co je podobné. Německý jezuita Christian W. Troll ujišťuje, že „teologický rozdíl mezi křesťanstvím a islámem [není] natolik extrémní, že by nenabízel žádný prostor pro společné teologické prvky“ (str. 29). Nejsvětější Trojice, Kristova oběť na kříži, prvotní hřích, křest – to vše lze tedy ve jménu dialogu odsunout jako nepodstatné teologické rozdíly. Čtenáře napadá, které náboženství by Troll označil za extrémně odlišné – každé má pravděpodobně nějaké prvky společné s jinými náboženstvími, už proto, že se jedná o náboženství.

Také předkoncilní výraz „falešný prorok“ je passé. Troll píše, že „Muhammad, čistě jako muslim, zasluhuje podle učení Nostra aetate v každém případ respekt, který podle jasného vyjádření této koncilní konstituce každému muslimskému věřícímu ze strany křesťanů náleží.“ (str. 35) „Jasné vyjádření“ koncilní deklarace je vyzdvihováno téměř na úroveň dogmatu, zatímco dřívější vyjádření papežů jsou smetena ze stolu, ostatně podobně jako zdravý rozum. Nenáleží respekt spíše každému člověku, například protože má rozum a nesmrtelnou duši? Pokud tvrdíme, že respekt náleží nositeli určité ideologie jakožto nositeli této ideologie, znamená to, že respekt vůči takovému člověku vyplývá právě z dané ideologie, a tedy že Církev takovou ideologii hodnotí pozitivně. Pokud je však taková ideologie neslučitelná s katolickou naukou, je něco špatně.

Redaktoři Salve sdělují čtenářům, že aby člověk mohl islám správně chápat či teologicky hodnotit , potřebuje hlubokou znalost jazyka, Koránu atd. Tvrdili by totéž například o komunismu? V jejich logice by člověk nemohl komunismus odmítat jako falešnou ideologii, pokud dokonale neumí rusky a čínsky, nemá nastudované spisy různých marxistů-leninistů a nestrávil část života diskuzemi s členy politbyra. Stejně zavádějící je zdůrazňování, že islám nelze pojímat jako jednolitý monolit. Lze přece současně uznávat, že v rámci islámu existují různé důrazy či výklady, a současně mluvit o tom, co je pro islám jako takový charakteristické – jak to samozřejmě dělají také redaktoři Salve.

Zaměřený na zrnka pravdy

Další povinné klišé zní, že všechna náboženství obsahují „zrnka pravdy“, která je nutné hledat. Tato zrnka totiž pocházejí od Ducha svatého a mají spásonosný charakter. Jak ale teorii „zrnek pravdy“ sloučit s dogmatickým vyjádřením „mimo Církev není spásy“? Podle Noska postačí tuto „slavnou větu“ nově (=lépe) interpretovat: „Můžeme také hovořit o stopách a semenech Slova jako těch drahých prvcích pravdy v jiných náboženstvích, které přesto mají spásonosný charakter – vždyť jsou napojeny na zdroj pravdy, lásky, dobra. Snad tedy můžeme navrhnout, že ona slavná věta by se mohla interpretovat jako „Mimo Krista a Ducha není spásy“ (Salve 4/2015, str. 89). Jak prosté!

Tato myšlenka stojí na předpokladu, že „zrnka pravdy“ lze nějakým způsobem oddělit od zbytku, tj. hromady omylů či nepravd. Německý jezuita Troll píše: „Jestliže konkrétní učení nebo předpis Koránu v určitém výkladu podporuje uzavřenost vůči Boží lásce, může toto učení představovat překážku na cestě ke spáse. Ovšem pokud některé učení nebo předpis Koránu a jeho výklad otevírá zbožného muslima aktu sebedarující se lásky, činí ho zas diponibilním pro působení Boží milosti a může pak být oporou na jeho cestě do blízkosti Boha.“ (str. 35) Platí to podle Trolla jen pro islám, nebo pro jakékoli náboženství či ideologii? Troufám si tvrdit, že i v učení toho nejobskurnějšího duchovního vůdce nebo té nejzločinnější ideologie by se našlo nějaké „zrnko pravdy“, pravděpodobně i nějaká norma umožňující výklad, který podporuje nezištné jednání. Problém je ale v tom, že takové „zrnko pravdy“ je napojené na celek učení, který mu může dávat zcela jiný význam nebo nepatřičné odůvodnění. Proč by vlastně „zrnka pravdy“ měla mít větší váhu než zbývající omyly? Vždyť náboženství, které se mýlí byť v jediné mravní normě, svádí lidi na scestí, protože je nabádá ke špatnému jednání.

