Jako člověk, který strávil mnoho let života studiem i výukou filosofie, jsem vždy – nebo alespoň od chvíle, kdy jsem se prvně dozvěděl o její existenci a o tom, koho je patronkou – choval ve zvláštní úctě svatou Kateřinu Alexandrijskou. Můj starý Denní misálek sv. Ondřeje mi pod datem 25. listopadu věrně líčí příběh jejího života a smrti, jak ho všichni křesťané po staletí přijímali:
Svatá Kateřina se narodila v Alexandrii a vytrpěla mučednictví kolem roku 310 za císaře Maximima. Stará vyprávění líčí, že jako osmnáctiletá byla tak vzdělaná ve filosofii i v náboženství, že císař svolal skupinu filosofů, která ji měla přesvědčit, aby odmítla Krista a obětovala modlám. Místo toho je však ona přesvědčila o jejich omylu a obrátila na křesťanství. Byla bičována a připoutána ke kolům opatřeným hřeby, ale mučicí nástroj se rozpadl. Nakonec byla sťata. Tento příběh byl velkým zdrojem inspirace pro středověkou ikonografii. Svatá Kateřina je uctívána jako patronka křesťanských filosofů a patří mezi čtrnáct svatých pomocníků v nouzi.
Její kolekta v tradičním římském misálu je nádhernou modlitbou, která odkazuje na zázračné přenesení jejího těla do kláštera na hoře Sinaj:
„Bože, jenž jsi dal zákon Mojžíšovi na vrcholu hory Sinaj a na témže místě svatými anděly svými zázračně umístil tělo svaté Kateřiny, panny a své mučednice, uděl, prosíme, abychom pro její zásluhy a na její přímluvu byli schopni dojíti k hoře, která jest Kristus: jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého, Bůh po všechny věky věků. Amen.“ [Překlad Schallerův misál.] (Pokračování textu…)
Před časem zemřel někdo, kdo byl v mém životě důležitý. Zúčastnil jsem se pohřbu. Byl to kanonizační rituál v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmcích, které ministrovaly v presbytáři. Všichni účastníci pohřbu byli oblečeni v černém, kromě kněze, který byl v bílé. Byl v tom do očí bijící, nevkusný rozpor. Kontrast mezi hluboce lidským nutkáním truchlit, který lze označit za pevně zakořeněnou součást sensus fidelium, a potrhlými liturgickými reformátory, kteří zavedli bílou jako barvu pro mše za zemřelé, nebyl nikdy tak evidentní. [1]
O den dříve jsem však s rodinou šel na tradiční rekviem, které celebroval jeden spřátelený kněz. Kontrast nebyl jen hluboký; byl šokující. Ze dne na den jsme citově uvízli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za mrtvé: jedna brala smrt smrtelně vážně, starala se o osud duše zemřelého a dovolila nám trpět. Druhá smrt odbyla frázemi a prázdnými sliby. Kontrast mezi černým ornátem, Dies irae a šeptanými modlitbami v pátek a bílým rouchem se štólou navrch a gejzírem sentimentu a všeobecné shovívavosti v sobotu přesně vystihoval propast, která dělí víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška. Přistihl jsem se při myšlence: největší zázrak naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu.
Jeden čtenář mi jednou napsal o své podobné zkušenosti a o jeho úvahy bych se s vámi rád podělil: (Pokračování textu…)
Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.
Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.
Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost! (Pokračování textu…)
Kdo si prolistuje noviny zvané Katolický týdeník, bude motivován ke shlédnutí seriálu Mladý papež. Kdo ho shlédne, bude jím ovlivněn. Buď velmi málo, nebo naopak hodně. Znám oba typy diváků, vím o konkrétních lidech.
Jaký vliv tento seriál zanechá? Neprobereme všechno, zaměřme se jen na něco.
Především je nutné upozornit, že film je z psychologického hlediska velmi propracovaný. Bez nadsázky lze říct, že při jeho tvorbě došlo k využití (zneužití) současných, tedy pokročilých poznatků psychologie. Zmíněné vlivy tedy budou mít formu manipulace (tu si ovšem manipulovaný neuvědomuje, neví, že je manipulován, nevěří tomu). Co chtějí autoři do člověka dostat, skrytě do jeho podvědomí dostanou a ovlivní ho.
