Tag Archives: Mohamed
ESLP: Práva muslimů mají přednost před svobodou projevu
ŠTRASBURK, Francie, 26. října 2018 (LifeSiteNews) – Podle jedné z hadís (dalšího autoritativního zdroje islámské nauky kromě koránu) se zakladatel islámu Mohamed oženil se šestiletou dívkou, s níž tři roky nato začal žít. Evropský soud pro lidská práva přesto rozhodl, že nesmí být nazýván pedofilem. Rakušanku, která se tohoto výroku dopustila, shledal vinnou ze znevažování náboženství a odsoudil ji k zaplacení pokuty 480 eur a úhradě nákladů řízení.
Žena na semináři s názvem Základní informace o islámu v roce 2009 konstatovala, že Mohamed „měl rád sex s dětmi“ a dodala: „Šestapadesátiletý muž a šestiletá? Jak se tomu dá říkat, když ne pedofilie?“ Vídeňskému krajskému trestnímu soudu to stačilo k tomu, aby v polovině února 2011 rozhodl, že tím chtěla říct, že Mohamed měl pedofilní sklony, a odsoudil ji. Ani odvolací soud rozsudek nezvrátil.
Voltairovsko-goebbelsovská lež
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“
Zrnka pravdy – v hromadě čeho?
Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.
Aktualizovaný
Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření.
Jméno víc než zdravý rozum?
PhDr. Radomír Malý
Pan prof. Tomáš Halík opět dal o sobě vědět. Jeho kázání z neděle 14. 8. zveřejnil o den později pod titulkem „Jen Bůh, žádný člověk, může skutečně porovnat hodnotu náboženství“ magazín ChristNet. Obhajuje samozřejmě islám. Násilnické verše Koránu jsou prý adekvátní posvátným textům i jiných náboženství – včetně Nového zákona. Zde jsou jeho autentická slova:
Pacifista
Mohamed nechává povraždit židovský kmen Banu Qurayza
„Nemějme strach říkat tuto pravdu: svět je ve válce, protože přišel o mír,“ pravil papež k novinářům na palubě letadla z Říma do Krakova. (Řeč byla o mučednické smrti P. Jacquesa Hamela.] „Je to válka zájmů, válka o peníze, válka o přírodní zdroje, je to válka o vládu nad národy: toto je ta válka. Někdo si může myslet, že mluvím o náboženské válce. Nikoli. Všechna náboženství chceme mír. Válku chtějí jiní.“1
Nejvýraznějším rysem tohoto pontifikátu je vulgarita. Používám to slovo v jeho technickém významu „populistický“, „lidový“. Zásadní výroky tohoto papeže jsou výroky vulgárního všeobecného konsensu.
Fatwa nebo koncentrák? Co to bude, pane profesore?
PhDr. Radomír Malý
Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.
Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?“
Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější.
Je islám horší než euroatlantická civilizace?
Mohamed nechává vyvraždit židovský kmen Banú Kurajzá
Tato provokativně znějící otázka by snad mohla vyvolat dojem, že podceňuji nebezpečí islámu pro Evropu. Omyl! Islám pokládám za hrozbu pro nás pro všechny. Vražedně znějící výzvy Koránu a Hadithu a především pak vlastní, přímo muslimy sepsaný život Mohameda, který byl masový vrah, lupič, smilník a pedofil, jsou přímým varováním. Principem duchovního i veřejného života islámu je následovat Mohameda, což muslimové neustále slyší ve svých mešitách. V tom případě ale – potěš nás Pán Bůh!