Když se mluví o „zrnkách pravdy“, je nutné rozlišit mezi náboženstvím a filosofií. K myšlenkám pohanských filosofů můžeme a musíme přistupovat kriticky, zkoumat jejich pravdivost, oddělovat pravdu od omylu a přijímat to, co je použitelné a přínosné. V případě náboženství, především pokud jsou založená na (údajném) zjevení, je však situace jiná: neumožňují kritický či „bufetový“ přístup, nýbrž trvají na tom, aby je člověk přijal jako celek.

Když redaktoři a autoři článků v Salve používají výraz „zrnka (prvky, paprsky) pravdy“, přiznávají tím, že pravdivost různých náboženských výroků lze posoudit. Jestli však současně odmítají jiné výroky zhodnotit jako mylné, odporují si. Pokud se chtějí držet učení Církve, stačilo by jim dané výroky porovnat s katolickou naukou. I bez takového srovnání by však mělo být možné alespoň některá tvrzení posoudit čistě na základě rozumu. V případě islámu mám na mysli především odmítání oběti na kříži: „Podle názoru muslimů je přece v rozporu se zdravým rozumem, aby někdo umřel za jiné. Stejně tak není hodno Boha, aby své posly nechal padnout, nebo dokonce zemřít.“ (str. 62) Co znamená obětovat se za druhé, přitom známe z každodenní zkušenosti: Zvíře, které je třeba porazit, abychom měli co jíst; matka obětavě pečující o malé dítě; muž nasazující život v rizikovém povolání. Nejde jen o přinášení obětí, kterými si mnohé národy snažily naklonit své bohy – všichni víme, že aby člověk něco vytouženého získal, musí se něčeho jiného zříct. Na tom, že se někdo obětuje za jiné, není nic divného, naopak, ukazuje tím svou mravní úroveň. Mocný král, kterému patří celá země, zaslouží úctu, pokud vládne spravedlivě; ještě větší úcta však náleží králi, který je ochotný nasadit život při obraně svého lidu. Dalším tvrzením, které by mělo jít falsifikovat, je, že „[č]lověk nemá práva, z jeho přirozenosti se nemůže vyvodit žádná norma“ (str. 129). Ani pokus vyvrátit tuto tezi však v Salve nenajdeme.

Pokud by redaktoři Salve byli ve svém relativistickém postoji důslednější, přestali by úplně používat pojem „pravda“ a mluvili by pouze o různých perspektivách nebo cestách k Bohu. Otázka by pak zněla, proč Bůh člověku nabízí cesty, které si v podstatných věcech odporují, případně co to vypovídá o Bohu samotném.

A hlavně mylný

Není překvapivé, že se články v Salve odvolávají kromě koncilu především na znamení časů a na Ducha Svatého. Objevuje se myšlenka, že spojovat Ducha Svatého výhradně s Církví by znamenalo snižovat jeho božství. Nosek píše: „Koncilní otcové totiž začali mnohem více vnímat působení Ducha Svatého i mimo hranici katolické církve, čímž de facto opětovně podtrhli jeho božský status. Duch Svatý se tak již nevázal křtem v katolické církvi a nebyl mu podřízen, ale bylo potvrzeno, že jako Božská osoba působí tak, kde chce, zcela svobodně veden plánem Otce na spásu všech lidí“ (Salve 4/2015, str. 87). Takže Bůh Syn sice založil Církev a ustanovil křest a další svátosti jako cestu ke spáse, ale Bůh Otec má ještě nějaký další, méně omezující plán na spásu všech lidí; „božský status“ Ducha se ukazuje tím, že se nenechává omezovat druhou Boží osobou, zřejmě proto, aby splnil Otcovu vůli dokonaleji než Syn.