Jeden příklad za všechny: Když je hlavní postava nesympatickým člověkem, spolu s jejím odmítnutím odmítnou lidé také její důrazy a názory. Pokud se postupně stane postavou přijatelnou a zároveň změní nějaké názory, divák si řekne, vlastně neřekne, protože je to podvědomá záležitost: Tamto odmítněme, jako odmítáme nesympatického, toto přijměme. Seriál se tak stal součástí hmomopropagandy. „Zlí sebestřední namyšlení nemožní lidé nesoucí si své problémy jsou (prý) proti homosexuálům, lidé, kteří začali jednat rozumně, jsou otevřenější“ – manipulace jak hrom. Působí dojem, že rozumným je prý tento přístup. Však tento přístup začal zastávat tehdy, když začal jednat rozumněji. To je jeden z účinků, který může film v podvědomí vyvolat. Musíme dodat: nikoli. Ve skutečnosti je rozumné nazvat hřích hříchem, protipřirozenost odmítnout jako špatnou atd. Samozřejmě že, jak dokazuje zkušenost, musím v tuto chvíli doplnit, že je něco jiného člověk (homosexuál), něco jiného sklon a něco jiného konkrétní skutek. Že odmítnutím hříchu (skutku) nikdo neodmítá ani nezavrhuje člověka atd. Aby zas nebyl oheň na střeše. A že odmítnutím propagandy odmítáme propagandu, ne lidi. (Pokračování textu…)
COLUMBUS, Ohio, 24. října 2018 (LifeSiteNews) – Podle zprávy prolife organizace Created Equal jistá firma na svoz zdravotnického odpadu se sídlem v Baltimoru vyrábí elektřinu spalováním tělíček potracených dětí.
Těla potracených dětí přijímá, přepravuje a spaluje společnost Curtis Bay. Na její baltimorské adrese sídlí jak firma Curtis Bay Energy (vyrábějící elektřinu), tak Curtis Bay Medical Waste Services (zabývající se likvidací zdravotnického odpadu). Jak ve své zprávě konstatuje organizace Created Equal, mnoho firem na svoz bioodpadu si nemůže dovolit vlastní spalovnu, a proto Curtis Bay slouží i dalším společnostem obsluhujícím potratová zařízení.
Webové stránky Curtis Bay uvádějí: „Provozujeme největší spalovnu zdravotnického odpadu v USA a jsme jediné zařízení na severovýchodě, které využívá spalování metodou Waste-to-Energy k bezpečné přeměně infekčního a biologického odpadu a nerizikových léčiv na užitečnou energii.“
„Jinými slovy společnost Curtis Bay Energy, která obsluhuje velkou část východního pobřeží, mění potracené děti v elektřinu, kterou využívají domácnosti i firmy v oblasti Baltimoru v Marylandu,“ konstatuje Created Equal.
Na žádost LifeSiteNews o potvrzení údajů ve zprávě Created Equal společnost Curtis Bay neodpověděla. (Pokračování textu…)
S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.
Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“
A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.
Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).
Dokonalost katolické nauky
S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.
Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.
Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou. Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.
Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.
Peklo a očistec
Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.
Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.
Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.
Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.
Nedokonalost a scestnost jiných pojetí
Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?
Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.
Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).
Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.
Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.
Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.
Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.
Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“
Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.
Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá. (Pokračování textu…)
Pojem naslouchající církve je sám o sobě zcela v pořádku. Jedná se o věc, která je nejen dobrá, ale dokonce žádoucí. To, že by církev měla být naslouchající, je pravdou. A že Hitler má zásluhy na budování dálnic pro lidi, aby jim usnadnil cestování, je taky pravda. Jedná se o nezpochybnitelná historická fakta. Přesto zůstává jedno Ale…
Nestačí se dívat pouze na nějaký výrok, jaký je sám o sobě, vytržený z kontextu. Když je nějaký výrok pravdivý, ale zazní v rámci nějaké nedobré propagandy, je to špatné, i když i nadále uznáváme, že je výrokem pravdivým. Pokud se o naslouchající církvi mluví v rámci propagandy (no, mnozí ani nevědí, že k nějaké propagandě v těchto souvislostech dochází; tím je vše ještě nebezpečnější), je to špatné, i když i nadále platí, že daný výrok sám o sobě je dobrý a pravdivý.
