Nijak příjemně se nečtou, tato slova Jaroslava Durycha:

„Téměř  celá  česká literatura, ať   je to básnictví, beletrie, filosofie a vědy theoretické, je téměř úplně atheistická,  a pokud  jsou v ní výjimky,  nejsou zpravidla takové,  aby je  katolíci mohli přijmout s úplným zadostiučiněním.“

Je to výňatek z  jeho  knihy „Naděje katolictví v českých zemích“, která vyšla v Praze  u Ladislava Kuncíře roku 1930.

Slova tato byla přijata s  uspokojením početnou obcí českých nekato­líků, volnomyšlenkářů, ateistů, židů i položidů, u katolických čtenářů naopak vzbudila odpor. Durych prý se mýlí;  česká literatura katolická spolu s vědami  teoretickými i s filosofií  je prý bohatá, košatá a do­cela odpovídá potřebám katolickým, snad prý i  potřebám celonárodním. Nikdo ovšem přitom nevzpomněl na českou katolickou literaturu gotic­kou,  (která samozřejmě nemohla být   jiná než katolická),  nikdo  se ani slovíčkem nezmínil o katolické literatuře období baroka. Zato však obránci  „dostatečnosti“  katolické literatury uvádějí   ‚katolickou moder­nu‘ a drobty literatury obrozensko-vlastenecké,  kterou přijímáme víceméně  s nostalgií.

Ve skutečnosti  ani té ateistické české literatury není přespříliš: daleko nejvíc kvalitní literatury pochází od autorů,  kteří jako by ani  neměli  nějakou „náboženskou tvář“.  A oni  ji,  bohužel,  sku­tečně  ztratili.

Ve své skepsi  se Durych nemýlí, dobrou katolickou literaturu (doby současné) vskutku nemáme.  Chybí nám moderní katolická filosofie (a tu by ještě nakonec někdo roku 1930 přece  jen zalezl!),  protože dnes,  v době „postmoderní“;  nám zůstala doopravdy jen filosofie Odila Štampacha a Tomáše Halíka.  A všecky ostatní  podobné věci – jako  by katolíci NE­UMĚLI.

Musíme však být  pamětlivi  toho,  že Durych tuze rád problém nakous­ne, ale pak už se  jím dál nezabývá,  jako by se  mu na to zdálo  škoda času. Zřejmě  předpokládal,  že ho  budou číst   jen samí inteligentní  čtenáři, a ti  už si  všecko domyslí.  Kdyby byl výše  uvedenou myšlenku rozvedl  do  pat­řičné šíře, čtenář by se mohl dovědět,  že českým katolíkům se nedařila i řada  jiných věcí,  a ty zde ani  nemohu vypočítávat, protože by se mi do tohoto  článečku nevešly.  Naopak musím zdůraznit, že  českým katolí­kům se znamenitě dařila hudba a do  jisté míry i  výtvarné umění, byť i zprostředkované.

To však není všecko:  kdyby Durych svůj povzdech nad „katolickou ne­schopností“  pronesl hlasitěji,   možná  že by leckterému čtenáři  napadlo podezření,   že  je tento autor k českým katolíkům nespravedlivý.  Ona to­tiž katolická literatura u jiných národů není ani  zdaleka na očekávané úrovni,  a to ani  u těch národů,   které prý  jsou mnohem katolič­tější než Češi.  I  maďarští a polští katolíci mohli  napsat mnohem lepší věci,  než napsali;   mnohé americké národy,  například,  byly v roce 1930 skutečnými  národy, a přesto  si od nich mnoho  katolického ne­přečteme.

Tak  jako Durych chtěl maximum od kněží, a protože se to zdálo hierar­chům být  utopické,   byl  za to  od nich nemilován a peskován – chtěl tu­ze mnoho i  od všech katolíků.  Zcela právem:  katolíky Durych beze všech výhrad považoval za chrámy Ducha svatého,  tedy za lidi  výjimečné,   přinejmenším ve vztahu k umění. Nesl to  těžce:  katolíci  už neuměli nic  ji­ného než klábosení:  místo  umění provozovali  politiku a spíše  než práci se oddávali vzdychání.

