Tag Archives: pornografie
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)
3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou
1. Diktatura relativismu a pornografie
Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost
Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně1 a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.
Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství.
Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (2)
2. část: Mluvení o intimní sféře
To, že k intimní sféře je třeba přistupovat s úctou, nutně ovlivňuje způsob, jak o ní mluvíme, což se obzvlášť týká vychovatelů, neboť ti musejí svůj způsob řeči přizpůsobovat potřebám svých posluchačů. Jak se má člověk obracet k lidem, které tolik ovlivňuje vulgárnost naší doby? Jak je může naučit, aby na lásku a sexualitu pohlíželi ušlechtile a s úctou?
1. Riziko vulgarizace posvátného
Žijeme v naprosto sekularizované a odkřesťanštělé kultuře (kterou by můj manžel popsal jako „antikulturu“). Proto většině z nás chybí „duchovní citlivost“. Napadá mě několik příkladů:
Když kněz od ambonu mluví o Bohu jako o „fajn parťákovi tam nahoře“, mnoha lidem to připadá zábavné: zní to přívětivě, působí to na ně přátelsky, je to „demokratický přístup“. Svatá Terezie z Ávily by zaplakala. Ona o Bohu vždy mluvila jako o Su Majesdad (Jeho Výsosti), neboť skutečně On je Král.
Jiný kněz při přípravě dětí ze základní školy na první zpověď o této úžasné svátosti mluvil jako o „zábavném zážitku“ a do pláče bylo i mně. Nádherný okamžik, kdy se duše obrací k Bohu a prosí o odpuštění, je zbaven svého nadpřirozeného charakteru a předkládá se jako „zábavný“. Je to moderní znesvěcení. Mnohé lidi v kostelních lavicích, kteří tato hluboká duchovní zla nevnímají, by však naplnilo úžasem, kdyby se jim dostalo té sekulární „pocty“ a prezident Obama je pozval do Bílého domu.
Katolický filosof Dietrich von Hildebrand a moderní nadšenec Christopher West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (1)
Úvod
Chválit skvělou knihu nebo autora je radost, kritizovat špatné je smutná povinnost. Obzvlášť obtížné je však kritizovat někoho, kdo je velmi nadaný a jehož práce má pozitivní stránky, ale trpí i jistými chybami volajícími po uvedení na pravou míru. To je i případ Christophera Westa a jeho populárních prezentací „teologie těla“ Jana Pavla II.
Přestože je West velmi nadaný – a přestože si velice vážím všeho dobrého, co pro Církev udělal – je jeho práce v mnoha ohledech nedostatečná. Občas špatně chápe autentickou katolickou tradici, přehlíží nebo ignoruje její základní aspekty a podporuje novou formu náboženského „enthusiasmu“, který lze nejlépe popsat jako zdivočelý. Monsignor Ronald Knox, který tento přístup tak dobře kritizoval ve své knize Enthusiasm1, prorocky rozpoznal, že podobná vzplanutí se v dějinách Církve opakují a jsou charakteristická pro hnutí, která se snadno dostávají na scestí a před nimiž je třeba se vždy mít na pozoru.
Především se obávám Westova přesexualizovaného přístupu k „teologii těla“. Francouzi mají skvělé slovo vystihující neodhalování intimních pocitů člověka mimo vlastní význam slova „stud“ – pudeur, takříkajíc „svatá ostýchavost“. West, posedlý tím, co považuje za své poslání, totiž evangelizovat novou generaci touto teologií „moderními“ způsoby, jimž podle něj bude lépe rozumět, prakticky ignoruje důležitost pudeur a svou nerozvážností své vlastní poselství nakonec ničí.
Ve světle kontroverzí obklopujících Westovo dílo, jež prostřednictvím knih, DVD, videí a konferencí ovlivnilo miliony lidí, bych jeho názory ráda konfrontovala s názory svého zesnulého manžela Dietricha von Hildebranda, jehož práce týkající se katolické nauky o lidské sexualitě se vyvarovala nebezpečí a pastí, které se až příliš často vyskytují u Westa. Mým cílem je upozornit rodiče a vychovatele na obvyklé filosofické omyly, které mají v přednáškách a publikacích Christophera Westa vážné negativní důsledky.
Fatima, peklo a hnutí pro život
Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.
Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.
Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.
Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?
PhDr. Radomír Malý
Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?
Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“ Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.
Válka proti manželství a rodině
Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?
Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):
Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.
Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat.
Jak šířící se sexuální revoluce ničí svobodu
Gabriele Kuby
8. července 2016 (Mercatornet) — Když německá spisovatelka a aktivistka Gabriele Kuby popisuje dopady studentské revoluce na Západě v r. 1968, ví velmi dobře, o čem mluví. Jako studentka sociologie na berlínské Svobodné univerzitě byla u toho, bez sebe nadšením z antiautoritářského ducha doby.
Od té doby se odehrála revoluce i v jejím životě. Svým veřejným působením teď upozorňuje na kulturní devastaci vyvolanou pokračující sexuální revolucí. V tomto rozhovoru mluví o své knize na toto téma, která v prosinci 2015 vyšla v angličtině a jejíž český překlad vydalo Kartuziánské nakladatelství Jiřího Braunera v Brně už v roce 2013.
* * * * *
Otázka: Ve své knize Globální sexuální revoluce – Ztráta svobody ve jménu svobody popisujete ničení svobody a kultury sexuální revolucí a varujete před ním. Proč k tomu dochází?
Otázka: Jak funguje sex, tak funguje rodina. Jak funguje rodina, tak funguje společnost. Sexuální normy mají rozhodující vliv na celý systém kultury. Antropolog J. D. Unwin z Oxfordské univerzity už ve 30. letech ve své knize Sex and Culture (Sex a kultura) dokázal, že vysoká úroveň kultury může existovat jen tam, kde existují přísné sexuální normy. Evropská křesťanská kultura se opírá o ideál monogamie. Nyní jsme uprostřed kulturní revoluce, která sexuální morálku ničí. Vážné důsledky jsou evidentní – ničení rodiny a demografická krize. Síly tohoto světa však sexuální revoluci stále vnucují všem národům.
Otázka: Vede odstranění mravních norem k sexuálnímu osvobození?
Odpověď: Odhazování všech mravních omezení sexuální aktivity se maskuje jako „sexuální osvobození“. Každý ze zkušenosti ví, že tělesné pudy a touhy je třeba ovládat, ať jde o sex, jídlo nebo pití. Jinak začnou ony ovládat nás. Proto je umírněnost jednou z kardinálních ctností. Exploze pornografie na internetu vytváří milióny lidí závislých na sexu, a je tragické, že mezi nimi stále přibývá mladých. Manželství a rodiny se rozpadají, protože sexuální touhy přivádějí k nevěře manžely a manželky, kteří se nenaučili, jak je dát do služeb vyjadřování lásky.
A k čemu to požehnání?
Včera jsem zajel do Brna na Mši svatou a následné představení almanachu Život z víry, který vydalo Una Voce ČR při příležitosti 50. výročí založení hnutí Una Voce. Protože vlakové spojení mezi Českými Budějovicemi a Brnem není zrovna optimální, přijel jsem o hodinu a půl dříve a krátil jsem si čas tím, že jsem si probloumal tamní adventní trhy a poté, pořád ještě s rezervou, došel ke sv. Michalovi. Chvíli jsem sledoval něco, co vypadalo jako zkouška na živý Betlém, a pak si všiml že naproti kostelu je prodejna Karmelitánského nakladatelství „U Michala“. Tak jsem se šel podívat, co se tam prodává…
Dokážu strávit prohlížením knih celé hodiny, nicméně pobyt v této prodejně mne vytočil tak, že jsem po pár minutách vypadl a pěkně dlouho to rozdejchával… Jsem už u Karmelitánského knihkupectví a jeho prodejen zvyklý na ledacos. Chápu, že uživit se musí být těžké. Přesto si myslím, že knihkupectví spojené s katolickým řádem a katolickým nakladatelstvím by mělo mít alespoň nějakou základní morálku a sebeúctu. Ale minimálně tato prodejna ji rozhodně nemá!
Podobný šok jsem vlastně už zažil, když jsem před lety v Českých Budějovicích v prodejně Karmelitánského nakladatelství „U Mikuláše“ zahlédl v dětském oddělení ságu Philipa Pullmana – militantního ateisty, který otevřeně přiznává, že cílem jeho knih je vzbudit v dětech nenávist k náboženství. Na druhé straně, pokud si vzpomínám, tam nezůstala dlouho, takže je možné, že šlo jenom o nevědomostí zapřičiněnou chybu, která byla rychle napravena. A každopádně „U Michala“ ji dokonale trumfli, když v ní nabízejí oficiální omalovánky ke Hře o trůny…
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely.