Nejprve, ani ne pro chytání za slovo, jako spíš pro zasmání, si uvědomme, že ti, co tuto propagandu za použití výrazu “naslouchající církev” činí, nachytali sami sebe. Církev je z více než 99,95 procenta tvořena věřícími bez svátostného svěcení. Tedy ne-duchovními. Takže z více než 99,5 procenta dopadá požadavek naslouchající církve právě na nevysvěcené věřící. (Pokračování textu…)
Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.
Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹
1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“(Pokračování textu…)
K smrti odsouzená pákistánská katolička, manželka a matka 4 dětí Asia Bibi se údajně konečně dočkala spravedlnosti. Nejvyšší soud její země zrušil tento trest a prohlásil ji za nevinnou. Připomeňme jen, že strávila ve vězení čekáním na popravu téměř 10 let. Její delikt? Jako zemědělská dělnice diskutovala se svými muslimskými spolupracovnicemi o náboženství a řekla historickou pravdu, že Mohamed na rozdíl od Krista za nikoho krev neprolil. Za toto „strašlivé rouhání“ ji soud pod nátlakem radikálních muslimských organizací poslal na popraviště.
Na první pohled to tedy vypadá, že spravedlnost konečně zvítězila. Jenže omyl. V zemi probíhají masové demonstrace svolávané muslimskými duchovními, na nichž účastníci halasně a fanaticky protestují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudce prohlašují za zrádce muslimské víry a dožadují se jejich zavraždění. Volají rovněž po revizi osvobozujícího verdiktu a potvrzení rozsudku smrti. Podle informací serveru kathnet ze 4.11. se pákistánská vláda už vyjádřila, že nebude bránit přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu a obnově původního verdiktu, znějícího na smrt. Zalekla se spontánního muslimského fanatismu. (Pokračování textu…)
Pilát mu řekl: „Jsi tedy král?“ Ježíš odpověděl: „Tak je to, jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18,37-38)
Svátek Krista Krále byl do římského kalendáře přidán encyklikou papeže Pia XI. Quas primas z 11. prosince 1925. Byla to doba velmi znepokojivé mezihry mezi dvěma světovými válkami, která zničila dvě generace. I Katolické církvi přinesla problémy. Začínala se šířit myšlenka, podle níž se jako ideál chápala čistě světská vláda. Dořešena nebyla ani takzvaná římská otázka, to jest spor o časnou moc papežů jakožto vládců občanského území v kontextu italského risorgimenta, který skončil uzavřením Lateránských smluv mezi italským králem Viktorem Emanuelem III. a papežem Piem XI. v roce 1929.
Papež poměrně jednoznačně vyjádřil, proč pokládá za nezbytné a prospěšné zavést tento svátek pro celou Církev. Datum, poslední neděle v říjnu, byla zvolena proto, že jde o poslední neděli před svátkem Všech svatých, kdy se Kristovo království projevuje ve slavné svatosti světců v nebi, za druhé proto, že se blíží konec liturgického roku, a konečně i proto, že tuto neděli protestanté tradičně oslavují jako výročí reformace.
Papežova vlastní slova z encykliky, kterou byl svátek Krista Krále zaveden, nám umožňují porozumět jeho pojetí tohoto svátku. Papež cituje svatého Cyrila Alexandrijského: „Moc, kterou má Kristus nad veškerým tvorstvem, neuchvátil násilím, ani ji nepřijal odjinud, nýbrž má ji ze své podstaty a přirozenosti.“ [1] A pokračuje: „To znamená: jeho královská moc se zakládá na tom podivuhodném spojení, které nazýváme hypostatickým. Z toho vyplývá, že andělé i lidé se mají Kristu klanět nejen jako Bohu, nýbrž mají ho poslouchat také jako člověka a být poddáni pod jeho mocí; neboť již z hypostatického spojení má Kristus moc nad veškerým tvorstvem. Co však je blaživější a lahodnější než myšlenka, že Kristus je naším králem nejen právem svého zrození, nýbrž také právem, kterého nabyl svým vykupitelským dílem?“ (Pokračování textu…)
Papežský dokument Episcopalis communio, který fakticky rekonstituoval biskupskou synodu, doprovázelo nespokojené reptání. Vysocí preláti si stěžovali na „manipulaci“ a dosáhli toho, že sekretariát [synody] mírně ustoupil.