Kdyby si někdo  dal tu práci  a sestavil  slovník umělců,   vědců a vů­bec všech znamenitých osobností (co se  jejich ducha týče) – spolu s jejich SKUTEČNÝM,  poctivě vyznávaným náboženstvím,   dopadli  by katolí­ci  špatně. Českých katolíků by se našla jen hrstka. Říká se,   že jsme nejateističtější zemí na  světě, ale  ona to není pravda.  Toto  by si  přá­lo mnoho ateistů, ale stále to zastává  toliko  jejich zbožným přáním. Co se náboženství týče, byli   jsme  na tom mnohdy mnohem lépe, ale často také mnohem hůře. A svět se  ještě nepřestal točit…

Durych nebyl nacionalista, byl to vlastenec, upřímný a poctivý, kte­rý však nikomu z Čechů nedovolil nasadit si přijatelnější a snesitelněj­ší masku. Také však nedovoloval nikomu urážet český národ, a to ani svým katolickým přátelům.  Kde  se tedy vzalo   jeho  suverénní tvrzení,   že „celá česká literatura ….  je  téměř  úplně atheistická“?

Černobíle Durych neusuzoval.  Snad nemohl,  nebo  spíš ani nechtěl vy­jevit  plnou pravdu:   že  pokud  se někde objeví šikovný katolík, že ho hned spolkne zednářská saň a že z  jejích drápů  se oběť může osvobodit jedině díky BOŽÍMU MILOSRDENSTVÍ –  třebas až  v nejposlednějších  chvílích jejího  života,   kdy už se na  ni  šklebí peklo v celé  své hrůze.  Potom už ovšem od ďábla vysvobozená kořist nedokáže svému okolí sdělit, že  ji na poslední chvíli  zachránila  Boží milost  a že tedy zemřela v lůně  Kato­lické  církve.  Že už   ji nikdo nesmí přičítat  k ateistům. – Na to už je pozdě.

Takového  člověka považujeme  za  zatracence  (zcela neprávem,   protože něco takového Tridentský koncil přísně zakazuje), z jeho smrti se radují neznabozi, neboť hle: další jejich soukmenovec zemřel „v prav­dě“, nevrátil se k lstivým a falešným papežencům. Přitom je to všech­no úplně jinak. V nebi je z jeho návratu k Církvi nesmírná radost, (protože nad záchranou jednoho hříšníka je větší radost než nad pří­chodem mnoha spravedlivých) a ďábel přišel o jistou kořist.

Takových lidí, obrácených na poslední chvíli, je množství nesmír­né. A odkud že beru tuto jistotu?

Duch svatý je božská Osoba. Není  to obchodník. Svým Světlem osvě­cuje člověka  po celý život jen proto, aby nakonec dopustil, že v oka­mžiku smrti se tento člověk ponoří do absolutní tmy ? – Takto by se snad mohlo stát, kdyby se takový člověk dopouštěl do svého posled­ního dechu hříchů proti Duchu svatému, které se neodpouštějí na tomto ani na onom světě. Ale i tak tu ještě nakonec zbývá záchrana v neko­nečném Božím milosrdenství, jehož rozměry nemohou pochopit ani andělé, ani duše světců!

Nemáme  tedy ani ponětí o tom, co se nakonec stane s duší našeho hříšného bližního, můžeme toliko spekulovat, což ovšem tuze rádi dě­lají protestanti. Tyto spekulace nikam nevedou a zcela jistě se ani ze mák nelíbí Pánu Bohu.

Že je žid a zednář každý druhý člověk, to říkávala naše prababič­ka a pravdu samozřejmě neměla. Blíže jsou pravdě ti, kteří k zedná­řům čítají všechny naše bližní, kteří ve světě něco znamenají. A i ti mají ještě k pravdě daleko. Už  za dob naší nejkatoličtější císa­řovny Marie Terezie musil prý každý, kdo chtěl dosáhnout úspěch, vstoupit do nějaké zednářské lože. I manžel císařovny byl zednář. Kariéristů pak bylo vždycky víc než hub po dešti; dnes už po kariéře touží každý stréček Křopal a každá Pepina Rejholcová. Pokud zednářům nešlape na krk Hitler či báťuška Stalin, pak se v zednářských lóžích najde místečko pro leckterého namyšlence. Z pochopitelných důvodů mají zednáři větší zájem o lidi inteligentní, hlupáky však šmahem neodmítají, využívají jich k pracem pomocným (coby tzv. užiteč­ných idiotů). Ti když pak svůj úkol splní, nikdo z  „bratří“ pro ně nehne ani prstem.

