Rozhovor s Lucií Cekotovou (2): O VORPu

Zde je pokračování rozhovoru s Lucií Cekotovou. První část, která se točí okolo tzv. „knihy pěti kardinálů“ naleznete ZDE.

Nyní bych přešel k druhému tématu tohoto rozhovoru – Vy, krom toho, že jste překladatelkou a hájíte manželství a rodinu překladem této knihy, jste také členkou Výboru na obranu rodičovských práv, dokonce snad členkou jeho vedení, pokud se nemýlím, což je zase jiná forma obrany rodiny. Jak jste se k VORPu a práci v něm dostala?

Jsem jeho spoluzakladatelkou a od ledna tohoto roku opět i členkou předsednictva. Výbor na obranu rodičovských práv vznikl v dávných dobách, na sklonku roku 1995, nebo na úplném začátku roku 1996, kdy se v České republice poprvé objevila snaha o zavedení jednotné, shora naoktrojované sexuální výchovy povinné pro všechny žáky základních škol a k našemu nesmírnému překvapení a zděšení byl jedním z jejích spoluautorů MUDr. Antonín Brzek, který tehdy byl tuším místopředsedou české zemské organizace KDU-ČSL. Byl to tedy úder, který přišel ze strany, odkud bychom ho nečekali. Sešla se nás tehdy skupina katolických rodičů, která cítila potřebu snažit se to nějak zvrátit, a proto založila Výbor na obranu rodičovských práv. Bylo to v době krátce porevoluční a název měl evokovat Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, který se zabýval obhajobou stíhaných disidentů v konečné fázi totalitního režimu. Začali jsme se cílevědomě snažit, aby Brzkova koncepce neprošla, což se podařilo.

Pokud si vzpomínám, tak kdysi jsem četl vyjádření některého z předních členů VORPu, nevím už kterého, že Josef Lux nejdříve tu Brzkovu koncepci sexuální výchovy podporoval, ale později od toho ustoupil a tvrdil, že to bylo tím, že původně nevěděl, co v ní přesně je, že kdyby to věděl od počátku, nepodporoval by ji nikdy. Viděli jste to taky tak, totiž že to lidovci podporovali z nevědomosti, nebo byli mezi nimi kromě Brzka i jiní, co tu koncepci skutečně podporovali z ideových důvodů?

Nevím, jestli to Josef Lux nevěděl, to si netroufnu tvrdit. Je možné, že o věci jako takové nic nevěděl a nechal si od lidí, kteří ji podporovali, vysvětlit, že to je dobrá věc. Následně, když se seznámil s postojem lidí z opačné strany názorového spektra, prostě změnil názor.

V KDU-ČSL byla celá řada lidí, kteří to prosazovali z ideových důvodů. Mezi lidovci je i dnes skupina lidí, kteří chtějí mít tzv. prst na tepu doby, a proto hledají takováto témata, která se potom snaží prosazovat, protože mají dojem, že lid si to žádá, že křesťanství jako takové už není „in“ a jako volební program jim nestačí. Jsou přesvědčeni, že když se budou ke křesťanským hodnotám hlásit příliš principiálně, ztratí voliče. Proto se čas od času vyskytne někdo, kdo v nějaké takové oblasti, ať už jde o potraty, sexuální výchovu nebo jiné podobné záležitosti, začne prosazovat něco, o čem se domnívá, že to přinese nové voliče. Brzek určitě nebyl sám, ale řekla bych, že byla řada lidovců (i ve vedení), kteří o tom nevěděli, nebo jim to bylo vysvětleno tak, že to prostě bez detailní znalosti věci vzali za své. Domnívám se, že postoj KDU-ČSL v této věci zdaleka nebyl jednoznačný…

Jak vlastně dnes vypadá činnost VORPu? On vznikl původně kvůli té Brzkově sexuální výchově, a když ta pak umřela, tak on jako by usnul s ní, a nyní se vynořil znovu, když je tu opět ta sexuální výchova a další radikální indoktrinace dětí, vnucování gender-ideologie a pozitivního pohledu na sodomii… Jak to tedy s ním je?

