Tag Archives: hereze
Dnes si připomínáme sv. Hermenegilda
Sv. Hermenegild
Dnes (13. 4.) si připomínáme sv. Hermenegilda († 585), vizigótského prince a mučedníka zavražděného před 1430 lety. Byl synem visigótského krále Leovigilda. Otec ho vychoval v ariánské herezi, on však později pod vlivem své katolické manželky Ingundy, kterou se jeho matce ani přes velké úsilí nepodařilo arianizovat, nakonec přestoupil ke katolicismu.
Primárně nábožensky motivované spory mezi královským párem a Hermenegildem a jeho manželkou, kteří odmítli přes veškeré hrozby konvertovat, nakonec vygradovaly v občanskou válku. V ní byl Hermenegild, kterého zradili jeho řečtí spojenci, poražen a zajat, nicméně svoji rodinu stihl ještě na poslední chvíli poslat do Východořímské říše (jeho žena cestou zemřela, syn ale pak žil na královském dvoře).
Hermenegild byl uvězněn a 13. dubna, poté co odmítl přijmout přijímání z rukou ariánského biskupa i poslední nabídku konverze, byl na příkaz otce sťat. Jeho bratr Reccared dva roky poté již jako král následoval jeho příkladu a také konvertoval ke katolické víře.
O co vlastně šlo na letošní biskupské synodě?
Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.
Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“.
Úvahy o indexu zakázaných knih
Michal Krestchmer
Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.
Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.
Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia.
Duše lidská je nesmrtelná!
PhDr. Radomír Malý
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.
Krize církve: Tradiční katolík v tekutých píscích
Tento rok to bude sedm let, co papež Benedikt XVI. vydal motu proprio Summorum pontificum, rozšiřující možnosti sloužení tradiční liturgie. Posléze na žádost Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) sňal z jeho biskupů exkomunikace (které ovšem dle FSSPX nikdy neexistovaly!) a začal vést s Bratrstvem jednání o regularizaci jeho kanonického postavení. Zdálo se, že pro Tradici nastávají lepší časy. Ale, jak se ukázalo, je to složitější.
Už tehdy jsem zjistil, že mnozí členové a příznivci FSSPX papežovu aktivitu příliš nevítají, případně z ní mají velké obavy. Říkali mi, že Joseph Ratzinger byl vždy liberálem a nepřítelem Tradice a že tím i zůstal. A to, že je dnes nazýván konzervativcem, je možné pouze skrzeva to, že se dnešní církev posunula tak daleko špatným směrem, že dřívější liberálové dnes vypadají konzervativně. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, připadlo mi to přehnané. Dnes si připadám, že jsem byl velice naivní…
Láska k Bohu a bližnímu
Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.
Přikázání lásky
Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“
Zvláštní oči Petera Žaloudka
Na ChristNetu vyšel článek Představitel rakouské Farářské iniciativy Helmut Schüller navštívil Spojené státy, v němž česko-slovensko-rakouský exkapucín a padlý kněz Peter Žaloudek informuje o cestě Helmuta Schüllera, šéfa tzv. farářské iniciativy, po Spojených státech. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se smát – je neuvěřitelné, jak vzletně dokáže Žaloudek psát o propadáku.
Schüller totiž na své „slavné“ cestě musel dávat přednášky u protestantů (protože přednášky v katolických prostorách mu nebyly umožněny). Jeho obecenstvo tvořily skupiny přestárlých katolicky pokřtěných ctitelů tzv. „ducha koncilu“ a pokoncilního šílenství, na alespoň trochu přijatelnou mez doplněné četnými protestanty a antiklerikály – složení posluchačstva věrně odpovídající tomu, co Schüller hlásá.
Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého
Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost. Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).
Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.
Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14).
Nepříliš známá fakta o II. vatikánském koncilu
Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.
Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.
Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta, která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.
Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“.
