Tag Archives: odpuštění
Navedení k životu zbožnému: XII. Rozjímání 4.: O hříších
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Vzpomínej si, jak dávno již jest, co jsi se dopustila prvního hříchu, a viz, jak se od oněch prvních začátků hříchy v tvém srdci rozmohly, jak jsi je den co den rozmnožovala, hříchy proti Bohu, proti sobě, proti bližnímu: skutky, slovy, žádostmi, myšlenkami.
Odpustit je dobré
Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké emoce a spory mezi účastníky žaloby.
O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
Příběhy Josefovy (5): Josef se dává poznat svým bratřím
Josef se dává poznat svým bratřím.
Kapitola 44 líčí, jak Josef nastrojil důkazy tak, že se jevilo, že Benjamin mu ukradl jeho stříbrnou číši, kterou Josefův správce nalezl v jeho pytli (44,12), když ji tam předtím tajně vložil (44,2). Bratři se pak vracejí, Josef jim říká: „Kdo ukradl číši, ať jest mým otrokem; vy ostatní můžete volně odejíti k otci svému“ (44,17). Nato se Juda odhodlaně ujal slova a řekl: „Ať jsem raději já tvým otrokem, neboť já jsem se za něho zaručil“ (44,32). Nechtěl se vrátit bez Benjamina ke svému otci, neboť nechtěl být svědkem otcova neštěstí (44,34).
Nebylo by se hodilo, aby se Josef dal poznat svým bratřím, když byli na společné hostině rozjařeni a zbaveni tak svých obav. Jde tu o příliš vážnou věc, aby na ní reagovali podnapilí. Bratři sice již jednou ukázali spravedlnost, že si neponechali peníze, o kterých nevěděli, že jsou jim darovány (43,21), ale tenkrát s nimi nebyl Benjamin. Zdá se, že Josef chce tímto způsobem udržet u sebe Benjamina, když by jako zloděj (a jako ten, kdo zradil důvěru hostitele) nemohl být propuštěn, a také vyzkoušet své bratry, zda budou solidární s Benjaminem.
Správce, když bratry dohonil (44,6), prohledává jejich pytle a přitom končí Benjaminovým pytlem, aby tak byli všichni bratři tím otřeseni. „V pytli Benjaminově číši našel. Tu oni roztrhli svá roucha a naloživše opět pytle na osly, vrátili se“ (44,12-13). Roztržení rouch bylo tehdejším znamením smutku a neštěstí. Ruben roztrhl své roucho, když Josefa nenašel v cisterně (37,30), stejně tak Jakob (37,34), když uviděl Josefovu suknici a měl za to, že ho roztrhala šelma.
Katolická víra jako cesta Lásky
Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.
Mučednictví nebo „fanatismus“?
Útoky liberálních médií proti Katolické církvi při každé příležitosti snad už překvapí jenom naivku. Často si k tomu vybírají též světce, kteří jsou věřícím obzvlášť sympatičtí a jejichž příklad a životní osud zasahují svědomí jako řízená střela. Právě oni jsou obzvlášť nebezpeční. V nedávných letech se západní média rozepisovala o „fanatismu“ sv. Marie Goretti, 12leté dívky, která nechtěla být po vůli násilníkovi.
Příběh je známý. Mladík Alessandro Serenelli, který spolu se starým otcem bydlel v domě Gorettiových v italském Farriere di Conca u Nettuna, se ji pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, začal ji bodat nožem. Nepovolila a neustále volala: „Alessandro, to je přece hřích!“ Následujícího dne v nemocnici zemřela (5.7.1902). Podle dnešních liberálů prý šlo o „typickou ukázku katolického antisexuálního fanatismu“, jak jsem četl v několika vlivných západních periodikách.
Odkřesťanštění
Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo.
