hereze – 2. stránka – Duše a hvězdy

Dnes (13. 4.) si připomínáme sv. Hermenegilda († 585), vizigótského prince a mučedníka zavražděného před 1430 lety. Byl synem visigótského krále Leovigilda. Otec ho vychoval v ariánské herezi, on však později pod vlivem své katolické manželky Ingundy, kterou se jeho matce ani přes velké úsilí nepodařilo arianizovat, nakonec přestoupil ke katolicismu.

Primárně nábožensky motivované spory mezi královským párem a Hermenegildem a jeho manželkou, kteří odmítli přes veškeré hrozby konvertovat, nakonec vygradovaly v občanskou válku. V ní byl Hermenegild, kterého zradili jeho řečtí spojenci, poražen a zajat, nicméně svoji rodinu stihl ještě na poslední chvíli poslat do Východořímské říše (jeho žena cestou zemřela, syn ale pak žil na královském dvoře).

Hermenegild byl uvězněn a 13. dubna, poté co odmítl přijmout přijímání z rukou ariánského biskupa i poslední nabídku konverze, byl na příkaz otce sťat. Jeho bratr Reccared dva roky poté již jako král následoval jeho příkladu a také konvertoval ke katolické víře. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír

O co vlastně šlo na letošní biskupské synodě?

21. 10. 2014 - by Ignác Pospíšil - 57 Comments.

Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.

Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“. (Pokračování textu…)

Argumentace / Kretschmer. Michal / Krize Církve / Úvahy

Úvahy o indexu zakázaných knih

18. 6. 2014 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Církev po II. Vatikánském koncilu se zřekla Indexu zakázaných knih; podobně jak učinila v minulosti ohledně inkvisice[i] a bojových řádů[ii]. Ohledně toho se nabízí otázka, zda to bylo vhodné a dobré a zda celá problematika neměla být nějak jinak upravena. V dalším vyslovuji svá mínění, ale nikterak netvrdím, že jiný názor není přípustný a vyzývám čtenáře k diskusi.

Odmítání závadných knih má i biblický základ. V Skut 19,19 čteme: „Mnozí pak těch, kteří se zabývali pověrečnými věcmi, snesli knihy a spálili je přede všemi.“ Ježíš dokonce přikazuje zbavit se takových věcí (oko, ruka), které člověka svádí (Mat 5,29-30), byť samy o sobě nejsou špatné.

Církev již od starověku odsuzovala heretické knihy. Nicejský koncil zavrhl nejen učení Aria, ale i jeho knihu. Papežové odsuzovali bludy a podkladem pro to nebyly jen kázání heretiků, ale i jejich knihy. Podrobněji o tom v článcích Censorship of Books[iii] a Index of Prohibited Books[iv] v Catholic Encyclopedia. (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / O víře / Vyvracení mýtů

Duše lidská je nesmrtelná!

19. 3. 2014 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác

Krize církve: Tradiční katolík v tekutých píscích

23. 1. 2014 - by Ignác Pospíšil - 77 Comments.

Tento rok to bude sedm let, co papež Benedikt XVI. vydal motu proprio Summorum pontificum, rozšiřující možnosti sloužení tradiční liturgie. Posléze na žádost Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) sňal z jeho biskupů exkomunikace (které ovšem dle FSSPX nikdy neexistovaly!) a začal vést s Bratrstvem jednání o regularizaci jeho kanonického postavení. Zdálo se, že pro Tradici nastávají lepší časy. Ale, jak se ukázalo, je to složitější.

Už tehdy jsem zjistil, že mnozí členové a příznivci FSSPX papežovu aktivitu příliš nevítají, případně z ní mají velké obavy. Říkali mi, že Joseph Ratzinger byl vždy liberálem a nepřítelem Tradice a že tím i zůstal. A to, že je dnes nazýván konzervativcem, je možné pouze skrzeva to, že se dnešní církev posunula tak daleko špatným směrem, že dřívější liberálové dnes vypadají konzervativně. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, připadlo mi to přehnané. Dnes si připadám, že jsem byl velice naivní… (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Láska k Bohu a bližnímu

17. 12. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Zvláštní oči Petera Žaloudka

13. 8. 2013 - by Ignác Pospíšil - 18 Comments.

Na ChristNetu vyšel článek Představitel rakouské Farářské iniciativy Helmut Schüller navštívil Spojené státy, v němž česko-slovensko-rakouský exkapucín a padlý kněz Peter Žaloudek informuje o cestě Helmuta Schüllera, šéfa tzv. farářské iniciativy, po Spojených státech. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se smát – je neuvěřitelné, jak vzletně dokáže Žaloudek psát o propadáku.

Schüller totiž na své „slavné“ cestě musel dávat přednášky u protestantů (protože přednášky v katolických prostorách mu nebyly umožněny). Jeho obecenstvo tvořily skupiny přestárlých katolicky pokřtěných ctitelů tzv. „ducha koncilu“ a pokoncilního šílenství, na alespoň trochu přijatelnou mez doplněné četnými protestanty a antiklerikály – složení posluchačstva věrně odpovídající tomu, co Schüller hlásá. (Pokračování textu…)

Bible / Kretschmer. Michal / O víře

Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

24. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost. Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14). (Pokračování textu…)

Historie / Katolická církev / Mach, Karel

Nepříliš známá fakta o II. vatikánském koncilu

19. 10. 2012 - by Ignác Pospíšil - 78 Comments.

Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.

Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.

Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta, která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.

Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“. (Pokračování textu…)

Chesterton, Gilbert Keith / O víře

Proč jsem katolík

17. 10. 2012 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

G_K_Chesterton — G. K. Chesterton (1914)

Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.

S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír

Co pan kanovník neřekl….

15. 10. 2012 - by Ignác Pospíšil - 64 Comments.

Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.

Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:

V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.

Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.

Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / Společnost

Posvátné krávy církevní hierarchie

11. 10. 2012 - by Ignác Pospíšil - 17 Comments.

V této krátké glose bych chtěl poukázat na prohlášení čtyř českých a moravských biskupů a na interview arcibiskupa Müllera, ve kterých je kladen důraz na věci, které nenáleží k nauce církve ohledně víry a mravů.

Členové stálé rady Stálé rady České biskupské konference, pražský arcibiskup kardinál Dominik Duka OP, olomoucký arcibiskup Jan Graubner, ostravsko-opavský biskup František Lobkowicz a plzeňský biskup František Radkovský, vydali 3. října 2012 Prohlášení k nastávajícím volbám[i]. Prohlášení je velice nekonkrétní a jeho čtenář se z něj akorát tak dozví, že by měl být odpovědný, jít k volbám a dát svůj „hlas ve prospěch demokracie a svobody“. Ale o to mi tu tak ani moc nejde. I když by pochopitelně křesťané měli jít k volbám (tam, kde je nějaký aspoň částečně přijatelný kandidát), a dát hlas ve prospěch dobra, ne tedy demokracie o sobě samé. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve

Budeme potřebovat novou inkvizici!

30. 3. 2012 - by Ignác Pospíšil - 24 Comments.

V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.

Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu. (Pokračování textu…)

Stodola, Jiří J. / Vyvracení mýtů

V čem se liší učení „Gospy“ od katolického náboženství

8. 6. 201121. 3. 2015 - by Ignác Pospíšil - 44 Comments.

Shrnuje biskup Radko Perić.

Medjugorismus: „Když jste vizionář, nepotřebujete se za sebe modlit.“

KN: „Každý člověk se musí za sebe modlit – i Kristus tak činil.“

Medjugorjismus: „Za světce je možné prohlásit kriminálníka již za jeho života.“

KN: „Svatořečí se lidé po smrti, což vylučuje možnost, že o svoji svatost za života přijdou, a to po dlouhém zkoumání.“

Medjugorjismus: „V nebi jsou aktuálně lidé již se svými těly.“

KN: „V současnosti jsou v nebi pouze duše spasených lidí, teprve po vzkříšení tam vstoupí i se svými těly.“

Medjugorjismus: „Všechna náboženství jsou si rovna“.

KN: „Existuje jediné pravé a spasitelné náboženství – katolické.“

Medjugorjismus: „Rozdíly mezi církvemi spočívají v tom, jak dobré vedoucí mají různá společenství.“

KN: „Je jediná pravá Církev, Církev Kristova, mezi Církví a jinými církvemi je ten rozdíl, že Církev je Kristem založená jako nástroj spásy, zatímco církve založili lidé.“

Medjugorjismus: „Gospa nám může být milostiva, tj. odpouštět nám hříchy.“

KN: „Pouze Bůh může být milostiv, pouze Bůh může odpouštět hříchy.“

Fuj! Bylo by to směšné, kdyby to nebylo smutné. Skutečně lituji toho, kdo se zahazuje, aby hájil takovéto „zjevení“.

hledání Boha / Katolická církev / Kuchařová, Nea Marie / Úvahy / Životy svatých

Svatá Terezie od Ježíše v kontextu církevní krize

15. 10. 2010 - by Ignác Pospíšil - 95 Comments.

Život a dílo svaté Terezie od Ježíše, jejíž svátek dnes slavíme, nám mohou být velmi nápomocny a inspirativní zvláště v době těžké církevní krize. Málokdo si nepovšiml velkých pohoršení v kostelích, poklesu eucharistické úcty a liturgických excesů. Už jen změna interiéru kostelů a snaha po úplném odstranění všeho vzácného a vznešeného, co slouží k poctě Boha, je varovným znamením. (Pokračování textu…)

Stodola, Jiří J.

Kterak pan profesor dialogoval, až se exkomunikoval

1. 1. 2010 - by Ignác Pospíšil - 146 Comments.

Říká se: kdo s čím zachází, tím také schází. Pokud se někdo vybavuje s bezvěrci tak, že přistupuje na jejich způsob myšlení, místo aby jim ukazoval, v čem se hluboce mýlí, a hlásal jim Krista, může zanedlouho jako bezvěrec skončit. (Pokračování textu…)

Štítek: hereze

Dnes si připomínáme sv. Hermenegilda