Ale položme si otázku, jestli naše euroatlantická bezbožná osvícensko-liberálně-neomarxisticko-genderistická civilizace je méně vražedná a zločinná než islám. Muslimští atentátníci v Paříži se odvolávali na krvavé súry Koránu – jenže Francie, kde vraždili, hrdě zpívá svoji hymnu Marseillaisu, kde v refrénu zní: „Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!“ A můžeme pokračovat: Mohamed, ctěný od muslimů jako Alláhův prorok a světec, po dobytí Mekky vraždil bez slitování, rovněž tak poté, co jako absolutní vládce podnikal vojenské výboje na Arabském poloostrově. Republikánská a demokratická Francie však uctívá svoji „velkou“ revoluci let 1789-1799 a její vůdce. Řada ulic se jmenuje po Robespierrovi a Dantonovi, přičemž oba dva byli stejnými masovými vrahy jako Mohamed. Georghes Danton po zářijových masakrech r. 1792, kdy bylo ve vězeních sadisticky utýráno a povražděno 1340 zcela bezbranných a nevinných lidí, mezi nimi přes 300 katolických kněží, prohlásil: „Bylo zúčtováno s davem konspirátorů a bídáků… Chtěl jsem, aby všechna pařížská mládež přišla do Champagne poskvrněná krví…“ Oficiální úctě se rovněž těší císař Napoleon, původně jeden z bojovníků revoluce, jenž pro svoji dobyvatelskou slávu neváhal pustit se do agresivní zločinné války proti celé Evropě a zaplavit ji řekami krve a utrpení.
Krize církve: Jak by mohl mít katolík úctu k islámu?
Sv. František z Assisi
Moje srdce krvácí, když čtu blahopřání muslimům ke svátku Íd al-Fitr, které sepsal papež František I. A zároveň musím žasnout nad tím, že se papež ve své gratulaci odvolává zrovna na sv. Františka z Assisi, protože mi to připadá jako strašlivá drzost a zneužití tohoto světce. Máloco je totiž tak jisté, že sv. František by nikdy nic takového nenapsal – a ani nepodepsal…
Sv. František z Assisi byl totiž své víře věrný katolík, který neodděloval uměle víru a lásku, jako to občas nenápadně dělá dnešní papež. Byl sice „bratrem všech“, ale právě proto by nikdy nevyjádřil úctu falešnému náboženství (nota bene islámu, který je náboženstvím vyloženě antikřesťanským). Právě proto mu velice leželo na srdci přivedení muslimů ke katolické víře, právě proto riskoval svůj život, když se snažil obrátit egyptského sultána na křesťanství. (A nejde jen o toto, pořád se musím ptát, jak si vůbec mohl papež vybrat jméno podle sv. Františka z Assisi, když svými činy a výroky den co den popírá téměř vše, co tento velký světec dělal a považoval za důležité.)
Krize církve: Trapné setkání
Kardinál Duka se před Vánoci setkal se zástupci členů Organizace islámských zemí. Tato organizace sdružuje velvyslance reprezentující u nás islámské země.
Na stránkách pražské arcidiecéze se mimo jiné praví: „Velvyslanci při setkání ocenili ochotu pražského arcibiskupa k dialogu se světem islámu a vyjádřili, že cítí jisté znepokojení na šířením islamofobie v Evropě. Papežský nuncius, arcibiskup Giuseppe Leanza, který je doyenem celého diplomatického sboru, připomněl, že rozptýlení podobných obav napomůže vhodná informovanost o skutečné podstatě islámu, a to již mezi školní mládeží.“
Mikuláš a ekumenismus
Sv. Mikuláš zastavuje popravu (Repin)
Dnes slavíme památku jednoho z nejctěnějších světců, sv. Mikuláše z Myry. Nepochybně si to zaslouží. Byl to mimořáný a skvělý biskup. Věrný Víře a Pravdě v časech dobrých i zlých. Skromný muž, který nebažil po mamonu a staral se o chudé.
Který miloval spravedlnost a zachránil nejdenoho podivína či cizince před předsudečnou a rozhodně ne neomylnou „lokální spravedlností“ tehdejšího světa. Jistě v rámci tohoto zachánil nejednoho jinověrce. Ideální vzor pro ekumenismus, co říkáte? Proč se o něm téměř nemluví?