VORP celou dobu existoval, jako organizace svou činnost nikdy neukončil, pořád měl nějaké vedení, které jej udržovalo. Pravda ale je, že příliš nevyvíjel činnost navenek, viditelnou pro veřejnost, protože se sexuální výchovou to dopadlo tak, že školy ji prováděly v různé míře podle svých školních vzdělávacích programů. Mezitím začala domácí škola, takže mnoho rodin, jejichž názory v mravních otázkách neodpovídají většinovému proudu, začalo učit doma. Přibylo i církevních škol. Také školy světské byly většinou poměrně vstřícné v tom, že striktně nevyžadovaly účast nebo prostě braly ohled na mínění rodičů. Já sama jsem měla tuto zkušenost s dcerou na běžné státní škole, kde byla možná domluva. Škola věděla, že s tím nesouhlasíme, vždycky upozornili předem a tolerovali, když jsem v ten den napsala omluvenku z rodinných důvodů.

Situace se tedy lišila škola od školy, snahy o zavádění sexuální výchovu v té době nebyly takříkajíc centralizované. V té době byla naše činnost opravdu utlumená, spící, jak jste řekl. Pak ovšem vznikla aféra s příručkou Sexuální výchova – vybraná témata, která se objevila na oficiálních stránkách ministerstva školství. Pan Petrnoušek, ředitel jedné základní školy v Praze, na své škole realizoval a snažil se protlačovat k obecnému použití velmi kontroverzní – nebo spíš vysloveně nemorální – příručku pro učitele, jak učit sexuální výchovu na základních školách. To se stalo impulsem k obnovení VORPu. Děti zakladatelů mezitím většinou odrostly, ale k naší velké radosti se našli mladí rodiče, kteří tuto otázku považují pro sebe za závažnou a ujali se vedení VORPu po nás.

Na začátku tohoto roku předsednictvu, které VORP oživilo, skončilo funkční období, a protože činnosti mezitím přibylo – jak jste zmínil, objevil se gender, objevují se případy juvenilní justice (nejen v zahraničí, i u nás jsou tyto tendence, zárodky těchto opatření v našich zákonech existují) – bylo rozhodnuto rozšířit počet členů předsednictva, Jako jedna z „matek zakladatelek“ jsem byla oslovena, jestli bych se nechtěla k aktivnější činnosti vrátit. Protože moje děti mezitím dospěly a času přibylo, kandidaturu jsem ráda přijala a byla na výročním zasedání předsednictva zvolena.

Jaké má nyní VORP hlavní cíle, jaké jsou nejzásadnější problémy, které musí řešit?

Samozřejmě nadále nespouštíme ze zřetele oblast sexuální výchovy, tam je třeba hlídat tzv. rámcové vzdělávací programy, tedy výstupy, které by každé dítě v určitém věku mělo zvládat. Záleží ovšem na tom, do jaké míry ministerstvo školství je či není ochotno spolupracovat s rodičovskými iniciativami. VORP, který se nesnaží o nic jiného, než je prosazování v různých mezinárodních smlouvách zakotveného práva rodičů vychovávat vlastní děti podle vlastního přesvědčení, je z důvodů, které mi nejsou úplně jasné (zřejmě pod vlivem liberálních médií) považován za organizaci radikální, téměř za Tálibán. To nakonec není žádná novinka: už v době, kdy jsme VORP založili, nás jistý list nazval „moravskou sexuální domobranou“.

Dále se snažíme sledovat návrhy zákonů, lobbovat u poslanců, pokud možno včas.Tam to ovšem záleží na vstřícnosti daného zákonodárce – někteří, jako např. poslankyně Chalánková, mají k našim morálním představám blízko, jiní, jako většina socialistů a komunisté, z logiky věci ne. Zpravidla se ale obracíme na všechny poslance.

Juvenilní justici, kterou jsem zmínila, vidíme jako jedno z témat, které se u nás teprve začíná prosazovat, ale vcelku nelze mít pochybnosti o tom, že tyto tlaky budou pokračovat. Otázka gender ideologie apod. úzce souvisí i se sexuální výchovou, která je jen jednou její součástí. Bez prosazení sexuální výchovy na školách bez ohledu na přesvědčení rodičů by totiž celková redefinice rodiny, o niž gender ideologie usiluje, byla nemožná, nebo přinejmenším zásadně ztížená.

