Není třeba příliš slov k následujícím dvěma básním. Vladimír Holan, který je autorem první z nich, a Jakub Deml, autor básně druhé, byli nejen dobrými přáteli, ale uměli ve své poezii vzájemně velmi upřímně a hluboce číst, asi tak jako lidé, kteří ve svých přátelích nehledají jen sami sebe a osobní uspokojení, ale opravdu naslouchají a darují se bez nároku na to, že získají něco nazpátek.

TROUFALOST
Památce Jakuba Demla

Toužil jsi už dávno napsat báseň
tak prostou a průzračnou, že by byla neviditelná,
nikomu na obtíž zde, ale čtená
andělem!… a přemýšlel jsi často,
o čem by taková báseň měla zpívat,
i když cítíš, že o čemkoli,
jenomže  tak  prostě a průzračně,
že by musila být neviditelná…

ZIMNÍ ODPOLEDNE

Širokým zvukem plechu
v oblacích
pluh smutku na mne převrací
svých těla vln
bezvládná
útlá
bledá.
Špendlíkové hlavičky mlhy
dotýkají se pleti mé
němě a tak,
jakoby o mé ruce a líce
narážela tělesa světa opuštěného Bohem
laskavá, teskná, bezradná.
Chápajíc bezmeznost tohoto opuštění,
tulí se jíní k velkým hrudám,
aby se u nich zahřálo.

*

Zdroj: HOLAN, Vladimír. Les bez stromů.  BBART: Praha, 2002. ISBN 80-7257-735-2.

DEML, Jakub. Verše české. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.