Tag Archives: deprese
Evropský soud pro lidská práva projednává případ euthanasie
8. ledna 2019 (Alliance Defending Freedom) – Evropský soud pro lidská práva (ESLP) souhlasil s projednáním případu Toma Mortiera. Belgické úřady se případem pana Mortiera odmítly zabývat, což znamená, že ESLP je pro něj jedinou šancí, že se dočká spravedlnosti za ztrátu matky. Lékař, který jí podal smrtící injekci, aniž by informoval rodinu, je jedním z nejvyhlášenějších zastánců euthanasie.
„Vítáme rozhodnutí soudu projednat tento precedentní případ týkající se práva na život, zejména ve vztahu k nejzranitelnějším členům společnosti. Mezinárodní právo takzvané ,právo na smrtʼ nikdy nestanovilo. Naopak nepřetržitě potvrzuje právo na život, a to právě v případě těch nejzranitelnějších mezi námi. Pohled na smutná fakta tohoto případu odhaluje lživost tvrzení, že euthanasie je pro společnost dobrá,“ uvedl Robert Clarke, ředitel evropské divize organizace ADF International, který Toma Mortiera před soudem zastupuje.
Západ nenávidí svoji kulturu a civilizaci
Prof. Roberto de Mattei
Západ dnes nenávidí sebe samého tou samou nenávistí, jakou živí vůči němu islámští teroristé. Islám kráčí cestou šílených vražd, Západ cestou nihilismu a sebevraždy. „Hvězdy nových mučedníků září na obloze Církve,“ píše Roberto de Mattei na stránkách Corrispondenza Romana. „Nelze litovat těch 148 mladých studentů, kteří padli za oběť na Květnou neděli islamistům v Keni, je třeba jim závidět, protože se jim dostalo mučednické palmy,“ pokračuje historik.
De Mattei vysvětluje, že tito lidé se stali mučedníky, protože zemřeli jako křesťané z rukou vojáků Mohameda. „Mučedníka nedělá krutá smrt sama o sobě, ale fakt, že byla důsledkem nenávisti ke křesťanské víře. To nikoli samotná smrt vytváří mučedníka, píše sv. Augustin, ale to, že jeho utrpení a smrt byly podřízeny pravdě. Ne všechny oběti pronásledování lze nazvat mučedníky, ale pouze ty, které potkala smrt z rukou vrahů nenávidících jejich víru,“ píše de Mattei.
Deprese tradicionalistova
„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“
Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku? Asi nelze. Jak přesvědčit své kamarády (skuteční přátelé nejsou), že reálnější je pro mne svatý Bruno, svatý Bernard, svatý Ludvík a obyčejný zemánek z 12. století, než baba za přepážkou, která chce platit jakési pojištění, spolupracovníci v práci řešící triviální prdy? Možná snáze, ale přesto si potajmu budou šeptat něco o cvokovi.
Poznání – postižení – umění. Příloha II. ke kapitole I.3.8. Smyslová žádostivost a literatura
Edgar Degas, Melancholie, 1874
Slunění v dešti (G. Lewisová)
Stalo se to, čeho jsem se nevíc bála: deprese mě rozložila na součástky a udělala ze mě invalidu. Bylo pokořující ztratit všechno, čeho jsem si na sobě tak cenila – svůj humor, svůj zvláštní pohled na svět, dokonce i svůj obvyklý pach….
V temnotě ve mně se cosi důležitého měnilo. Letargie není opakem energie, ale jejím předchůdcem. Cítila jsem se jako počítač, který se snaží srovnat krok sám se sebou – polyká nové informace a zároveň vyřazuje staré.
Lidé v nejhlubší fázi deprese jsou bytosti, které po určitou dobu musí žít bez příběhu a právě proto v nich vzniká pocit, že ztratili duši. Tohle období je ale taková temná komora, v níž se vyvíjí další kapitola vašeho života, předtím, než ji začnete žít. …
Poznání – postižení – umění. I.3.8 Smyslová žádostivost
Edvard Munch, Melancholie, 1892
Vnější činnost organismu je umožněna prostřednictvím smyslové snaživosti (appetitus), kterou tíhne k věci jí žádoucí.[1] Předmětem snaživosti je tedy dobro, protože právě ono je definováno jako to, co je žádoucí. Pokud je tíhnutí k dobru pouze na základě přirozenosti, hovoříme o snaživosti přirozené (appetitus naturalis), pokud je dobro poznané hovoříme o snaživosti vyvolané (appetitus elicticus)[2]. Živé bytosti mají kromě snaživosti přirozené také snaživost vyvolanou. Tato snaživost není totožná s jejich poznáním, ale je něčím, co k němu přistupuje. Samotné poznání ovšem disponuje přirozenou snaživostí, kterou nižší poznání tíhne k vyššímu – vnější smyslové poznání k vnitřnímu, vnitřní smyslové poznání k rozumovému. Přirozená snaživost je totožná se samotnou přirozeností.