Ještě jsem zapomněla zmínit jednu velkou oblast činnosti VORPu, a tou je pomoc konkrétním rodičům, kteří se dostanou do problémů se školou. Protože spolupráce s ministerstvy závisí vždy na ochotě druhé strany, řekla bych, že pomoc rodičům pro VORP byla a zůstala činností stěžejní.

Jak často mívají rodiče s těmi školami problémy, které se dostanou trošku dál? Že existují spory je jasné, ale jak často se dostáváte do situace, že ti rodiče potřebují právníka nebo mají problémy se sociálkou nebo juvenilní justicí, nebo tam jsou náznaky, že by to tak mohlo skončit?

Byli rodiče, kteří to dotáhli až k Ústavnímu soudu a prohráli, bohužel. To byl celkem známý případ, to rozhodnutí je uvedeno i na webu Hnutí Pro život. Máme spolupracující právníky, takže pokud to dojde tak daleko, tak jsme ochotni a schopni zajistit i tuto pomoc. Vždycky ale záleží v prvé řadě na ochotě rodičů se bránit, na tom, jak daleko jsou ochotni v tom sporu se školou zajít, jak dalece jsou ochotni si tzv. pálit prsty i na veřejnosti. Protože řadě rodičů tohle vadí, ale pokud mají možnost, tak třeba přihlásí dítě jinam…

Nebo ho udělají nemocným…

To právě někdy jde a někdy nejde. Záleží na tom, zda škola dělá jednorázové akce, kdy tam někoho pozvou a udělají přednášku, nebo jestli to skutečně berou jako pan Petrnoušek, kdy je to vtěleno ve výuce do té míry, že by bylo nerealizovatelné z toho dítě dostat bez porušení pravidelné školní docházky.

Jsou i rodiče, kterým to vadí, ale mají pocit, že to doma uvedou na pravou míru. Že sice to není dobré, ale nestojí jim to za to, aby šli do nějakého vážného sporu se školou, případně nemají ani osobnostní vlastnosti na to, aby třeba ve třídě vystoupili a přihlásili se, že jim to vadí, třeba ze strachu, že budou považovaní za bigotní lidi apod.

Dnes existují i lidé, kteří mají opravdu obavy z toho, že když budou příliš vystupovat navenek, mohli by mít problémy třeba i se sociálkou se zdůvodněním, že „brání dítěti získávat příslušné znalosti z této oblasti.“

Pokud jsou rodiče, kteří jsou prostě ochotni se angažovat sami a osobně, škola na to neslyší (odmítá se s nimi bavit nebo reaguje nevstřícně) a oni se na nás obrátí, pak někdy stačí, když napíšeme dopis, který podepíše VORP. Víte, nejlepším ministrem školství za posledních deset let z našeho pohledu rozhodně nebyl pan ministr Chládek, byl to ministr Dobeš. Přes všechno, co se mu vytýká, z hlediska činnosti VORPu to byl člověk, který nám vycházel vstříc a na rodičovská práva bral ohled. Jedním z plodů jeho působení na ministerstvu je pokyn, že školy mají názory rodičů zohledňovat a mají s rodiči nimi komunikovat. Na to lze poukázat a požádat školu aby svůj postoj poněkud modifikovala, případně se můžeme obrátit na další orgány, jako je Česká školní inspekce. Např. se vyskytl případ, že škola rozdávala dětem diář, který vydal Státní zdravotní ústav, v němž byly velmi nevhodné pasáže týkající se menstruace, masturbace a jiných otázek spadajících do oblasti sexuální výchovy. Tam jsme se obraceli i na Českou školní inspekci s tím, že tento materiál by rozhodně neměl být šířen ve školách plošně všem dětem a bez vědomí rodičů.

Vy jste se zmínila o domácím vyučování a o tom, že s ním máte zkušenosti. Jak moc se VORP stará o domácí vyučování? Vím, že vydal či podpořil nějaké učebnice nebo příručky pro rodiče jak učit sexuální výchovu…

Ano, podpořili jsme např. knížku Dr. Burdové Jak mluvit s dětmi o sexu, manželství a rodičovství.

Domácí škola je jeden z projevů vůle rodičů vychovávat děti podle vlastního přesvědčení, proto právo rodičů učit děti doma s činností VORPu logicky a velmi úzce souvisí.