Co však komentátoři analyzují velice pomalu, je konečný cíl a záměr nedávno zavedených změn. Jednotlivosti jsou sice složité, ale cíl je prostý. Je jasné, že synoda se má stát nástrojem cudně skrývané revize katolické sexuální etiky.
Prozatím se ukázalo, že synodální cesta k liberálním reformám není až taková brnkačka. Amoris laetitia, papežský produkt poslední synody, jak známo vyústil v dubia, na něž František nutně musel reagovat tichým pohrdáním (jako každý absolutní monarcha). Nová synodní pravidla mají této eventualitě zabránit. Závěrečný dokument synody o mládeži – koncipovaný skupinou, v níž dominují lidé jmenovaní Františkem, vyhotovený dlouho dopředu a synodním otcům předložený jen k letmému nahlédnutí – dostane papežské imprimatur a tím se okamžitě stane součástí řádného magisteria. (Pokračování textu…)
Druhého listopadu, kdy slavíme památku Všech věrných zemřelých, je zároveň hnutím pro-life držena „Vzpomínka na nenarozené„. V ČR byl tento zvyk poprvé zaznamenán v roce 2009, kdy se k nám rozšířil ze Slovenska, a od té doby se k němu hlásí každoročně stovky lidí.
V rámci Vzpomínky na nenarozené zapalujeme večer svíčky na památku dětí povražděných při potratech a modlíme se za obrácení a lítost těch, kteří je k této smrti odsoudili. Rovněž se modlíme za nenarozené děti, kterým tento osud hrozí, a za matky, které potrat zvažují, aby odolaly pokušení a svodům zlého a zachovaly se správně. A za všechny, kdo se podílejí na potratech, od lékařů po politiky, aby si uvědomili hrůznost a zločinnost svého jednání, obrátili se a napravili. (Pokračování textu…)
V jedné knize o ptácích, která obsahuje povídky, básně, eseje, slavné citáty i vyobrazení ptáků, jsem narazil na následující tradiční francouzskou pohádku. Při čtení jsem si uvědomil, že to je nejen krásný příběh, ale i poučení pro katolíky dnes, ve světě – ale bohužel i v Církvi – který se zdá stále nepřátelštější vůči těm, kdo bojují za život, pravdu, zdravý rozum a svatost.
Pěnkava v máji
Kdysi za dávných, pradávných časů žila byla jedna pěnkava dost moudrá na to, aby si postavila hnízdo na lípě rostoucí v klášterní zahradě. Moudrá? Vnuknutí bezpochyby přišlo shůry. Vždyť Bůh bdí nade vším, i nad životem jedné pěnkavky. Prozřetelnost se probouzí každé ráno dávno před rozbřeskem.
Pěnkava tedy sedávala na stromě mezi čerstvými májovými lístky. Byl mariánský měsíc květen a na loukách kvetly narcisky, jimž se někdy také říká „rukavičky Panny Marie“. Osmkrát denně ve svém hnízdečku uprostřed kláštera slýchala modlitby řeholnic a od primy přes tercii až po kompletář se jí stále vracela dvě slova. Uslyšela je, naslouchala a potom si je zkusila zazpívat sama svým ptačím hrdélkem. Nevěděla, že tato dvě slova lidem přinesl anděl, když přišel na zem zvěstovat nám spásu. Listy se chvěly ve větru a sluneční paprsky mezi nimi se pohupovaly jako kadidelnice. V zeleném vlnícím se světle a lehounkém vánku pěnkavka stále znovu opakovala dvě slova: Ave Maria, Ave Maria!(Pokračování textu…)
VATIKÁN, 18. října 2018 (LifeSiteNews) – Kardinál Robert Sarah ve svém vystoupení na synodě energicky hájil nauku Církve o sexualitě a rodině.
Cindy Woodenová z tiskové agentury Catholic News Service (CNS) uvedla, že Sarah na synodě promluvil 16. října a ve svém příspěvku řekl, že Církev musí „odvážně hlásat křesťanský ideál odpovídající katolické mravní nauce, kterou nesmí rozřeďovat, ani nesmí skrývat pravdu kvůli tomu, aby do Církve přilákala mladé lidi.“ U prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, který se v posledních letech proslavil důraznou obranou katolického učení o manželství a rodině, to není nic neobvyklého.
