Zítra je 17. listopad, Mezinárodní den studenstva a Den boje za svobodu a demokracii. V ČR si v něm připomínáme střet studentů s nacistickým (1939) a komunistickým (1989) režimem. V Jihočeském kraji budou oslavy těchto svátků zvláštním způsobem okořeněny tím, že studenti opět vytáhnou do ulic demonstrovat proti komunistům, či přesněji proti tomu, že čerstvě uzavřená krajská koalice ČSSD a KSČM dosadila na post radní pro školství komunistku Vítězslavu Baborovou. (Pokračování textu…)
V září loňského roku (2011) se konala v aule Právnické fakulty Masarykovy univerzity debata mezi senátory Petrem Pithartem a Jaromírem Štětinou. Tématem byl problém zákazu komunistické strany v České republice. Vydal jsem se na akademickou půdu poslechnout si argumenty obou zastupitelů, zvědav na to jaké argumenty předloží budoucí elitě právnického stavu.
Petr Pithart, premiér „sametové revoluční“ české vlády v úvodním slově prohlásil: „… nemohli jsme komunistickou stranu zakázat, protože to nikdo nechtěl – veřejnost to nežádala…“ Jaromír Štětina odpověděl, „…v iniciativě předložené vládě žádáme, na podkladě činnosti a programu Komunistické strany Čech a Moravy, pozastavení činnosti této strany…“
V takovém tónu se nesla celá debata obou pánů. Ani slovo o podstatě problému, že Strana – organizace s touto značkou, půl století ovládala náš stát a zemi, sloužila cizí mocnosti, že je ta strana odpovědná za stovky politických vražd, statisíce vězněných, okradených, za rozvrat hospodářství, morálky, za likvidaci mravní a intelektuální elity země. (Pokračování textu…)
Môj posledný článok o komunizme paraguajských jezuitských redukcií vyvolal rozpačité reakcie. Dokážem takéto reakcie veľmi dobre pochopiť. Spôsobili ich predovšetkým desaťročia hrôzovlády totalitných boľševických režimov, ktoré zdeformovali a sprofanovali pôvodne čisté a ušľachtilé ideály komunizmu. Znalcov dejín Katolíckej cirkvi však nemôže prekvapiť komunistický charakter jezuitského štátu v Paraguaji. Podobné tendencie totiž registrujeme v celých dejinách Katolíckej cirkvi.
Dokonca už v starozákonnej židovskej spoločnosti nachádzame pozoruhodné snahy o presadzovanie princípov sociálnej rovnosti. Je známe, že Židia v období pred Kristom nezberali úrodu na poliach do čista. Zvyšky úrody nechávali chudobným. Navyše, každých sedem rokov sa pôda nechávala úhorom a všetko, čo vyrástlo samo, patrilo chudákom. Každých päťdesiat rokov sa všetky dlhy rušili a majetky, vrátane pôdy a domov, sa vracali pôvodným vlastníkom. Teda tak, ako sa o tom píše v Biblii: „Päťdesiaty rok zasväťte! Ohláste slobodu pre všetkých obyvateľov krajiny! Má to byť pre nich jubilejný (milostivý) rok. Vtedy každý dostane do vlastníctva svoj majetok a každý sa vráti k svojmu rodu.“ (Lv 25, 10)
„Pôda sa teda nebude predávať navždy, lebo pôda je moja a vy ste cudzincami a príšelcami u mňa.“ (Lv 25, 23)
Teda ľudia mohli začať nanovo a nemohlo sa stať, že ak raz niekto schudobnel, všetci jeho potomkovia museli byť zákonite tiež chudobní a naopak, ak niekto zbohatol, jeho potomkovia mohli bohatnúť ďalej. (Pokračování textu…)
Po búrlivom roku 1989 sa zdalo, že vytvorenie sociálne spravodlivej spoločnosti je utópiou, ktorú nie je možné realizovať v praxi. A predsa už pred niekoľkými storočiami takúto spoločnosť vytvorili jezuiti, teda misionári Spoločnosti Ježišovej (skratka SJ), v ďalekom Paraguaji. Spoločné vlastníctvo, bezplatné školstvo, bezplatná zdravotná starostlivosť vrátanie liekov zadarmo, osemhodinový pracovný deň, päťdňový pracovný týždeň, plná zamestnanosť obyvateľstva, dobre organizovaná poľnohospodárska veľkovýroba, plánovaný rozvoj remesiel a priemyslu, špecializácia a koordinácia hospodárskej činnosti jednotlivých redukcií v rámci jezuitského štátu, toto všetko boli výdobytky, ktorými jezuiti výrazne predbehli svoju dobu!
