Tag Archives: komunismus

Nelze vyhánět ďábla belzebubem! 

Již po několikáté mi přišlo z konzervativně katolického prostředí video, kde nějaký švýcarský historik Ganser vypočítává všechny zločinné intervence USA po II. světové válce ve světě. Začíná tím, že CIA zmanipulovala už italské volby r. 1948, pokračuje korejskou a vietnamskou válkou, kubánskou krizí a končí nynější americkou podporou Ukrajiny proti Rusku. 

Samozřejmě nejsem obdivovatelem USA. Velmi dobře vím, že nikdy nebyly „hodným strýčkem Samem“, jak si je za komunistické éry někteří naši odpůrci režimu idealizovali. Vždycky sledovaly své velmocenské zájmy bez ohledu na prosté bezbranné a nevinné lidi. Ještě horší je však jejich ideologie, potažmo vůbec ideologie tzv. demokracie a liberalismu, která je očividně protikřesťanská a v příkrém rozporu s morálními hodnotami katolické nauky, jak magisterium Církve skrze dokumenty papežů od bl. Pia IX. až po Pia XII. neustále hlásalo. Po válce to nebylo ještě až tak zřejmé, teď ale už naprosto jasně v souvislosti s legálními vraždami nenarozených dětí v celém západním světě, které byly nejnověji ve Francii přímo parlamentem prohlášeny ústavním „právem ženy“. V USA a v dalších tzv. demokratických zemích jsou též zákonem kodifikována „práva“ homosexuálů a leseb až k úrovni tzv. manželství, jsou propagovány pornografie a už od útlého dětského věku tzv. sexuální výchova, postupně čím dál víc zemí legalizuje také eutanazii. Zastánci autentické morálky a obránci nenarozeného života jsou vyhazováni z práce a zavíráni do vězení, proto USA – a potažmo svět tzv. demokracie vůbec – nemohou být naším vzorem k následování, naopak katolík musí jejich zásady kategoricky odmítnout.               

Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínou

Kardinál Zen

Jak oznámil Vatikán, Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů. V jejím rámci se papež František rozhodl „o obnovení plného  společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření“. Hongkongský kardinál Joseph Zen nicméně očekávanou dohodu s ateistickou komunistickou Čínou nedávno nazval „naprostou kapitulací“, která znamená, že papež a vysocí představitelé Vatikánu „vydávají stádo do vlčích tlam“.

V prohlášení tiskové kanceláře Svatého stolce se uvádí, že Provizorní dohoda byla podepsána v Pekingu během setkání mezi Mons. Antoinem Camillerim, podsekretářem Svatého stolce pro vztahy se státy, a Jeho Excelencí panem Wangem Chaem, náměstkem ministra zahraničí Čínské lidové republiky, kteří stojí v čele vatikánské a čínské delegace. „Během tohoto setkání oba představitelé podepsali Provizorní dohodu o jmenování biskupů,“ uvádí zpráva z Vatikánu. Svatý stolec popsal Provizorní dohodu jako „plod postupného a vzájemného sbližování“, která „byla uzavřena po dlouhém a uváženém vyjednávání a zahrnuje periodické vyhodnocování jejího plnění“. Dohoda se týká „jmenování biskupů, které má značný význam pro život církve, a vytváří podmínky pro širší spolupráci mezi oběma stranami“. „Tato dohoda je výrazem sdíleného přání, aby plodný a prozíravý institucionální dialog pozitivně přispěl k životu katolické církve v Číně, k dobru čínského lidu a míru ve světě,“ sděluje tiskové středisko Svatého stolce. [1]

Uzavření dohody mezi Vatikánem a Čínou do konce září se podle zpravodajů očekávalo. V informativní nótě, kterou rovněž vydal Vatikán, se uvádí, že papež František rozhodl o obnovení plného  společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření, v naději, že „přijatá rozhodnutí budou začátkem nové etapy, umožňující překonat minulá  zranění a uskutečnit plné společenství všech čínských katolíků“. [2]

K výročí úmrtí Pavla VI. (6. srpna 1978)

Letos v srpnu jsme si připomněli čtyřicáté výročí úmrtí Giovanniho Battisty Montiniho, od roku 1963 do roku 1978 papeže Pavla VI. Jeho pontifikát změnil život Církve ve 20. století.

Giovanni Battista Montini se narodil v Concesiu v italské provincii Brescia 26. září 1897. Jeho rodinné prostředí bylo poznamenáno silným sklonem k liberalismu a stopou jansenismu, což se projevovalo především v liturgické oblasti. Jeho ranou formaci nadto ovlivnily promodernistické liturgické tendence oratoriána P. Giulia Bevilaquy (který byl jeho duchovním vůdcem a jehož v roce 1965 jmenoval kardinálem). Dne 19. května 1920 byl mladý Montini v sotva dvaadvaceti letech vysvěcen na kněze, a to aniž by se kvůli chatrnému zdraví teologicky vzdělával v semináři. Jakmile přišel do Říma, byl povolán na Státní sekretariát a jmenován církevním asistentem sdružení „Fuci“ (Federazione Cattolici Italiani). Tato činnost ho intenzivně zaměstnávala, nakonec však z ní byl odvolán kvůli svým inovativním liturgickým představám a výrazné tendenci k politizaci mládeže. Jeho otec Giorgio býval poslancem za Italskou lidovou stranu, a proto politika spolu s liturgií zůstala jednou z jeho velkých vášní.

V prosinci 1937 byl monsignor Montini jmenován substitutem Státního sekretariátu, kde nahradil Mons. Amleta Tardiniho. Kromě několika měsíců strávených na nunciatuře ve Varšavě neměl žádné diplomatické zkušenosti, ale na Státním sekretariátu pracoval bez přerušení až do roku 1954, kdy ho Pius XII. jmenoval milánským arcibiskupem, aniž by mu však udělil kardinálský klobouk. Povýšení bylo ve skutečnosti odstraněním, jehož příčiny zůstávají dosud nejasné. Podle kardinála Siriho byl poslán do Milána po negativním posudku tajné komise zřízené Piem XII., který v něj ztratil důvěru kvůli tomu, že Montini chránil předsedu Katolické akce mladých Maria Rossiho, jenž tehdy bojoval za to, aby se Církev otevřela sociálkomunismu.

Vatikán ustupuje čínským komunistům

Nejnovější zprávy z Číny uvádějí, že Vatikán již podruhé vyzval legitimního biskupa, aby odstoupil a předal svůj biskupský stolec biskupovi jmenovanému komunistickou vládou, který byl po svém nedovoleném vysvěcení bez papežského souhlasu v roce 2011 exkomunikován.

Biskup Peter Čuang Ťien-ťien ze Šan-tchou byl v prosinci přinucen k cestě do Pekingu, kde ho nejmenovaný vatikánský prelát – zdroje spekulují, že šlo o arcibiskupa Claudia Maria Celliho, vyjednavače mezi Vatikánem a Čínou – vyzval, aby odstoupil a umožnil tak, aby jeho místo zaujal biskup Čínského vlasteneckého katolického sdružení Joseph Chuang Ping-čang. Stejnou žádost dostal od Vatikánu již dva měsíce předtím, v říjnu 2017.

I když v širším katolickém světě se vývoji situace ve vztazích mezi Vatikánem a Čínou příliš velké pozornosti nedostává, portál OnePeterFive ho sleduje od počátku roku 2016. Vyvolal celou řadu znepokojených hlasů, z nichž nejvýznamnějším byl hlas kardinála Josepha Zena, emeritního biskupa z Hongkongu. (Zen mluví velmi přímočaře mnohem déle, ale nedávný vývoj mu poskytl konkrétnější důvod ke znepokojení).

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu.

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier,  Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí.

„America has lost a giant“*

Phyllis Schlafly (2011)

V sobotu 10. září ve dvě hodiny po poledni bude v katedrální bazilice svatého Ludvíka v Saint Louis ve státě Missouri sloužena mše svatá za zemřelou Phyllis Schlaflyovou.

„Banální informace,“ řeknete si možná v duchu, „má význam tak leda pro zesnulou, její rodinu, pro její farní společenství. Den co den je přece na bezpočtu míst sloužena mše svatá za zesnulého. Kdo vůbec je ta Phyllis Schlaflyová?“

A budete mít pravdu. V Událostech České televize, ve Zprávách TV Prima a v Televizních novinách TV Nova se tento týden ani slovem nezmínili o nějaké Phyllis Schlaflyové. Nenajdete jedinou zprávu o jejím skonu na webech ČT24, Českého rozhlasu, iDnes, iHNed, Novinek, Lidovek, Deníku nebo na Neviditelném psu. Ba dokonce ani Vatikánský rozhlas se nezmínil, mlčí Skleněný kostel, Signály, RC Monitor, Katolický týdeník, Radio Proglas. V tichu utonul i server Hodie. Možná si nyní otvíráte nové webové okno, abyste se podívali na Katopedii, o kom si to povídáme. Marně, nemá tam heslo. Nenajdete ho ani na české Wikipedii a bez zmínky je i Víra.cz. Pro nás bezvýznamný člověk, můžeme uzavřít.

Takový závěr by však byl omylem z těch těžkých. Do Saint Louis dnes na pohřeb paní Schlaflyové přijede i republikánský prezidentský kandidát Donald Trump, jenž nepatří do kruhu její rodiny. St. Louis Post-Dispatch píše, že tam také promluví (http://1url.cz/4twg7), a tu nám informace se sublokálním či nanejvýš lokálním významem náhle vyrůstá do rozměru Spojených států amerických.

Právem. Ale proč vlastně?

Morales, papež a „komunistický kříž“

„Jelikož komunismus je zevnitř zvrácený, opravdu mu nemůže pomáhat nikdo, kdo má v úmyslu uchránit před zkázou křesťanský a slušný způsob života. Kdyby však někdo tak pobloudil, že by mu pomáhal uchytit se v jeho zemi, pak on první by byl potrestán za svůj omyl.“Pius XI., Divini redemptoris (58)

Prezident Evo Morales vyvolal rozruch, když papeži během návštěvy daroval sošku Ježíše Krista ukřižovaného na srpu a kladivu. Tento poněkud svérázný a vysoce kontroverzní dárek nutí k zamyšlení. Člověk si musí v prvé řadě položit otázku: „Co tím chtěl básník říct?“ Odpověď nemusí být jednoduchá…

Takovéto sošce lze jistě snadno přičíst i významy přijatelné a navýsost pozitivní. Třeba může být chápána jako nanejvýš správný poukaz na uplynulé století – těžko bychom v něm hledali vražednější a zvrácenější ideologii, než je komunismus. Nikdo – ani nacisté – nedokázal povraždit tolik křesťanů jako komunisté, nikdo v něm nedokázal způsobit tak strašné a dodnes nenapravené škody na společnostech, kde komunismus dominoval. Kříž v podobě srpu a kladiva je z tohoto pohledu velmi výmluvným a dobrým symbolem komunistického zla a zločinů (byť tedy do kostela se rozhodně nehodí). Zde je ovšem třeba vznést námitku, že by bylo poněkud naivní předpokládat, že by se nám radikálně levicový prezident Bolívie pokoušel sdělit právě toto…

O hidžábech poněkud netradičně

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky.