Tag Archives: Nostra aetate
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy?
Tuto otázku položila redakce polského katolického webu pch24.pl světícímu biskupovi z kazašské Astany mons. Athanasiovi Schneiderovi. Odpověděl následovně:
„Toto je důsledek relativismu, který pronikl hluboko do církevních struktur. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium v čl. 16 říká, že s muslimy uctíváme stejného Boha. Katolická církev ale učí, že Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Muslimové však toto kategoricky popírají a pokládají za rouhání. Neuctíváme tedy s nimi v žádném případě stejného Boha.
Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve
Mons. Schneider
Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.
Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.
Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu.
Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?
PhDr. Radomír Malý
Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?
Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“ Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.
Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“
ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.
Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.
Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
K obvinění biskupa Fellaye z antisemitismu
Kurt kardinál Koch
Kardinál Kurt Koch nedávno napadl biskupa Fellaye kvůli jeho údajnému antisemitismu.[1] Prohlásil, že „nelze pochybovat, že deklarace Nostra aetate platí i dnes. Je to jen skupina lefebvristů, která neakceptuje ekumenický dialog, vztahy k židům a náboženskou svobodu. Židé jsou našimi staršími bratřími: především v pohledu Benedikta XVI. ohledně jednoty mezi oběma Zákony jsme s Židy neoddělitelně spojeni. Jedná se o centrální body učitelského úřadu Svatého otce, a když nějaká skupina neakceptuje koncil a učitelský úřad, je třeba se ptát, jak se může považovat za katolickou. To je základní problém. Každá forma antisemitismu je nekřesťanským skutkem. Katolická církev musí ze všech sil bojovat proto tomuto jevu.“
Podobně i vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi[2] řekl, že „je nemožné označovat Židy jako nepřátele církve.“
Důvodem jsou slova biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X., pronesená 28. prosince 2012 v Kanadě, že „židé, svobodní zednáři a modernisté jsou nepřátelé církve, kteří odporují tomu, aby církev uznala Bratrstvo.“[3]
