Tag Archives: Humanae vitae
Laičtí akademici k Amoris laetitia (3)
Prof. Thibaud Collin: Svědomí nad Krista
Ve třetím pokračování se budeme zabývat příspěvkem prof. Thibauda Collina, který se soustředil na problém svědomí a jeho mylného výkladu v Amoris laetitia. Také prof. Collin klade AL do historické perspektivy, tentokrát v souvislosti s odporem proti encyklice Humanae vitae papeže Pavla VI., která potvrdila absolutní nesouhlas Církve s antikoncepcí.
U Amoris laetitia se ve srovnání s Humanae vitae úlohy obrátily: prof. Collin pozoruje nápadnou podobnost mezi kritiky HV a současným papežským dokumentem. V obou případech jde ve skutečnosti o snahu zacházet s objektivními požadavky mravního zákona jako s ideálem, „dobrovolným rozhodnutím“, které může být vhodné pro některé omilostněné lidi v ideálních situacích, ale není závazné pro všechny katolíky. Zmiňuje pastýřský list francouzských biskupů o HV z listopadu 1968, který dodržování HV prakticky ponechal subjektivnímu a situačnímu úsudku věřících s odkazem na „konflikt povinností“, což je argument velmi podobný tomu, jenž se uvádí v AL.
Budou potraty legální i v Církvi?
Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech. Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.Msgre. Vincent Foy: Kněz, který odmítl mlčet ke zradám v Církvi
TORONTO, 14. března 2017 (LifeSiteNews) — Kanadští katolíci truchlí nad ztrátou jednoho z nejvášnivějších obhájců života v tamní Církvi. Na monsignora Vincenta Foye, který ve věku 101 let zemřel 13. března stářím, se vzpomíná zejména v souvislosti s jeho desítky let trvajícím bojem za autentickou nauku Církve o plození.
Msgre. Foy, kanonista a kněz torontské arcidiecéze, byl „neoblomným obhájcem posvátnosti lidského života, zejména nenarozených dětí,“ uvedl bazilián P. Alphonse de Valk, bývalý redaktor kanadského prolife portálu The Interim a zakladatel časopisu Catholic Insight. „Jeho největší a nejodvážnější příspěvek k věci obrany života v Kanadě přišel, když se rozhodl, že už nemůže déle mlčet ke zradě velké většiny kanadských biskupů“ v záležitosti nauky Církve o antikoncepci, řekl P. de Valk portálu LifeSiteNews.
Tato zrada měla podobu tzv. Winnipegského prohlášení kanadské biskupské konference z roku 1968, které bylo zveřejněno dva měsíce poté, co papež Pavel VI. v červenci vydal encykliku Humanae vitae, v níž potvrdil katolické učení, že antikoncepce je vnitřně špatná. Podle P. de Valka biskupové v prohlášení „protiřečili a odporovali“ Humanae vitae a „encykliku v Severní Americe i jinde do značné míry prakticky anulovali.“
Papežovy výroky o antikoncepci a viru Zika vyvolávají spory a zmatek
František I.
NA PALUBĚ PAPEŽSKÉHO LETADLA, 18. února 2016 (LifeSiteNews) – Papež František uspořádal další kontroverzní tiskovou konferenci během zpátečního letu z papežské návštěvy, přičemž jedna z jeho odpovědí způsobila, že svět obletěly titulky, které tvrdily, že papež otevřel v některých případech dveře k antikoncepci – konkrétně v jihoamerických zemích snažících se zabraňovat těhotenství kvůli obavám z viru Zika.
Jedna novinářka se papeže zeptal, zda může Církev „vzít v úvahu koncepci menšího ze dvou zel“, když dojde na otázku prevence otěhotnění, aby se zabránilo přenosu viru. Papež svou odpověď zahájil kategorickým odsouzením potratu jako řešení problému, ale k otázce zabránění těhotenství dodal: „Mluvíme o konfliktu mezi pátým a šestým přikázáním.“
„Velký Pavel VI. v obtížné situaci dovolil sestrám v Africe v případě znásilnění použít antikoncepci,“ řekl reportérům. „Bránění otěhotnění není absolutní zlo,“ dodal. „V určitých případech, jako byl ten, který jsem uvedl u bl. Pavla VI., to bylo jasné.“
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
Zpráva ze strmilovského pro-life víkendu
Ve stručném shrnutí se pokusím představit svou zkušenost s víkendovou sérií přednášek pořádanou jihočeskými MKD a HPŽ ČR, věnovanou pro-life problematice a představení české pro-life scény.