V této oblasti se snažíme sledovat zákony a návrhy zákonů, protože zejména ministr Chládek byl známým odpůrcem a potíratelem domácího vyučování. My jsme se snažili vstupovat do toho legislativního procesu pokud možno ještě ve fázi návrhu, oslovovat poslance a žádat je, aby hlasovali tak, aby právo rodin učit doma přinejmenším nebylo oklešťováno, případně aby podávali pozměňující návrhy v tomto smyslu. Zatím zůstává nejistý osud domácí školy na druhém stupni základní školy, která dosud fungovala v režimu experimentu. Chládkovy kroky proti domácí škole na druhém stupni jsme pochopili jako logický předstupeň omezování či zrušení domácí školy jako takové.

Další návrh, který jde tímto směrem, je ten bohužel i lidovci velmi prosazovaný a podporovaný návrh na zavedení povinného posledního roku předškolního vzdělávání v mateřské škole. V návrhu sice figuruje možnost domácí školky, ale je za podmínek, které by v podstatě byly obtížnější než u domácího vyučování na prvním stupni základní školy, což je absurdní.

Myslíte si, že je správné prodlužovat povinnou (před)školní docházku?

To jsou v zásadě dvě otázky – zda vůbec prodlužovat a zda zavádět povinnou předškolní docházku – na které je odpověď NE a NE.

Za prvé není správné prodlužovat povinnou školní docházku bez veřejné diskuse. Jestli se mají děti povinně vzdělávat 9 nebo 10 let, je věc, o které lze diskutovat, ale podle nás to není možné zavést jenom tak nějakým rozhodnutím. První věc tedy je, že diskutabilní je prodlužování školní docházky jako takové. Neříkám radikálně, že ne, ale ne bez dlouhotrvající veřejné diskuse.
Všichni víme, že ta část tohoto návrhu, která se vydává za bohulibou, je motivována tím, že existují děti z tzv. nepřizpůsobivých skupin, které na základní školu vstupují nepřipraveny. Není ale možné zavést novou povinnost pro všechny kvůli nějaké úzké skupině, jejíž problémy se jistě dají řešit jinak. Armády sociálních pracovnic nemusejí obtěžovat normální rodiny a mohou se zaměřit na ty, které jsou skutečně problematické.

Druhá věc je otázka prodlužování školní docházky tím, že by začínala dřív. Můžeme diskutovat o tom, zda se děti nemají vzdělávat déle na jejím opačném konci, tedy do vyššího věku, ale povinná školní docházka od pěti let je poměrně radikální zásah do systému, který tady je a funguje. Skutečně není důvod ho měnit v tomto směru.

Ještě poslední dodatečný dotaz: Věříte lidovcům, že prosadí domácí vyučování na druhém stupni jako trvalé? Pan poslanec Mihola veřejně sliboval, že ho prosadí v parlamentu zvlášť, mimo novelu školského zákona.

V tomto případě nemohu odpovědět za VORP, protože neznám názory ostatních členů předsednictva. Já osobně lidovcům na základě svých osobních dlouholetých zkušeností nevěřím.

V tomto jim nevěřím, protože i kdyby to chtěli prosadit (i o tom pochybuji, že to chtějí, aspoň mluvíme-li o jejich klubu jako celku), i kdyby to pan Mihola myslel upřímně, nevěřím, že se jim to podaří prosadit v koalici. Vždyť jsou v ní ten nejslabší článek. A myslím, že je jasné, že domácí škola pro ně není priorita. Kdyby byla, mohli lidovci v době koaličního vyjednávání usilovat o ministerstvo školství. Oni se o to ani nepokusili.

Opakuji ale, že to je můj osobní názor, ne oficiální názor VORPu.

Děkuji za rozhovor. Otázky kladl Ignác Pospíšil.

Lucie Cekotová ( 1964), vdaná, matka tří dnes už dospělých dětí, překladatelka. Spoluzakladatelka Výboru na obranu rodičovských práv a Sdružení přátel domácí školy, dlouholetá členka Hnutí Pro život ČR. Spolupracovnice časopisů RC Monitor a Te Deum a Kartuziánského nakladatelství.

