Tag Archives: Vladimír Holan
Odhalování
Zdá se nám, že dobře rozumíme našemu životu a jakž takž známe odpovědi na ty nejdůležitější otázky. Ale najednou se otevřou nevídané průhledy a Duch svatý nás upozorní na skutečnosti, o kterých se nám ani nesnilo. Dveře, do kterých s námahou tlačíme celá léta, On dovede otevřít dokořán jedním Dechem. Jaké důsledky z toho pro nás plynou? Básně napsal Vladímír Holan.
Krása
Kde je Bůh, tam je krása. Není třeba se obávat nedostatku příjemných a lákavých výjevů, když se rozhodneme přijmout cestu Páně i s její nepohodlnou stránkou – holým a suchým dřevem kříže, které někdy umí zatlačit tam, kde bychom to chtěli snášet nejméně ochotně. Za vším tím umučeným, ztrápeným a pro naše hříchy ukřižovaným na nás hledí navždy věrná a nadevše krásná Božská Tvář.
U JIZERY
Jaroslavu Durychovi
Jak krásný je ten kopuletý křemenový val
proti ledům! Také řeka pod ním jako já
jej starodávně obdivuje,
je všechna od sebe, a když neví,
jak a k čemu jej přirovnat: zrcadlí jej prostě.
Srovnán s těmito balvany, nezhanobenými člověkem,
krutý byl osud náhrobních kamenů a oltářních desk…
Dnes ovšem lámou kámen jenom na žaláře…
KRÁSA BEZ RADOSTI
Naše smrtelnost je ustavičná. Není chvíle,
která by nám vyvrátila,
že jsme stále v pokušení a že mu stále podléháme,
takže i krása je nesmyslná,
protože je to krása bez radosti…
Jsme zlí… Byli bychom tak zlí
kdybychom byli bez svědků?
*
Zdroj: HOLAN, Vladimír. Les bez stromů. BBART: Praha, 2002. ISBN 80-7257-735-2.
MILUJ…
Na kolenou se dovídáme nejvíce tajemství. V pokoře získáváme poklady, moudrost a sílu. Naším ponížením před Stvořitelem roste naše povýšení nad ubohost a marnost křečovité honby za všelijakými pomíjivými odlesky štěstí. Jsme nesmírně vděční Pánu, že nám posílá své kněze, kteří ukazují životem, nač je skutečně zapotřebí se soustředit v pozemském putování. Kéž je více takových (a nejen kněží), kteří slovy Vladimíra Holana „vycídí zbroj archanděla Michaela“ vlastním svatým životem.
Slunce v samotách
Není třeba příliš slov k následujícím dvěma básním. Vladimír Holan, který je autorem první z nich, a Jakub Deml, autor básně druhé, byli nejen dobrými přáteli, ale uměli ve své poezii vzájemně velmi upřímně a hluboce číst, asi tak jako lidé, kteří ve svých přátelích nehledají jen sami sebe a osobní uspokojení, ale opravdu naslouchají a darují se bez nároku na to, že získají něco nazpátek.
