Když jsem posledně dlel úředně v Praze, musil jsem některé dny choditi do jisté pracovny, na jejíchž dveřích byla bílá tabule s nápisem. Když jsem tam přišel poprvé, padl mi do očí nápis na této tabuli:

Každý slušný člověk zavírá za sebou dveře

Tím jsem dostal ránu do hlavy. Dveře byly zavřeny, vrátit jsem se nemohl, neboť úřad je úřad a rozkaz je rozkaz, i musil jsem je otevříti; ale co teď?

Uvažoval jsem: Zavřu-li dveře, bude to ode mne buď nehorázná domýšlivost, nebo podvod. Buď si o sobě budu mysliti, že jsem slušný čověk, což by bylo opovážlivé a nekritické, nebo si toho mysliti nebudu, a zavřu-li pak dveře, tím sebe podvodně a nestoudně označím jako slušného člověka, ač vím, že na to nemám ani nejmenšího práva. Jedině poctivým a mužným činem bylo by nechat dveře otevřené. Ale k této poctivosti nedostávalo se mi odvahy, i začal jsem filistrovsky uvažovati takto:

Nezavřu-li dveře, prohlásím se tím zřejmě za člověka neslušného a lidé neslušní jsou dnes i u nás tupeni, bojkotováni a pronásledováni. Už nejsem tak mlád a elastický, abych se mohl a chtěl za každou větu svého přesdvědčení vystaviti zvláštnímu veřejnému nepřátelství. Ale já mohu klidně ty dveře zavříti, neboť jen tenkráte bych se tím dopustil zřejmé felonie, kdyby na těch dvěřích stálo:

Jen slušný člověk zavírá za sebou dveře

Ale z nápisu, jak tam jest, neplyne, že by mimo každého slušného člověka nesměl tu a tam nějaký člověk neslušný dveře zavírati. Ale přece jen trn výčitky pokrytectví ve mně zbyl, a podruhé jsem tam šel jen ve sboru svých druhů v úřadě; pospíšil jsem si tak, abych nešel v řadě poslední a abych vůbec dveří zavříti nejen nemusil, ale ani nemohl.

Slušný člověk. Jeden písař z kasáren dal si přišít místo hvězdičky celuloidové hvězdičku zlatou, dal si přežehlit kalhoty, opatřil si civilní boty, vypůjčil si peníze, štamplíkoval si několik archů papíru a jezdil jako lajtnant po vlekých městech, dělal dluhy v hotelích, vodil za nos různá velitelství, slečinky, vdovy i ženy bojovníků, uzavřel tři sňatky, povýšil se na nadporučíka, jezdil v automobilu, jakousi vášnivou ženu ošidil o 80 000. Věděl, že k slušnosti comme il faut náleží v jeho stavu také jistá infekční nemoc, i opatřil si ji jenom ad hoc, aby byl ještě interesantnější.

Inteligentní člověk. Jenda moje teta říkávala o různých lidech: On je velice inteligentní. Nosí cvikr a vždycky má rukavičky.

Zasloužilý člověk je takový, který si zasluhuje, aby už šel do starého haraburdí.

Jemný člověk (cenzurou potlačeno).

Vzácný přítel českého národa je takový člověk — eh fuj!

Mecenáš je bezdětný a impotentní člověk, jenž omrzel i lehké holky.

Duševní dělník je člověk, který náleží do některé z hodnostních tříd gážistů.

LIDOVÉ NOVINY, roč XXIX., 15. září 1921.

DURYCH, Jaroslav. Slušný člověk. In Kněz a baba. Votobia: Olomouc, 1999.

Vybrala Nea Marie Brkičová