 

8 Responses to Rozhovor s Lucií Cekotovou (2): O VORPu

  1. Josef napsal:

    Pan Petrnoušek veřejně v TV řekl, že když některý žák (rodiče) nesouhlasí se sexuální výchovou, není do ní nucen.
    Jak si sexuální výchovu představuje VORP? Hodně o ní mluví, resp. proti ní, ale jejich návrhy jaksi nikde nejsou k sehnání – na rozdíl od té ministerské.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      Petrnoušek jednak poněkud kecá (na hodně školách rodiče nemohou nesouhlasit, protože se o ní zavčas nedovědí), jednak žáky lze velmi snadno nutit k účasti na ní (jakož i na jejích dílčích částech, kterých by se nikdy dobrovolně neúčastnili) nepřímo – skrze manipulaci a tlak kolektivu.

      • Josef napsal:

        Pan Petrnoušek samozřejmě mluvil o poměrech ve své škole. Je jisté, že děti chtějí znát to co spolužáci a je také jasné, že i ty, které by na SV nechodily, se obsah od spolužáků dozvědí.

    • Ignác Pospíšil napsal:

      A pokud jde o „představy VORPu“ – pochopitelně žádnou svou variantu nepředkládá, protože právě o to jde, že nějakou komplexní a shora plošně naoktrojovanou sexuální výchovu zcela správně odmítá…

      Nicméně např. podpořil v článku zmíněnou příručku pro rodiče (do jejichž kompetence sexuální výchova spadá) od MUDr. Burdové…

      • Josef napsal:

        A v tom já vidím problém, který si možná VORP neuvědomuje. Několikrát jsem četl vyjádření rodičů, že oni včas a vhodným způsobem své děti o sexualitě poučili. Mám dojem, že jsem to četl i od pí Cekotové. Na můj dotaz, co jim říkali, a návrh, aby se o své zkušenosti podělili s jinými rodiči kteří nejsou tak zkušení, vzdělaní, odvážní ….. se odmlčeli.
        Dr. Burdová v článku píše, že má seznam vhodné literatury pro SV. Neměl by tedy být problém poskytnout jej školám i rodičům.
        Nevím, zda se rodiče přiznají, jak jednají jejich děti když dospějí. Výchova k sex. zdrženlivosti až do manželství je jistě dobrá, ale nyní se lidé nežení, nevdávají ve 20 letech. Sňatky jsou o dobrých 10 i více let později. Kolik lidí do té doby tu sex. abstinenci bude zachovávat? A pokud spolu již budou sex. žít, jistě nebudou chtít mít děti za svobodna. Jakou antikoncepci tedy zvolí?
        O tom VORP také nechce mluvit.

      • Lucie Cekotová napsal:

        Děkuji panu Pospíšilovi, odpověděl v duchu našeho rozhovoru dřív, než jsem to stihla já. Je to přesně tak, jak říká: VORP tu není od toho, aby prosazoval nějaké své představy o konkrétní podobě sexuální výchovu. Důvod je prostý: ani mezi rodiči, kteří naši činnost podporují, by v konkrétních věcech nepanovala shoda. Někteří rodiče si chtějí sexuální výchovu ponechat zcela ve své kompetenci, jiní jsou ochotni se o ni se školou za určitých podmínek podělit, někteří jsou ochotni akceptovat dejme tomu přednášku zajišťovanou Centry pro rodinu. Jiný názor budou mít rodiče katoličtí, jiný protestantští a ještě jiný nevěřící, protože i mezi rodiči, kteří se nehlásí k víře, je řada těch, jimž není jedno, co se s jejich dětmi ve škole děje. Není věc VORPu, aby rodičům říkal, co pro své děti mají chtít. Přesně jak říká náš název, jsme to od toho, abychom hájili jejich právo vychovávat děti podle VLASTNÍHO přesvědčení. Pokud se dozvíme o učebnici či programu, který pokládáme za dobrý, můžeme nějakým způsobem zveřejnit náš názor či recenzi jako jisté vodítko pro rodiče, kteří nás považují v tomto směru za důvěryhodné, ale i v takových případech je na nich, aby to posoudili a sami rozhodli, jestli tato konkrétní kniha či program je vhodná či přijatelná pro jejich konkrétní, jedinečné dítě. A ještě jednu věc je v této souvislosti myslím vhodné podotknout: mnohem podstatnější než knihy a programy pro děti jsou knihy a programy pro rodiče. Ti z nich pak mohou načerpat to, co svým vlastním způsobem potom předají svým dětem. Velmi dobrou práci v tomto směru odvádí např. brněnský CENAP MUDr. Lázničkové.

  2. Lucie Cekotová napsal:

    Pro Josefa: Ano, skutečně jsme zde na podobné téma diskutovali už v minulosti a nemohu se zbavit dojmu, že to z nějakých důvodů zatvrzele odmítáte pochopit. VORP se nezabývá sexuální výchovou jako takovou, ale právem rodičů na výchovu vlastních dětí podle vlastního přesvědčení. Těžko se můžeme vyjadřovat k tomu, zda spolu lidé před manželstvím žijí nebo ne a jakou antikoncepci používají. To není naše věc. Nepodsouvejte nám tedy prosím, že k něčemu mlčíme; nic jiného dělat nemůžeme. Členem či příznivcem VORPu může být (a také je) jak tradiční katolík vyučující své děti doma, tak evangelikál považující Bibli za jediný pramen morálky, tak člověk nevyznávající žádnou konkrétní víru, který však neztratil elementární slušnost a „jen“ si nepřeje, aby jeho třeťáka někdo učil nasazovat kondom. VORP hájí jejich právo na to, aby své děti vychovávali po svém. Jaké plody a výsledky jejich výchova přinese, je jejich věc a jejich odpovědnost, v případě křesťanů odpovědnost před Bohem, kterou z nich nikdo nesejme. Pokud chcete s někým diskutovat o otázkách, které jste položil, pláčete na nepravém hrobě a měl byste se obrátit na organizace, které se tím přímo zabývají, což VORP prostě není. Ani seznam doporučených materiálů problém neřeší, protože vždycky bude skupina rodičů, kteří si pro své děti nepřejí ŽÁDNOU institucionalizovanou sexuální výchovu, což je jejich svaté právo. A jakýkoli seznam literatury bude vždycky nutně subjektivní a vždycky se najde někdo, komu to či ono bude vadit.
    A teď čistě osobně: vážně si myslíte, že se budu o celkem citlivé zkušenosti své rodiny s někým dělit na internetu? Pak jste tedy celou věc zásadně nepochopil. Já nejsem žádná lektorka sexuální výchovy pro rodiče a osobně pochybuji, že je něco takového vůbec možné, protože jedinečné je každé dítě, rodič i rodina. A za sebe také odpovídám na otázky, které Vám zdá se tolik leží na srdci: vím z vlastního okolí i zkušenosti, že i dnes jsou lidé, kteří spolu před manželstvím nežijí a v manželství nepoužívají umělou antikoncepci, dokonce i lidé, kteří sňatek uměle neodkládají. A není jich ani tak málo, jak se nám snaží vnutit média, přestože přesexualizovanost dnešní společnosti, na níž má předčasná a nemravná sexuální výchova značný podíl, rodinám, které v tomto duchu své děti vychovávají, nijak nepomáhá. To, co pomáhá, je naopak pevné společenství podobně smýšlejících lidí, rodin i kněží. Že je dnes stále těžší ho najít i mezi věřícími, je smutná skutečnost, i zde ale platí, že kdo hledá, najde, a investovat úsilí do výchovy dětí se vyplatí. Pokud Vy sám osobně máte problém s tím, že nejste schopen zhostit se svého výchovného úkolu v této oblasti, nemáte kolem sebe zmíněné společenství lidí a nevíte si rady, doporučuji Vám obrátit se na některou organizaci, která Vám bude schopna a ochotna poradit. Brněnský CENAP jsem už zmínila, jinak existuje celá síť center pro rodinu, bavíme-li se o katolickém prostředí. Budete-li mít problém s tím, že škola odmítá respektovat Vaše názory a nutí Vaše dítě k účasti na něčem, co Vám vadí, je pravá chvíle obrátit se na VORP. S literaturou Vám jistě ráda poradí MUDr. Burdová, která je v dané oblasti odbornicí (VORP Vám může zprostředkovat kontakt). Jinak už opravdu nevím, co bych Vám k tomu poradila, protože zaplétat se do nikam nevedoucí debaty o tom, jaké procento lidí není schopno zachovávat předmanželskou zdrženlivost a proč, opravdu považuji za ztrátu času.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *