V dnešním poetickém koutku nacházíme básně poněkud abstraktnější a na první pohled méně přístupné. První báseň napsala Nea Marie Brkičová a druhou Vladimír Holan, český básník a překladatel, narozený 16. září 1905 v Praze a zesnulý 31. března 1980 tamtéž. Cílem takového výběru je poukázat na někdy obtížně pochopitelný a nesnadno přijímaný požadavek vyprázdnění svého srdce od všeho, co nesměřuje k Bohu a zaplnění čistou a dokonalou láskou, která nemá nic společného s neuspořádanými afekty, lpěním a sobeckým přivlastňováním tvorů nebo věcí. Jedině tehdy člověk skutečně miluje, když je jeho cílem Bůh sám pro Sebe, nikoli pro útěchy nebo výhody, po kterých pod rouškou zbožnosti tvor prahne a když je nedostane, jeho láska a vytrvalost se vytrácí. Nemáme informaci o tom, že by báseň Vladimíra Holana vznikla inspirací touto myšlenkou, ale zařazujeme ji, neboť nám zmíněné skutečnosti evokuje.
Ztráta
*
Drcen slovem:
„i nemocná růže je úchvatná“
Jsem pomalý ztráceč časů
*
Nakloněn přes zábradlí
Hledím do vody
Jež nevyschne
*
Nejsem pokorný
*
Mezi všemi těmi kameny na dně
Nejraději bych usnul
Abych nesoudil svět
Nepojmenovával stíny
*
Mrtvý pýchou
A proto se můžu i narodit
Když zapomenu
Kým jsem
*
Tak by se mi líbilo
Ztratit tvář, věk a všechny věci
Jež mě uzavírají do hanebného brnění
Majitele
*
Kdyby mě tak Bůh odvezl někam
Kde bych to všechno odevzdal
A už si nemusel nikdy nic koupit
ZA
*
V soumračnu stále větším
jdou chvíle krokem svým.
Jak má být počet něčím,
není-li mizením?
*
Vábící odpověď
je za prostorem denním.
Čím byla světci zeď?
Jen právě neopřením…
*
Zdroj: HOLAN, Vladimír. Nokturnál. In Spisy sv. VIII. Ed.: Justl, Vladimír. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003.