Představitelé Církve z celého světa se sešli v Římě, aby diskutovali o „mladých lidech, víře a rozlišování povolání“. Vzhledem k tomu, že v pracovním dokumentu se objevuje termín „LGBTQ“, však začali obránci rodiny bít na poplach s tím, že synoda je zevnitř zmanipulována tak, aby prosazovala názory odporující autentické katolické nauce. Malé skupiny na synodě už také vyzvaly Církev, aby uznala „jiné formy rodiny“ a věnovala větší pozornost homosexuálům a „skutečnostem“, jimž čelí, přičemž konkrétně bylo zmíněno „manželství“, náhradní mateřství a adopce. (Pokračování textu…)
Vítám vás u tohoto (zatím poněkud osekaného) rozhlédnutí, dnes slavíme dvaadvacátou neděli po Svatém Duchu. Zároveň si připomínáme bl. Karla Rakouského a sv. Voršilu a její družky.
Nejvýznamnější dny, svátky a památky tohoto týdne: sv. Kordula (po 22.), sv. Antoní Maria Claret (út 23.) a archanděl Rafael (st 24.) Příští týden otevře svátek Krista Krále.
Z akcí připomínám především přednášky otce Smolena (út 23.) a prof. Osolsobě (čt 25.)
Modleme se za Církev a všechny její děti, aby pevny ve víře přežily tento strašný pontifikát, modleme se za papeže Františka. Modleme se za pravověrné kněze, biskupy a kardinály, aby se nenechali zviklat výsměchem a urážkami, ať už přijdou od kohokoliv, a dál hájili Kristovo učení, aby přes všechno pronásledování a urážení vytrvali na správné cestě a aby jejich počet dál rostl. (Pokračování textu…)
Velmi často mi lidé posílají něco pravověrného (nebo zdánlivě pravověrného), co František řekl, a ptají se mě, co o tom soudím.
„Ale on přece řekl, že tělesné vzkříšení je skutečné!“ [1]
„Ale on přece řekl, že mše není divadlo!“ [2]
„Ale on přece řekl, že Eucharistie je skutečně živý Ježíš!“ [3]
„Ale on přece řekl, že v seminářích nesmějí být homosexuálové!“
Odpovím na to moudrými slovy Henryho Sirea z jeho zásadní knihy The Dictator Pope (Papež diktátor):
„Vypráví se, že [argentinský autoritářský prezident] Juan Perón v dobách své slávy jednou navrhnul, že do tajů politiky zasvětí jednoho svého synovce. Vzal mladíka s sebou, když přijímal delegaci komunistů. Když si vyslechl jejich názory, řekl jim: ,Máte úplnou pravdu.ʻ Druhý den přijal delegaci fašistů a i na jejich argumenty odpověděl: ,Máte úplnou pravdu.ʻ , Potom se synovce zeptal, co si o tom myslí. Mladík řekl: ,Mluvil jsi se dvěma skupinami lidí s diametrálně odlišnými názory a oběma jsi řekl, že s nimi souhlasíš. To je naprosto nepřijatelné.ʻ Perón odvětil: ,I ty máš úplnou pravdu.ʻ – Tato anekdota ilustruje, proč nelze očekávat, že papeže Františka správně odhadne někdo, kdo nechápe tradici argentinské politiky, tedy jev, který se vymyká zkušenostem zbytku světa. Církev se Františkem dala zaskočit, protože k němu nemá klíč: je to církevní verze Juana Peróna. Těm, kdo se ho pokoušejí interpretovat jinak, uniká jediné relevantní kritérium.“ [4](Pokračování textu…)
MONTCLAIR, New Jersey, 1. října 2018 (LifeSiteNews) — V sobotu 29. 9. časně ráno policie zatkla pět zastánců života a obvinila je z nezákonného vniknutí za to, že vstoupili do potratovny Pilgrim Medical Center v New Jersey s růžemi a zastávali se práv nenarozených.