Obyvatelia jezuitmi budovaných indiánskych obcí, takzvaných redukcií, z ktorých sa skladal jezuitský štát v Paraguaji, si boli rovní. V redukciách nemali peniaze a všetko, čo Indiáni potrebovali pre život, predovšetkým potraviny a šatstvo, dostávali zadarmo. Neexistovalo súkromné vlastníctvo nehnuteľností a takmer všetok majetok redukcií bol spoločným vlastníctvom ich obyvateľov. V jezuitskom štáte nikto nežobral, nikto nebol opustený, cudzí, zbytočný. Neexistovali bohatí ani chudobní. Mladomanželia dostávali po svadbe od svojich obcí do užívania dom so základným zariadením a kusom poľa. Náklady na svadbu hradila komunita príslušnej redukcie. (Pokračování textu…)
V těchto dnech si připomínáme 75 let od okamžiku, kdy papež Pius XI. ostře vystoupil proti zločineckým ideologiím, které v průběhu 20. století strašlivým způsobem zasáhly do dějin lidstva a stály za smrtí desítek milionů lidí. Proti nacismu, jehož ideologii odsoudil v německy psané encyklice Mit brennender Sorge z 15. března 1937, a proti komunismu, který odmítl encyklikou Divini redemptoris z 19. března téhož roku. (Pokračování textu…)
Pořad „Inkvizice opět na tapetě“ skončil v sobotu 9.3. svou závěrečnou částí. Autoři přeskočili celých 200 let a zabývali se dějinami Sv. oficia, od 60. let přejmenovaného na Kongregace pro nauku víry, v období od II. světové války až po dnešek.
Jde o období konfliktu mezi katolickou pravověrností a pokoncilním heretickým neomodernismem. Tvůrci pořadu neutajili – a ani to patrně neměli v úmyslu – na čí straně stojí. Hlavní slovo tady měl sám král pokoncilních neomodernistů a odpadlík Hans Küng, jenž se stále drze pokládá za „katolického“ teologa. (Pokračování textu…)
ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.
Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku. (Pokračování textu…)
Na konci Adventu, jakož i o samotných Vánocích, bychom neměli zapomínat na naše bratry a sestry, kteří ve svých zeních čelí systematickému pronásledování a nemohou Vánoce svobodně slavit, protože třeba ani nemají kněze a shromáždit se ke společné modlitbě pro ně znamená riskovat život.
Modleme se za ně, aby vytrvali ve své víře a aby se jim vyhnulo zbytečné utrpení. A opravdu vážně se zamysleme nad tím, jak bychom jim mohli pomoci a jak přinutit naše drahé (to není ironie, jsou opravdu velmi drazí), líné a neschopné politiky, aby i oni, tento stát a nadstátní spolky, jichž je ČR členem, také započali něco dělat. (Pokračování textu…)
Křesťané jsou nejpronásledovanější skupinou v tomto světě. Jejich pronásledování má mnoho podob. Od příležitostné diskriminace a zatím ještě jen poměrně lidsky se tvářícího útlaku ze strany stoupenců antidiskriminační a LGBT ideologie a tzv. „ochránců lidských práv“ západního světa až po vyložené mučení a vraždění, které ve „svých“ zemích praktikují především muslimové, komunisté, ateisté a hinduisté. (Pokračování textu…)
Motto:Otcové komunismu postavili svůj ideální společenský pořádek na principu násilí. Strana měla vždy pravdu. Kdo projevil i jen náznak pochybnosti, toho systém vyřadil. Negativní výběr uplatňovaný po několik generací vytřídil elitu, smyslem jejíž existence se stalo udržení moci a výhod z ní vyplývajících. Tuto novou elitu v rozletu využívání výhod omezoval asketický princip násilí. Platil i pro ně. Pohodlnější a změkčilejší vůdcové předvoje pracujících hledali nový, modernější princip, kterým by nahradili i pro ně samotné nepohodlné a nebezpečné násilí. Géniové moci při tom výběru neměli problém, měli své zkušenosti. Přímé násilí nahradila korupce a demoralisace. (Pokračování textu…)
Často se stává, že vedlejší výrobky bývají větší než hlavní produkt a vedlejší problémy větší, než hlavní otázka. Mnoho z politických zmatků a hašteření pochází z toho, že se lidi pokouší o to, čemu říkají praktická shoda. Spoléhat na praktické shody je ovšem velmi nepraktické. Dva lidé se mohou shodnout na tom, že si pořídí kočku, ale pokud se dohodli jen proto, že je jeden z nich milovník zvířat a druhý nachází zlovolné potěšení v přihlížení krutému zacházení s ptáčky, pak je pravděpodobné, že jejich praktická shoda dlouho nevydrží. Nastanou jiné případy, kdy poznají, jak jim chybí theoretická dohoda. (Pokračování textu…)
Volby se blíží a je tedy čas podívat se na to, jaké strany se nám nabízejí a co je na nich zajímavé pro katolického voliče. Jakožto katolický volič, který dlouhodobě sleduje témata, která považuji pro katolického voliče za zajímavá, pokusím se k tomu něco říci těm, co na to čas nemají.
Budu se zde zabývat nejen programy stran, jejichž podstatou je, že říkají voličům jen to, co jim strany chtějí říci, ale rovněž tím, co tyto strany a jejich představitelé hlásaly a dělaly dříve. Dnes zde mám tři strany, které hodnotím jako naprosto nevolitelné pro kteréhokoliv křesťana, který bere svoji víru alespoň trochu vážně.
Veškerá literatura, jakož i všechno umění, ale též věda, je činnost lidská, třebaže ať se to komu líbí nebo nelíbí; jediným umělcem a vědcem, nebo při nejmenším alespoň autorem impulsu k veškerému umění či k vědě je tu DUCH SVATÝ a člověk je jenom jeho pozemským zprostředkovatelem. Duch svatý mluví právě tak ústy katolickými jako buddhistickými a samozřejmě i ústy zcela bezvěreckými. (Pokračování textu…)
