Tag Archives: křesťanství
Doma
Láska k Bohu a bližnímu
Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.
Přikázání lásky
Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
Ambrož z Milána
Sv. Ambrož zakazuje císaři Theodosiovi vstup do katedrály.
„Císař má moc nad hradbami, ale nad svatyněmi právo nemá, to jsou domy Boží! Kdyby žádal, co je moje, dal bych mu vše, ačkoliv co mám, patří chudým. Jsem připraven podstoupit žalář i smrt, ale chrám Páně nevydám!“ – sv. Ambrož z Milána
Dnes, v den výročí jeho biskupského svěcení, si připomínáme sv. Ambrože z Milána († 397), biskupa a učitele Církve, jednoho z nejvlivnějších teologů 4. století a nejlepších biskupů, jaké kdy Církev měla. Je to opravdu mimořádná postava, která nám má dodnes co říci nejen o teologii, ale i o odvaze a povinnosti.
Začínal jako politik a jeho volba biskupem v císařské městě Miláně byla naprosto nečekaným šokem. Nově zvolený cca pětatřicetiletý biskup totiž nejenže nebyl duchovní, ale dokonce nebyl ani pokřtěn, teprve prodělával katechumenát. On sám si ožehavosti této situace byl velice dobře vědom a volbu nejprve odmítal, teprve později se nechal přesvědčit, možná i protože císař si přál, aby volbu přijal, a protože jeho odmítnutí mohlo znamenat krvavé nepokoje (místní obec byla rozštěpena na pravověrné katolíky a přívržence arianismu a nebyla schopna se na volbě shodnout, Ambrož byl zvolen jako „neutrální“ osoba).
Doba zkoušek a naděje
Deníky hrají při odhalování tajemství historie velice důležitou a specifickou roli jako pramen, který bezprostředně zaznamenává a zprostředkovává dojmy autora. Jako bezprostřední dobové svědectví, které konzervuje konkrétní dojmy a úvahy. V ideálním případě se dovídáme, jak skutečně autor v dané chvíli vnímal svět a události a uvažoval o nich (v reálu ovšem musíme počítat s tím, že ne vždy je autor tak sdílný a pravdomluvný, jak bychom potřebovali).
Deníky manětínského děkana Františka Wonky nás zavádí na česko-německé pomezí v dnešním Plzeňském kraji a provázejí nás lety 1938-1945 očima a ušima českého kněze působícího na národnostně rozštěpeném území pod nadvládou nacismu. Seznamujeme se s tím, jak nadprůměrně vzdělaný autor s rozhledem vnímal dění v protektorátě, všedním životem počínaje a zásadními událostmi konče. Někdy nám i zprostředkovává dojmy jiných. To je první velký přínos.
Lži páně profesora
M. C. Putna
Novopečený pan profesor M. C. Putna, jehož netřeba čtenářům představovat, je opět ve svém „živlu“. Ačkoliv u příležitosti nedávné patálie kolem své profesorské nominace se nechal v televizi slyšet, že akce typu Prague Pride jsou mu bytostně cizí a nemá chuti se jich dále zúčastňovat, letos jej bylo vidět v prvních řadách. A nejen to, na závěr si neodpustil „kázání„. Má na ně samozřejmě „právo“, vždyť studoval mj. také teologii, samozřejmě tu modernistickou, nikoli tradiční.
Problém je ale v tom, že toto tzv. „kázání“ je snůškou lží. Mluví o nenávisti vůči gayům a lesbám, pod niž zahrnuje každý nesouhlas s jejich sexuálním životem a argumentuje citáty z Písma o lásce. Jestliže současně přitom zamlčuje, za co především Bůh potrestal Sodomu a Gomoru, nebo slova sv. Pavla, že „chlapcomilci…nedostanou nebeské království…“ (1 Kor 6,10) a že „muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali…“ (Řím 1,27), potom jde jednoznačně o podvodnou manipulaci s Písmem sv.
Lekce Zlého: Junák a zodpovědnost křesťana
Někdy se ptám, zda si dnešní křesťané dostatečně uvědomují svoji osobní zodpovědnost před světem. Zda si uvědomují, že jsou povinni hlásit se ke Kristu a hlásat Krista a Evangelium nejen návštěvami bohoslužeb a v soukromých rozhovorech, ale též celým svým jednáním a životem, neboť jím dávají příklad a ovlivňují svět.
Jedním z největších zlozvyků dnešních křesťanů je jakési „hodinové křesťanství,“ kdy křesťan navštíví v neděli bohoslužby, kde se zbožně modlí. Jeho zbožnost a starost o Boží vůli mu ale bohužel vydrží maximálně pár kroků za kostelní práh. V několika minutách se stává pohanem, který se po zbytek týdne nijak zvlášť neliší od svého okolí zjevem ani uvažováním. Někteří mají těch hodin v týdnu více a dokonce jeví snahu se křesťansky chovat i v dalším životě, ale stejně se člověk musí divit, co dělají, když se zrovna nemodlí a nejsou v kostele.
Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví
Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.
Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.
K obvinění biskupa Fellaye z antisemitismu
Kurt kardinál Koch
Kardinál Kurt Koch nedávno napadl biskupa Fellaye kvůli jeho údajnému antisemitismu.[1] Prohlásil, že „nelze pochybovat, že deklarace Nostra aetate platí i dnes. Je to jen skupina lefebvristů, která neakceptuje ekumenický dialog, vztahy k židům a náboženskou svobodu. Židé jsou našimi staršími bratřími: především v pohledu Benedikta XVI. ohledně jednoty mezi oběma Zákony jsme s Židy neoddělitelně spojeni. Jedná se o centrální body učitelského úřadu Svatého otce, a když nějaká skupina neakceptuje koncil a učitelský úřad, je třeba se ptát, jak se může považovat za katolickou. To je základní problém. Každá forma antisemitismu je nekřesťanským skutkem. Katolická církev musí ze všech sil bojovat proto tomuto jevu.“
Podobně i vatikánský tiskový mluvčí Federico Lombardi[2] řekl, že „je nemožné označovat Židy jako nepřátele církve.“
Důvodem jsou slova biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X., pronesená 28. prosince 2012 v Kanadě, že „židé, svobodní zednáři a modernisté jsou nepřátelé církve, kteří odporují tomu, aby církev uznala Bratrstvo.“[3]