Toto stavění Ducha Svatého proti Kristu a Církvi představuje zásadní problém a vede k otázce, jestli na obviňování křesťanů z polyteismu nebude něco pravdy. Duch Svatý je sice Bůh, ale není samostatným Bohem vedle dalších dvou Bohů; v Bohu nemůže existovat žádný rozpor a žádná z Božích osob nemůže jednat proti ostatním dvěma. Nosek se pokouší zachránit situaci vysvětlením, že ani Kristova přítomnost se neomezuje na Církev, když píše, že[koncilní] otcové rozhodně nezmenšili nutný christocentrický prvek, tedy nutnost Ježíše Krista ke spáse. Ježíš Kristus je právě v posledním důsledku všude tam, kde je přítomno dobro, etické hodnoty života, kde se ctí lidskost a humanita, lidská práva.“ (Salve 4/2015, str. 88) Touto snůškou frází však Nosek odepisuje Církev nadobro a podpora časopisu Salve ze strany arcibiskupství je těžko vysvětlitelná jinak než masochismem nebo sebevražednými sklony.

Co říci na závěr? Snad jen to, že když někdo odmítá přijmout „katolický“ postoj k islámu nebo k Církvi, který předkládá časopis Salve, nemusí to být známka nějakých osobních charakterových nedostatků. Nejspíš jen nedokáže spolknout rozpory, které z pokusů sloučit relativistické myšlení s křesťanským nutně vyplývají.

Marie Tejklová

Zdroje:

Pokud není uvedeno jinak, citace pocházejí ze Salve 2–3/2017.

Lukáš Nosek: „Extra ecclesiam et spiritum nulla salus“. In Salve 4/2015, str. 87–101.

14 Responses to Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

  1. silenka napsal:

    děkuji za skvělý rozbor.
    pan kardinál Duka jako záštita tohoto časopisu fatálně selhává – tedy doufám. Doufám, že tento článek v Salve nevyjadřuje jeho stanovisko…

    • MIlan Badal napsal:

      Pan kardinál Duka už není ani čestným a formálním šéfem Salve, tím dal najevo svůj názor. Milan Badal

  2. Renda napsal:

    Děkuji za vynikající článek!

  3. Alois napsal:

    Pokud je mi známo, nejen pana kardinála Duku, ale prakticky všechny naše biskupy rozhořčilo předminulé číslo Salve o obavách v církvi. Kardinál Duka pak spolupráci i podporu Salve ukončil. Jeho uvádění v záhlaví časopisu je asi už jen věc setrvačnosti redakce.

  4. Fr. Albert T.O.P. napsal:

    Bohužel, časopis Salve už jen složením autorů (pravidelně sem píše třeba neomodernista Petráček) dokazuje, že je časopisem nekatolickým, modernistickým.

  5. jl napsal:

    V CR chodi na nedelni bohosluzbu kolem 4 % a tech 96 % spaseno nebude, protoze odmitli Krista i s jeho cirkvi. To je jedine, co nas dnes asi tak muze zajimat. Ukazuje se, ze vsechny tyhle cirkevni „otevrence“ v jejich uzavrenosti zajima spis jakysi hypoteticky pripad spasy 5 osob na uzemi, kam dosud nedorazila Kristova zvest (Cina, Afrika, …), krestanem pry nevolitelny Zeman, pry nedostatecne onaka diskuze o migraci poslednich 3 let, pastorace nektereho z tech 200 osob, co se rocne „partnersky registruji“, atd. A ovsem latina.

    Jista nadeje je v generacni vymene. Ale nebude to lehke. Lze cekat nepratelstvi, snahu o odriznuti od seriozniho vzdelani a o predani vlastni zatatosti, byt treba s opacnym znamenkem, marginalizaci, atd. To vse s usty plnymi evangelni lasky. Tu muze vyrazne zarit Bozi milost, nicim nezaslouzena a nezaclonena, chce se rict.

    Co se tyce Dominika Duky, tady:
    http://www.christnet.eu/clanky/6022/je_tady_ticho_klid_nad_dopisem_bratru_frantiskovi.url
    se pise „Jiný jeho blízký spolupracovník, Milan Badal, zase kardinálovi doporučil, aby přestal revue finančně podporovat, což se také stalo“. Uvidime, co dostane k petasedmdesatinam.

