Dva hodnotné tradiční weby, Liturgy Guy a 1 Peter 5, nedávno upozornily na můj příspěvek Vale, Vatican II (Sbohem, koncile). Jsem za to vděčný a těší mě to, neboť tyto stránky zastávají jasné názory, k nimž přidávají inteligentní komentáře a konzistentní argumenty.

Jak se často stává u mnoha náboženských i jiných webů, méně přitažlivou stránku diskusí a polemik odhalují komentáře pod články – stručně řečeno diskusní sekce. Většina komentujících jsou bezpochyby slušní věřící lidé, schopní při obraně Církve a její víry a liturgie velkého zanícení, natolik stateční, že jsou ochotní se za své názory veřejně postavit. Někteří z nich, a to pravidelně laici, přestože jsou při vyznávání víry tak odvážní a obdivuhodní, však upadají do pasti, kterou nám klade internet: do nerozvážnosti.

Těm, kteří své názory možná vyjadřují s větším zápalem než uvážeností, i těm, kteří jen nejsou schopni pochopit zarputilost lidí setrvávajících v nitru – lepší název mě nenapadá – mainstreamové Církve, si tedy dovoluji poskytnout několik rad. Pocházejí od člověka, který se na vás nedívá spatra, ale počítá se k vám – protože jsem sám byl při vyjadřování svých argumentů nejednou nerozvážný, rozhodně po vás nehodlám hodit kamenem, ale místo toho raději kontextem.

Konvertité a mladí mají to štěstí, že do plného proudu života Církve vstoupili v období plodnosti po energickém a náročném pontifikátu sv. Jana Pavla II. a během konsolidace zdravého rozumu za Benedikta XVI. Starší katolíci od kolébky vyrůstali v době, kdy snášeli a někdy si dokonce i užívali koncilní a bezprostředně pokoncilní Církev. Osmdesátá léta byla v mnoha ohledech horší než sedmdesátá. Byly to časy, kdy se pravověrní běžně vyhazovali ze seminářů, liturgie se „pastoračně“ a kreativně přetvářela tak, aby vyhovovala vkusu nejhlasitějších křiklounů, a katecheze byla v kómatu. Existuje celá generace katolíků, kteří vyrůstali, téměř aniž by poznali cokoli kromě liturgie v národním jazyce a často svévolně upravené a sentimentálních kytarových šlágrů skupiny St Louis Jesuits. [1]

K této generaci patřím i já. Po létech zkušeností a výchovy – programování, chcete-li – trvá náprava škod ještě déle, neboť nejde jen o věc intelektu, nýbrž srdce. Neutvářejí nás jen ideje, ale i vliv přátel, rodiny a autorit. To, o čem nám říkali, že je dobré a správné, co se tak často opakovalo a co tak málokdy narazilo na veřejnosti na odpor, má hluboké kořeny zejména u mladých a u lidí připravených respektovat magisterium těch, jimž důvěřujeme. I když jsme si v jejich argumentaci všimli trhlin, které zneklidnily náš intelekt i srdce, dokonce i když jsme narazili na rozpor v jejich chování, neměli jsme nástroje ani odvahu k tomu, abychom zkoumali jiné názory. Bylo to v době předinternetové, kdy neexistovaly oceány volných informací a četná fóra svobodného projevu a neomezeného naslouchání. Neexistovaly žádné podpůrné skupiny pro ty, kdo začínali pochybovat a nevěděli, co přesně dělat.

Kázat obráceným je snadné, musíme však oslovit neobrácené. Většina kněží to ví a toto vědomí spolu s jejich úřadem je vede k jisté umírněnosti a laskavosti ve vyjadřování. Láska je nicméně povinností nás všech. Víc než pouhou povinností: je to nezbytný nástroj evangelizace. Nadávkami a jedovatostí nikoho neobrátíme, jen uděláme radost radikálům. Někteří z nás žijí mezi lidmi, s nimiž nesouhlasíme a kteří nesouhlasí s námi. Zákon lásky je pro nás nutností pro udržování života ve společenství.

Jestliže se na ty, kdo s námi nesouhlasí, díváme s pohrdáním či dokonce nenávistí, nikdy je nezískáme. Jestliže je milujeme, i kdyby jen proto, že nám to přikazuje Kristus, pak s nimi budeme jednat s láskou. Mějte na paměti, že je docela dobře možné, že byli vychováni v době, kdy nebyl slyšet jiný hlas než hlas pokoncilních excesů se svou všudypřítomnou a neutuchající propagandou. Trvalo to dlouhá léta, a proto bude dlouhá léta vyžadovat i náprava. Starší lidé strávili mládí v jasných paprscích předkoncilního optimismu, podle něhož měl koncil znamenat pro Církev nádherný okamžik milosti. Přečtěte si paměti Louise Bouyera a uvidíte, jak obtížné bylo, když se měl s realitou reforem koncilu, tak jak se realizovaly, vypořádat koncilní peritus. A to měl výhodu větších znalostí z první ruky i skvělého vzdělání; jak těžké ve skutečnosti muselo být pro lidi méně nadané odpojit svůj vagón od koncilního rychlíku! Chcete-li, podívejte se rovněž na jistého Josepha Ratzingera. I muž tak vynikajícího intelektu a teologického zdravého rozumu potřeboval čas, než se osvobodil z pavučiny upletené zapálenými konciliaristy.

Ty, kteří nevidí to, co vidíme my, nesmíme mlátit po hlavě: musíme je mírně vést k pravdě a získat je nejen jasností argumentů, ale i silou lásky. Pravda bez lásky se v očích vnějších pozorovatelů stává ideologií, a ideologie už jistě bylo až dost.

Sám tyto rady častěji porušuji, než dodržuji, ale kvůli tomu nejsou o nic méně pravdivé. Jestliže náš Pán může hříšníky pokládat za nemocné, kteří potřebují lékaře, pak jistě i my můžeme jiné katolíky, kteří nevidí to co my, pokládat za slepce, kteří potřebují prohlédnutí, nikoli kamenování.

Ne všichni jsou samozřejmě oběťmi a někteří jsou ve svých omylech i skutcích zcela jistě zatvrzelí. Avšak dštít na ně jed jim jen poskytne důvod k tomu, aby přestali poslouchat. Hádejte se s argumenty, ne s lidmi.

Je čas pomodlit se za to, abych dokázat uvádět do praxe to, co kážu, a jít spát. Modleme se za sebe navzájem.

Pax.

P. Hugh Somerville-Knapman OSB

Překlad Lucie Cekotová

Překlad zveřejňujeme s laskavým souhlasem autora. Článek, o němž je řeč v úvodu, se připravuje rovněž.

Zdroj:

A Late-Night Counsel to the Bold and the Beautiful

Poznámky:

[1] Hudební skupina složená z jezuitů z Univerzity v St. Louis, která si v 70. a 80. letech získala značnou proslulost zaváděním populární hudby do liturgie. (Pozn. překl.)