Tag Archives: Ignatius His Conclave
Co se tu chystá?
Papežský dokument Episcopalis communio, který fakticky rekonstituoval biskupskou synodu, doprovázelo nespokojené reptání. Vysocí preláti si stěžovali na „manipulaci“ a dosáhli toho, že sekretariát [synody] mírně ustoupil.
Co však komentátoři analyzují velice pomalu, je konečný cíl a záměr nedávno zavedených změn. Jednotlivosti jsou sice složité, ale cíl je prostý. Je jasné, že synoda se má stát nástrojem cudně skrývané revize katolické sexuální etiky.
Prozatím se ukázalo, že synodální cesta k liberálním reformám není až taková brnkačka. Amoris laetitia, papežský produkt poslední synody, jak známo vyústil v dubia, na něž František nutně musel reagovat tichým pohrdáním (jako každý absolutní monarcha). Nová synodní pravidla mají této eventualitě zabránit. Závěrečný dokument synody o mládeži – koncipovaný skupinou, v níž dominují lidé jmenovaní Františkem, vyhotovený dlouho dopředu a synodním otcům předložený jen k letmému nahlédnutí – dostane papežské imprimatur a tím se okamžitě stane součástí řádného magisteria.
Viganò pod kůží
„O tom neřeknu ani slovo,“ pravil papež František k reportérům na palubě papežského letadla cestou z Dublinu do Říma.
Přesto celých zhruba třicet dní od zveřejnění svědectví arcibiskupa Viganò o tom František mluví téměř denně. Jistě, tón mění ze zbožné oběti po záštiplné obviňování způsobem, který naznačuje bouřlivé emoce a vnitřní zmatek. Zřídkakdy však Viganò přestává jeho myšlenky zaměstnávat – při mši v Domě svaté Marty, v letadle cestou z Tallinu i při pravidelné promluvě při Anděl Páně.
Viganò se mu dostal pod kůži. Právě proto ze středně- či dlouhodobého hlediska bude k nějaké oficiální reakci muset dojít, přes všechny spekulace v opačném smyslu. Bude zajímavé pozorovat, jaké prohlášení Svatý stolec nakonec vydá. Možnosti jsou jen tři:
Podlezávost
Následky irského referenda o potratech se teprve začínají naplno projevovat.
Za prvé je tu tlak na to, aby se Severní Irsko přizpůsobilo. A protože tam by referendum patrně nemělo „správný“ výsledek, aktivisté na této straně Irského moře se dožadují toho, aby bylo „řešení“ provincii vnuceno. (Samozřejmě se považuje za naprosto neoddiskutovatelné, že by všechny ženy ve Velké Británii měly mít rovné právo ukončit lidský život – a to v případě nutnosti i více než jeden.)
Důležitější ale bude reakce Katolické církve a papeže, až přiletí do Irska – a patrně ještě více v letadle cestou zpátky.
Dosavadní Františkovo „ohlušující ticho“ nikoho nepřekvapilo, stejně jako nemastné neslané chování Eamona Martina [arcibiskup z Armaghu a irský primas – pozn. překl.] a katolických biskupů během referenda. Teď se však blíží Světové setkání rodin, jehož hlavním tématem je Amoris laetitiae. A to bude konečný test.
Irská vláda svou linii už vymezila.
Kanonizace na druhou
Kongregace pro svatořečení zahájila přípravy ke skupinové kanonizaci všech papežů od Pia VII. do současnosti, kteří dosud nebyli svatořečeni. Tento bezprecedentní krok šokoval i ostřílené vatikanisty. Unikátní proces zajistí striktní rovnost všech zesnulých papežů přesně podle směrnic OSN o rovnoprávnosti.
Jak na živé tiskové konferenci, která následovala po oznámení, uvedl tiskový mluvčí Svatého stolce, „papež František je přesvědčen, že všichni předchozí papežové si zaslouží být vyzdviženi na oltář, ale vysvětlili jsme mu, že někteří – zejména z období renesance – by pro Kongregaci pro svatořečení mohli představovat skutečný problém. Pia VII. jsme uznali za zvláštní případ: když snesl Napoleona, musel to být světec.“
Jak bylo rovněž oznámeno, papež František již činí kroky ke své vlastní kanonizaci. Podle kardinála Angela Amata nebude v případě papeže Františka Milosrdného (jak má být nazýván) platit obvyklé pětileté moratorium.
Kongregace pro neomylnost
K překvapení mnoha ostřílených vatikánských pozorovatelů byl prefektem nedávno vzniklé Posvátné kongregace pro servilní povolnost jmenován kardinál Giuseppe Corleone.
Corleone, rodák se sicilské Caltanissetty, je ve své domovské diecézi znám jako „Ranař“. V minulosti nevyvolával velkou pozornost médií. V současné době zastává jednu z vedoucích funkcí v římské kurii, kde je jeho úkolem prozkoumat všechna ostatní dikasteria a vymýtit ta, která zřetelně „nejdou s dobou“.
Fragment
Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.
10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku.
2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých.
3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“
4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“
5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz!
6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu;
7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“
8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat.
9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“
Překlad Lucie Cekotová
Vánoční moteto
P. Geoffrey Kirk, s omluvou Charlesi Dickensovi
František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku.
V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny.
„Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku.
„Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou.
„Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík.
„Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“
V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“
Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.
František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.
* *
Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.
„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila.
František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“
„Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.
Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.
Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“
František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“
„Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“
„Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem.
„Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.
* *
Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.
„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“
Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo.
„Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se.
„Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“
„Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František..
„Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství.
„Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší.
„Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“
V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.
Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.
Překlad Lucie Cekotová
[1] Dolly Parton je slavná americká country-zpěvačka, proslulá mimo jiné smyslnou postavou, ne vždy cudným oblékáním a košilatými vtipy. Pozn. šéfred.
[2] Samozřejmě, on ti odpustí, je to jeho úkol (fr.). Pozn. překl.
https://ignatiushisconclave.org/2016/12/17/a-christmas-motet/
Správné chápání
A jsme u jádra věci?
Kardinál Schönborn je přesvědčen, že Amoris laetitia je „evidentně“ dokumentem magisteria a jako taková překonává všechny předchozí výroky magisteria, které je nyní třeba „číst v jejím světle“.
Máme v důsledku toho dojít k závěru, že vývoj nauky – který byl kdysi staletí trvajícím procesem reflexí a vnímání – může být v našich osvícených časech záležitostí na čtyřicet a méně let?
Teď to víte
P. Geoffrey Kirk
Papež František řekl otci Spadarovi [1], že nechápe, proč staré latinské Mši svaté dávají přednost i někteří mladí lidé, kteří s ní nevyrůstali.
„A tážu se sám sebe: Proč tolik rigidnosti?Tato rigidnost vždycky něco zakrývá, nejistotu nebo ještě něco jiného. Rigidnost je defenzivní. Pravá láska není rigidní.“
Je to tedy oficiální: Lidé, kteří dávají přednost Mši svaté v tradiční formě, zejména mladí, jsou sociální vyděděnci, kteří mají pravděpodobně i další psychické problémy.
Svatého otce evidentně nenapadlo, že i on by mohl být obětí mezigeneračních rozdílů přinejmenším ve stejné míře jako oni a že jeho odsuzující postoj není plodem moudrosti, nýbrž nedostatku představivosti.