    • Renda napsal:

      Kolik z těch 4% má ještě katooickou víru? Hrstka. Katolické učení dorazilo na všechny světadíly. Nebýt ekumenismu , bylo by úspěšnější. I ti poslední , co nechodí zatím do kostela , mohou být mezi prvními. Pokud narazí na katolíky , nedeformovane modernismem.

    • Lukáš napsal:

      Doufejme, že dostane spokojený odpočinek, nejlépe v některém z klášterů, kde se bude poctivě do konce života kát za své hříchy.

  6. Zdeněk napsal:

    Skvělý příspěvek demaskující většinu omylů současných teologů o Islámu. Marie to shrnula vynikajícím způsobem. Dále zde ještě máme prohlášení kardinála Burka, že Nostra aetate nemá dogmatickou závaznost.
    http://www.duseahvezdy.cz/tag/nostra-aetate/

  7. P. Svoboda napsal:

    Bohu díky za arcibiskupa Lefebvra.

  8. jl napsal:

    „Hermeneuticky klic pro krestansky pohled“ na „revue pro teologii a duchovni zivot“ Salve lze zacit odvozovat nad clankem „Navid Kermani a jeho pratelsky udiv nad krestantvim“.
    Zde se obsirne hovori o osobe, ktera
    * se kocha vyhledem na geometricky, Krista zbaveny kriz (Karl Schlamminger, Kreuz) a dospiva k inkarnaci „jako principu“, se zaverem – ja bych na kriz verit mohl,
    * obdivuje computerizovanou vitraz v Kolinskem domu (Gerhardt Richter) a jeji rozsirujici rozmer – o princip bezobraznosti, ktery je prece take biblicky,
    * u mnohych krestanu vnima lasku prekracujici miru dosazitelnou bez Boha,
    * publikuje hlubinne psychologickou knihu „o vsem“, v rozsahu 1200 stran: o rozpadajicim se manzelstvi, narozeni dcery, nefunkcni pracce, smrti blizkych, psani romanu coby terapii,
    * je oznacena nemeckym militantnim knihovnikem Schulzem a FAZem za format ranku Guntera Grasse,
    * povazuje nabozenske a antinabozenske fundamentalismy za neslucitelne s podstatnym rysem zapadni demokracie,
    * debatujici s Joschkou Fischerem, starostou Hamburku Olafem Scholzem aj. na tema „Svet vymknuty z kloubu. Jak dal po Brexitu, teroru, Trumpovi a Aleppu?“
    * pohybujici se „Mezi Koranem a Kafkou“,
    * rozhodne se nechtejici vracet pred osvicenstvi – z duvodu svetonazorove neutrality demokratickeho statu,
    * a povazujici osvicenstvi ne za pouhou vladu rozumu, ale za vedome si hranic rozumu,
    * povazujici kriz za modlosluzbu a blasfemii,
    * vidici klicovy moment nemecke povalecne politiky v pokleknuti Willyho Brandta pred pamatnikem obeti ve Varsave,
    * interpretujici dzihad jako fenomen moderny, jako anachronicke zuzeni Koranu,
    * chapajici modlitbu jako prani, ktera – s Bohem nebo bez Boha – pusobi v NASEM svete,
    * tazajici se, jaktoze ve svobodomyslne zemi Dylana a protestsongu mohl zvitezit Trump,
    * uznava nahodnost, ruznorodost, vyhranenou subjektivitu,
    * tvrdi, ze pod rouskou islamu zazivame v cinech a ideologii dzihadistu cosi podobneho V. krizove vyprave.

    Z toho se vsak kupodivu nedovozuje, ze by se snad problem mohl hledat v nekolika jazycich, do nichz se to preklada, ve vice nez deseti vydanich, ve kterych to vychazi, v masovosti nakladu a dostupnosti „v kazdem knihkupectvi“, nepretrzite medialni pritomnosti.
    V hladu po a v souzneni s takovymi vecmi.
    Kdepak, zde se jedna o rozhodneho demokrata a zastance toho nejcenejsiho, ceho se po valce a po r. 1989 podarilo dosahnout. O pohled pomahajici porozumet svetu, ve kterem zijeme.