Zednáři se nikdy netajili, že chtějí škodit Katolické církvi i ka­tolickému náboženství. Toto ovšem nemohlo uniknout Svaté stolici, a ta proto se zednáři svádí tuhý boj, třebaže ne vždy dost   důsledný. Tuze často prohrává a leckdy je to až k nevíře, jak si s Církví zednáři beztrestně pohrávají. Nicméně veliké množství katolíků nechce být pro zakázané členství v zednářské lóži exkomunikováno, a proto la­hodnému zpěvu zednářských sirén odolává.

Tím spíše se mezi zednáře hrnou protestanti všemožných proveniencí, poněvadž těm jejich „rada starších“ takovéto členství nezakazuje. A  což teprve naši „starší židovští bratři“? Kdopak by je spočítal !

(Se sčítáním veškerého zednářstva nezapomínejme na jednu opomíjenou skutečnost: Zednáři jsou totiž neodmyslitelnou součástí bílé rasy. Pro­kazatelně se jim nedaří mezi africkými černochy, v populaci celé jižní a východní Asie – vyjma milionářů -, pšenička jim nekvete ani mezi moslimy. Toto si neradi přiznáváme, svět se však změnil a bude se měnit stále rychleji a rychleji a nás „bílých“  bude stéle méně!)

Jinověrců (alespoň v současné době) je v zednářských lóžích  mnohem víc než katolíků. Z  katolíků jsou tam především ti, kdož zveřejnili svůj odpad od náboženství a nikterak se proto nermoutí. Dříve tomu tak neby­lo. Být „bez vyznání“ bylo více méně  nemyslitelné a společensky neúnos­né. K zednářům se dávali lidé toliko z  prospěchářských důvodů, snad pouze v dobách dřevních se do zednářských lóží hlásili šlechtici z dů­vodů provádění charity. Charitou se venkoncem chlubí zednářstvo i v současnosti.

I zednáři se mezi sebou „kočkují“ a někdy přitom lítá peří i chlupy. Spory však bývají brzy zažehnány, protože všechno se dá urovnat penězi. Zednářům se zpravidla „nelení“, a proto se jim také „zelení“. Nikde sice není  psáno, že by láska k bližnímu byla prvním přikázáním zednářského desatera, ale jak známo, na žírných pastvinách se přiživí i souchoti­nářská kráva. Od plného koryta zednáři svého „bratra“ neodhánějí, nes­tálo by jim to za to. Chudých vědců a umělců bylo vždycky dost a dost, ale chudoba, mrška, leckdy dovede vycenit tak ostré zuby, že to mnoha lidem může sebrat veškerý ésprit. S nadstavbou to bez náležité základny vždycky vypadá bledě. To tvrdili komunisté a nejen oni. Je v tom kus pravdy, i když ne vždycky. Světci od pradávných dob na sebe přivolávali chudobu a dovedli s ní úspěšně bojovat. To však nikdy nedělala „eli­ta“. Ta se vždycky bídy štítila.

Zednářské lóže byly, jsou a budou otevřeny lidem chytrým, kteří tak či onak dovedou na sebe upozornit. I mezi takovými si ovšem zednáři do­vedou vybrat. Členům lóže je pak popřána šance na bohatství a slávu, přednostně však těm, z jejichž vědomostí a umění má prospěch lóže, nebo jí aspoň z  toho neplyne škoda. Pokud Mozart komponoval kouzelnou flétnu, bylo dobře;  dostalo  se mu plné zednářské  podpory.   Jakmile  se  však pustil do   katolické mše  za zemřelé (Requiem),  nechali  ho „bratři“  pojít hladem jako  psa a jako  psa ho i  nechali  zakopat.

Služba zednářům se ani  zdaleka nemusí vyplácet:  ani zednáři totiž nejsou všemohoucí.  Odpadlí,  prospěchu chtiví katolíci   jsou si  toho dobře vědomi  a  snad i věří,   že na  konci   života se  s Bohem smíří.  Je to  samozřejmě strašné riziko, že z toho  až naskakuje husí  kůže. Snad  je i zednářům útěchou,   že   jako  zednáři  se nenarodili a  že proto  ani  jako  zednáři nezemřou.

Nezáviďme  jim  jejich pomíjivý úspěch a modleme se ze ně!

Václav Durych