„Hovořili s maminkami až do příjezdu policie,“ uvedla organizátorka z hnutí Red Rose Rescue Monica Migliorino Millerová. „První hlídkový vůz dorazil na místo do deseti minut.“
Adele Gilhoolyovou, postarší účastnici akce, policisté z policejního oddělení v Montclairu vyvedli ven, ale neobvinili. Pět dalších však policie odvezla, alespoň některé z nich dokonce v poutech, a vznesla proti nim obvinění. Mezi nimi byl i františkán P. Fidelis Moscinski. Když ho policisté vedli ven s rukama spoutanýma za zády, jeden z přihlížejících ho podpořil slovy: „Děkujeme, otče! Děkujeme, že jste knězem pro Boha.“ Ostatními zatčenými aktivisty byli Patrice Woodworth, Matthew Connolly, William Goodman a žena, která se rozhodla vystupovat jen pod přezdívkou „Baby Jane Doe“.
„Všechny nás překvapilo, jak rychle se na scéně objevila policie,“ napsal William Kuchinsky. „Během dalších deseti minut ze střediska smrti vyvedli prvního ochránce nenarozených, byl to myslím Will Goodman, a potom postupně i ostatní. Nikdo nečekal, že policie přijede tak rychle, ani že aktivisty tak hbitě zatkne.“ (Pokračování textu…)
V úterý 9. října se v Poslanecké sněmovně konalo veřejné slyšení, na kterém byly představeny dvě proti sobě jdoucí petice. První z nich je spojená s kampaní s názvem „Jsme fér“ (www.jsmefer.cz), kterou zaštiťuje několik organizací včetně Amnesty International (https://www.amnesty.cz/news/3874/manzelstvi-pro-vsechny-bez-rozdilu-je-to-fer) nebo sdružení LGBTQ věřících LOGOS (www.logoscr.cz), a požaduje redefinici manželství – cílem je pojmem „manželství“ označovat nejen svazek muže a ženy, ale také svazek dvou mužů nebo dvou žen. Druhá petice, předložená Aliancí pro rodinu (www.alipro.cz), chce naopak zachovat manželství výhradně jako svazek muže a ženy a jeho ochranu zakotvit v Ústavě.
Byla jsem připravená na agresivní LGBT aktivisty a tři hodiny demagogie bez prostoru na skutečné argumenty, celkový dojem však byl překvapivě pozitivní. Zastánci redefinice se chovali slušně a byli také slušně oblečení. Samozřejmě jsme nezůstali ušetřeni hraní na city, narážek na zlou Církev ani vyloženě nehorázných „odborných“ stanovisek, ale šanci dostal i hlas rozumu a všechny důležité argumenty zazněly. Dobrá zpráva je, že ideologii se dokázali postavit vzdělaní a seriózní lidé, například skvělá socioložka Dana Hamplová nebo právníci Jakub Kříž a Petr Kosinka; mezi přítomnými jsme měli převahu. Měla jsem radost také z toho, že manželství se zastává hodně žen, ačkoli právě na ženy se snaží zapůsobit druhá strana tím, že boj za redefinici manželství představuje jako pokračování či paralelu boje za práva žen; naštěstí alespoň některé ženy jim na to neskáčou. Jen škoda, že dva z přítomných se pokusili hájit manželství mluvením, nebo i vykřikováním bez ohledu na napomínání paní předsedkyně, která slyšení řídila velmi dobře, i když to vůbec nebylo snadné.
Řím prakticky vyhodil rektora jezuitské koleje svatého Jiří ve Frankfurtu. Odmítl mu totiž vydat nihil obstat na další období.
P. Ansgar Wucherpfennig SJ (společně s frankfurtským děkanem P. Johannesem von und zu Eltz) veřejně obhajoval homosexuální svazky jako něco, „co je třeba oceňovat“, a dokonce takovýmto dvojicím žehnal. Kongregace pro katolickou výchovu spolu s Kongregací pro nauku víry mu nyní odebrala nihil obstat k výkonu funkce rektora, do níž ho zvolil akademický senát.
Limburgský biskup Georg Bätzing, frankfurtský děkan i provinciál jezuitů P. Johannes Siebner SJ otce Wucherpfenniga hájili a rozhodnutí Říma označili za přehnané a „v rozporu se subsidiaritou“. (Pokračování textu…)
.jpg)