    Problem naopak je v:
    * obdobi politickych otresu, strachu a nejistoty,
    * Putinove ruske agresi na Krymu a vych. Ukrajine,
    * statisicich prchajicich pred valkou, suchem a chudobou,
    * narustu populismu a nacionalismu – permanente zivenych ruskou propagandou,
    * pochybnostech po 28 letech budovani svobodneho demokratickeho sveta,
    * riziku navratu skoro kazdeho evr. statu do 19. stoleti,
    * ve strasaku islamu v ustech populistu, v islamu coby projekcnim platnu nasich vl. selhani,
    * ve zvolani „America first!“ od dosavadniho garanta euroamerickeho pojeti svobody.

    Neprekvapi, ze se odtud vyvozuje pozadavek: za Evropu bez valek, nacionalismu, nacismu a komunismu je treba v krajnim pripade opet bojovat – po boku Sovetskeho svazu, chce se dodat. Tolik tedy o „duchovnim zivotu“ – zivotu v „duchu“ s jednou revue.

  9. Miri napsal:

    Bezvadné jsou citace ze Salve, zjm. si vážím pana Noska. Plně se s jeho postoji ztotožňuji, a jsem moc ráda, že zde zazněly v plném zněním, třebaže mnohde vytrženy z kontextu. Zbytek článku je typický pro tento server, žlučovitá omáčka.

    • Patrik Matyášek napsal:

      Když nejsou argumenty, tak alespoň tedy „žlučovitá omáčka“. Typický projev protestantského novokatolictví.

    • jl napsal:

      Ja osobne bych doporucil zamerit pozornost predevsim na clanek o Navidu Kermanim.

      Zbytek cisla v zasade opakuje wikipedisticke poucky o dervisich apod., tj. nejake vnejsi popisy ritualu bez hlubsiho vhledu – napr. jestli sv. Tereza obrat „Hrad“ prevzala tam ci onde je v zasade jedno – popr. se zabyva jakousi komparatistikou: andel diktujici analfabetovi Muhammedovi je pry „jasne patrny mariansky motiv“ – Muhammeduv analfabetismus coby neposkvrnenost „klamnym lidskym vedenim“ se zde „jaksi“ stavi vedle neposkvrnenosti Mariiny, ktera umoznila duchovni plodnost rozsirit i na jeji telo. Dale se ovsem nekomparuje. Ze Mariino fiat vede – jako priklad i jako brana Kristova lidstvi – k patristicke apatheii nebo ignacovske indiferentii, ktere ukazali moznost udrzeni lidskosti i pred Bozi tvari, zatimco Muhammedova neposkvrnenost jen k vireni dervisu, se „jaksi“ nerozvadi. Ale budiz, kdyz nekde neco chybi, muze to byt vzdy pripsane volbe tematu. A dusledna volba temat takova, ze vzdy chybi zrovna „to“ muze byt pripsana nahode. A existuje nahoda? Recnicka otazka…

      V tomto ohledu je zajimavy prave Navid Kermani. Zde se totiz nejen zacina nestoudne rincet zbranemi, ale ukazuji se i spojenci. Nebude vetsich pochyb, ze obdivovana destrukce cirkevni architektury vykazuje znaky prave te poruchy ducha, ktery prisel s panelakovym sidlistem. Stejne tak nebude nahodna podoba holeho krize bez Krista s Hegelovou konstrukci – ten Ho take snal, nepravidelnost dreva geometrizoval a vse dozdobil ruzi. Podobne by se dalo pokracovat s osvicenstvim a jeho stehovanim dusi – zde opet se nahodou vyskytujici, inkarnace jako princip, atd. atd.
      Ovsem je zde i neco noveho: dnes se to bere trochu jinak, je to ono povestne koreni zivota. A zivot sam? Korenit, korenit, korenit – hrde prijmout navrat tehoz. Nietsche tomu rikal nadclovek, Facebook to nazyva Like, u nas tomu nyni rikame Pirat (neni bez zajimavosti: kolik krestanskych hlasu varovalo pred Okamurou-populistou a Zemanem-lharem a kolik pred Piratem?).
      Otazkou je, kam tato „hravost“ dokaze zajit. Snaha bude nepochybne co mozna nejdal – pod plastikem rozhodnych demokratu, obrany toho nejcennejsiho, … jak jinak.

      A na co ze by mel dnes krestan pamatovat? Jako az dosud – v prvni rade na spasu sve duse.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *