Katolická církev – 11. stránka

Odsouzeníhodné omyly o manželství a rodině: dialog na onom světě

6. 4. 2019 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Doby velkých zmatků zažila Katolická církev už dřív. Třebaže při pohledu zpět litujeme těchto období i vzpurných lidí, kteří je umožnili, zároveň z nich čerpáme moudrost a odvahu, uvědomíme-li si, že pastýři Církve sice ne vždy zachovávají víru nedotčenou nebo ji hájí, jak by měli, ale věřící mají ze křtu vyplývající základní povinnost pevně se držet pravé víry bez ohledu na to, jaký nátlak musejí snášet. Před časem jsme představili tři hypotetické scénáře, v nichž byly duše v roce 366, 638 a 1332 odsouzeny za to, že vlastní nedbalostí následovaly pastýře, kteří je vedli na scestí (https://www.duseahvezdy.cz/2018/01/21/ale-papez-to-rekl-aneb-vymluva-ktera-vam-u-boziho-soudu-nepomuze/).

Představme si, jak by to mohlo vypadat dnes …

Andělé přivádějí duši před Krále králů a Pána pánů. Jeho vzezření je oslnivé a z jeho ran se linou proudy světla.

Soudce: Služebníku špatný, nyní zbavený odznaků církevní důstojnosti, jak ses opovážil rozsívat zmatek a nejednoznačnost o zločinu rozvodu, fikci „druhého sňatku“ a svatokrádežném připouštění cizoložníků ke svaté hostině oběti mé lásky?

Duše (třese se): Myslel jsem, že dělám správnou věc.
Soudce: Nikdy jsi nečetl slova, která zaznamenal můj spolehlivý služebník Matouš? „Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své manželce, a ti dva budou jedno tělo. Proto již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mohl jsem mluvit jasněji?

Duše (odvážněji): Ale někdy se ti, kteří měli být jedním tělem, zase rozejdou, stanou se opět dvěma jednotlivci a jdou si každý svou cestou. Nemáme se starat i o jejich potřeby, i když se rozešli?

Soudce: Křesťané spojení v manželství se v mých očích nemohou rozejít. Zůstávají jedním tělem, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo nemá moc rozloučit, co jsem já spojil. Člověk si o sobě myslí, že je mocný, protože dokáže rozbít atom a svými zbraněmi by dokázal i zničit zemi, kdybych mu to dovolil. Ale rozloučit ty, kteří se z mé vůle stali jedním tělem, nemůže. Nepoložili moji služebníci, Jan Křtitel, Thomas More, John Fisher, Peter ToRot a mnozí další, při obraně nerozlučitelnosti manželství i vlastní život? Učil některý z učitelů mé Církve někdy něco jiného? Nepotvrzoval tuto pravdu ve věrnosti mému slovu jeden papež za druhým a neodsuzovali papežové každou otevřenou i skrytou odchylku od ní?

Duše: To je pravda, ale pak mě oklamali ti, kdo prohlašovali, že na zemi mluví tvým jménem!

Soudce: Proč ses nechal oklamat? Pravda je v Evangeliu – v tom Evangeliu, které jsi měl na základě svého svěcení hlásat vhod či nevhod ke spáse lidstva. „Mojžíš vám dovolil propustit vaše manželky pro tvrdost vašeho srdce; ale nebylo tomu tak od počátku. Ale pravím vám: Kdo propustí svou manželku, vyjma cizoložství, a vezme si jinou, cizoloží; a kdo si vezme propuštěnou, cizoloží.“ To jsem řekl a to jsem tím také mínil. Rozvod nebyl na počátku v Božím plánu. Nikdy to nebyl Boží plán. Když jsem mezi vás přišel v těle, zjevil jsem, že pouze a jedině tvrdost srdcí, která nemají milost, vede manžela k tomu, aby zapudil manželku, nebo manželku, aby zavrhla manžela. Trpěl jsem a zemřel na kříži, abych pro každého člověka získal srdce z masa podobné mému: srdce schopné a ochotné trpět a zemřít za přítele, za bratra či sestru, manžela, manželku, rodiče nebo dítě. Stále dávám tuto milost těm, kdo mě o ni prosí. To jsi měl také učit, místo abys překrucoval a ohýbal moje slova a snažil se hledat cestičky, jak uniknout přísnému milosrdenství lásky, která všechno dává – a také všechno žádá.

Duše: Ale Mistře, toto učení je pro slabé lidi určitě příliš obtížné!

Soudce: Je příliš obtížné pro lidi samotné. V tomtéž Evangeliu jsem řekl: „U lidí je to nemožné, ale u Boha je všechno možné.“ I když jsem mluvil o evangelních radách, o manželství platí totéž: já a jen já svou milostí umožňuji manželům, aby se věrně milovali po celý život, já působím, že dokážou uvítat tolik dětí, kolik jim jich dám, já jim umožňuji snášet v manželství i nejhorší kříže – neplodnost, zradu, zneužití, opuštění – z lásky ke mně a pro věčný život. Realitu této neporazitelné milosti světu ukazuje zástup mučedníků, kteří mě následovali v mých krvavých stopách až do nebeské slávy.

Duše: Ale co lidé, kteří i ve svých neregulérních situacích zoufale potřebují pomoc tvých svátostí?

Soudce: Všichni jste hříšníci – a každý z vás zoufale potřebuje svátostnou pomoc, má-li zvítězit nad hříchem a nakonec dojít do mého království. Ale jak víš od apoštola Jana a z trvalé nauky mé církve, existuje hřích, který neznamená odmítnutí mého přátelství, a hřích, který ho odmítá. Těm prvním Církev správně říká „všední“ a těm druhým „smrtelné“. Smrtelný hřích člověka, který člověk nečiní pokání a setrvává v něm, vylučuje z přijímání mých svátostí i z věčného života. Ženatý křesťan či vdaná křesťanka, kteří žijí sexuálně s někým jiným, kdo není jejich původním a jediným manželským partnerem, se proviňuje cizoložstvím. Žádný skutečný křesťan nikdy neučil nic jiného. Dokonce i pohan Aristoteles byl přesvědčen, že cizoložství nemůže nikdy nikdo ospravedlnit ani z něj změnou té či oné okolnosti učinit ctnost. Měl víc zdravého rozumu než mnozí z vás, kteří na zemi žijete dnes, za což byste se měli velice stydět.

Duše: Jsem zmatený. Copak to není disciplinární záležitost tvé Církve? Neponechal jsi určování podmínek pro přijímání svátostí na nás?

Soudce: Tvůj zmatek je hluboký jako podsvětí. Na Církvi jsou vedlejší podmínky: jak často člověk smí nebo musí přijímat určitou svátost, jak dlouho před jejím přijetím musí zachovat půst a podobně. Zásadní podmínky pro udělování či přijímání svátostí jsou vlastní jejich symbolice a realitě, která pochází z toho, jak jsem je ustanovil. Mluvíš, jako bys nikdy nestudoval teologii!

Duše: Víš, že jsem studoval v…

Soudce: Běda, tvá formace byla trestuhodně špatná: povrchní, neúplná, překroucená subjektivismem a sentimentalismem, naprosto narušená moderními předsudky. To byla jen zčásti tvoje vina a značně to souviselo s tím, v kterém desetiletí jsi nastoupil do školy, a s učiteli, kteří se na tobě podepsali. Z tohoto důvodu bude tvé utrpení odpovídajícím způsobem zmírněno.

Duše: Ale Pane, Pane, není milosrdnější dopřát hříšníkům lék Eucharistie?

Soudce: Konečně se dostáváme k jádru tvého zavrženíhodného omylu. Nezneužívej vznešené a majestátní jméno Milosrdenství, ani líbezné a nevýslovné tajemství mého Těla a Krve! Smilovávám se i nad nejhorším hříšníkem, jen když činí pokání a má vůli svých hříchů zanechat. Smývám jeho vinu svou nejdrahocennější Krví a jeho duši činím bílou jako sníh. Kajícího hříšníka přivinu na své Srdce s láskou mnohem větší, než má matka k novorozeněti nebo ženich ke své krásné nevěstě. Živím ho manou z nebe a vodou ze skály. Mé milosrdenství však nemůže očistit hříšníka, který svůj hřích miluje. Jeho osud bude takový, jaký si sám zvolil. Jestliže žije v hříchu, bude hřích jeho životem, a jestliže v hříchu zemře, bude hřích – to znamená odloučení ode mě – jeho věčností. Dávat někomu takovému Eucharistii znamená jen vršit na jeho hlavu žhnoucí uhlí dalších hříchů.

Duše (v zoufalé snaze se ospravedlnit): Ale nám se říkalo, že je nejvyšší čas na novou Církev, soucitnou a pečující, která je ke každému vstřícná.

Soudce: Je jen jedna jediná Církev. Já jsem její Hlavou a můj Zákon se nikdy nemění – a poslouchat ho vede ke spáse. Vítaní jsou všichni, kteří se tomuto zákonu chtějí podřídit. Vy se mému svatému náboženství naopak vysmíváte, hříšníky ukolébáváte ke spánku a konejšíte jejich svědomí, když by přitom potřebovali spíš probudit, aby si uvědomili svůj skutečný stav a činili pokání. Jenom ti, kteří uznají svou smrtelnou nemoc, budou u božského Lékaře hledat uzdravení. Jinak zemřou ve svých hříších.

Duše: Nám se říkalo, že máme každému projevovat milosrdenství!

Soudce: Mnoho lidí neví, co milosrdenství ve skutečnosti znamená. Existuje jen jediné milosrdenství: přísné milosrdenství mé pravdy, které v lásce zraňuje a uzdravuje. Jizvy mých ran, které jsem snášel, abych přinesl svědectví pravdě z lásky k hříšníkům, se mnou zůstávají navěky ve slávě. Jsou důkazem, že není slávy bez pravdy, štěstí bez utrpení, lásky k bližnímu bez lásky k Bohu nade všecko a přede vším. Bez tohoto radikálního rozhodnutí pro mě je láska jen jiné označení pro sobectví na pět písmen.

Duše (stále rozrušenější): Proč – od koho – jak jsem to měl vědět?

Soudce: Ve své trpělivosti a lásce k lidstvu jsem sesílal nesčetné svědky pravdy – je tu inspirované, bezchybné a neomylné Písmo, jednomyslné mínění Otců, společná váha učitelů Církve, mimořádná shoda magisteria po všechna staletí a i ve tvé době kardinálové, biskupové, kněží i laici, kteří neúnavně hlásali pravdu o manželství a rodině. Nemáš žádnou omluvu, ba ani stín omluvy.

Duše (vyčerpaně): Jsi spravedlivý, Pane, a tvůj soud je pravdivý.

Soudce: Archandělé, odveďte toto církevní kníže na místo, které mu náleží.

Peter Kwasniewski

Překlad Lucie Cekotová

Zdroj:
https://www.lifesitenews.com/blogs/damnable-errors-on-marriage-and-family-a-dialogue-in-the-afterlife

Malý, Radomír / O víře

Pokání jako trest a zdroj milostí

13. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou: (Pokračování textu…)

Krize Církve / Montagna, Diane / Rozhovory / Schneider, Athanasius

Exkluzivní rozhovor biskupa Schneidera pro LifeSiteNews

12. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

LSN: Vaše Excelence, co nám můžete říci o vaší nedávné návštěvě ad limina a setkání s papežem Františkem?

Biskup Schneider: Pro mě to byl velice duchovní zážitek — pouť k hrobům svatých Petra a Pavla, kde jsme sloužili mši svatou. U hrobu svatého Petra jsme zazpívali antifonu Oremus pro pontifice nostro za papeže Františka a potom krédo. Pomodlili jsme se také na úmysly Svatého otce pro získání plnomocných odpustků. Totéž jsme vykonali i v bazilice svatého Pavla za hradbami a v bazilice Panny Marie Větší.

Pokud jde o naše setkání s papežem, je to v této době Kristův náměstek na zemi a choval se k nám velmi bratrsky a vlídně. Byla tam velmi příjemná atmosféra. Naše setkání s ním trvalo dvě hodiny. To, že papež strávil tolik času se skupinou deseti biskupů a ordinářů z Kazachstánu a střední Asie, považuji za velkorysost z jeho strany.

Při setkání nás papež vyzval, abychom svobodně vyslovili své obavy i kritiku. Zdůraznil, že má rád hodně otevřené rozhovory. Někteří biskupové vyjádřili obavy týkající se života Církve v naší době, například v záležitosti svatého přijímání pro rozvedené a civilně „znovusezdané“ katolíky, svatého přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích a problému faktického šíření homosexuality v Církvi. Tyto věci byly předmětem diskuse. Potom jsem já také požádal Svatého otce, aby objasnil prohlášení z Abú Dhabí o tom, že Bůh si „přeje“ rozdílnost náboženství.

Papež byl ve svých reakcích na naše otázky velmi přívětivý a snažil se dát nám na tyto problémy odpověď ze svého pohledu. Odpovídal spíše obecně o principech katolické víry, ale za daných okolností jsme nemohli v konkrétních záležitostech zacházet do podrobností. I tak jsem Svatému otci velmi vděčný za to, že nám dal možnost formulovat některé obavy ve velmi pokojné atmosféře a že jsme s ním mohli hovořit. (Pokračování textu…)

O víře / Peňáz, Josef

Duchovní smysl tělesného půstu

8. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Půst a jiné druhy odříkání spojujeme mj. s kajícností. Kajícnost souvisí s obrácením, se zřeknutím se hříchu, s napravováním jeho následků. Tím se dostáváme k prvním dvěma bodům.

1. V důsledku hříchu došlo k nabourání harmonie nejen mezi lidstvem a Bohem (lze-li to takto vyjadřovat); nejen mezi lidmi mezi sebou, ale také v člověku samotném. Mluví se pak o nezřízené žádostivosti. Při půstu naopak se člověk snaží o to, aby měl své chutě pod kontrolou, aby tělesná žádost nezmítala duchem, ale aby člověk byl bytostí uspořádanou, kdy to nižší je podřízeno a v dobrém smyslu pod kontrolou toho vyššího a člověk jako takový podřízen Bohu. „Kdo je věrný v maličkosti, bude věrný i ve velké věci.“

2. Druhým bodem je to, kdy půst chápeme jako součást pokání. O pokání se už téměř nemluví a téměř se vytratilo z života dnešních křesťanů. Zmiňuje se pouze jeden jediný projev pokání, a sice ony tři zdrávasy po sv. zpovědi. Ale pokání je pojmem mnohem širším, výzvy k němu patří k hlavním tématům Ježíšova učení a připomínky např. z Lurd opět ukazují jeho důležitost a potřebnost. Jsem hříšný, a i když je mi hřích odpuštěn, dělám různé skutky dobrovolného pokání. A též se zřetelem na hříchy jiných lidí. Projevy mohou být rozmanité: Dobré skutky (např. tzv. skutky tělesného či duchovního milosrdenství) s úmyslem „na pokání“, trpělivé snášení těžkostí, které přicházejí, nebo i dobrovolný sebezápor. A sem patří také půst. (Pokračování textu…)

O víře / Peňáz, Josef / Vyvracení mýtů

Co je správný půst

7. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Na počátku postní doby nám zaznívají různé biblické i mimobiblické texty o potřebě náležitého vnitřního postoje; varování, aby se člověk nepostil kvůli pochvale lidí atd.

Pán Ježíš ale také říká: „Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, ABY VIDĚLI VAŠE DOBRÉ SKUTKY A VELEBILI VAŠEHO OTCE V NEBESÍCH.“

Unáhlený posluchač může být překvapen. Zvykl si vybírat (řecky: heresin) pouze něco od Izaiáše („či není půst, jaký si přeji, spíše toto …“), pouze šestou kapitolu Matoušova evangelia, jak slyšíme v evangeliu na Popeleční středu, a najednou toto?

Vše se vysvětlí, když si uvědomíme, o co v kterém textu jde. Pak uvidíme, že jsou v souladu. A nejen to. Uvidíme, že se vzájemně doplňují. Zatímco šestá kapitola varuje před konáním dobrých skutků pokrytci, kteří chtějí, aby je lidé chválili, výše uvedený text o svícení před lidmi naopak vybízí k veřejnému konání dobrých skutků, aby lidé velebili Boha. To se nevylučuje, to se dá a má skloubit: Nekonat dobré skutky veřejně kvůli vlastní slávě či uznání od lidí, ale konat je veřejně jako svědectví proto, aby byl oslavován Bůh. A pak je zde ještě jedna věc: celá ta perikopa šesté kapitoly mluví proti praktikám pokrytců. Toto slovo dnes používá kde kdo, mnohdy špatně. Pokrytec byl člověk, který si pokryl tvář maskou, takže lidé při pohledu na něj neviděli jeho skutečnou podobu, ale něco jiného. Přeneseně se jedná o falešné lidi, kteří se navenek ukazují lepšími, než ve skutečnosti jsou. A před tímto Pán Ježíš varuje: před přetvářkou, před nepravdivým ukazováním se lepšími, zbožnějšími, než je skutečnost. Když někdo ale pravdivě ukáže navenek, jak zbožný je uvnitř, a nečiní to pro svou slávu, ale aby lidé velebili Otce v nebesích, je všechno v pořádku a navíc uposlechl výše uvedené Ježíšovy výzvy. (Pokračování textu…)

Liturgie / Pospíšil, Ignác / Zprávy

Tradiční liturgie v Nepomuku

7. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Seznam míst, kde je v českobudějovické diecézi pravidelně vysluhována tradiční liturgie, se počínaje březnem 2019 rozroste o Nepomuk. V kostele sv. Jakuba Většího bude jedenkrát za měsíc (obvykle v 16:00 o druhé neděli v měsíci) celebrovat Mši svatou podle misálu z roku 1962 P. Jakub Zentner FSSP.

Nejbližší Mše sv.: 10. 3. v 16:00 (první něděle postní); 21. 4. v 16:00 (Hod Boží velikonoční); 12. 5. v 16:00 (třetí neděle po Velikonocích). Aktuální informace o bohoslužbách jsou k dispozici na adrese http://fssp.cz/nepomuk/ … (Pokračování textu…)

Liturgie / O víře / Pospíšil, Ignác

Je Popeleční středa, začíná doba postní

6. 3. 20195. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

*„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“*

Dnes (tj. ve středu 6. března 2019) je popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Připomínám, že tento den je dnem přísného postu (maximálně jen jedno syté jídlo denně plus dvakrát něco malého, pochopitelně všechno bezmasé) a že v kostele, kam by každý, kdo má tu možnost, měl dnes zajít, se během obřadů spřažených se mší světí popel a uděluje znamení popelce, které symbolizuje pokání a pomíjivost pozemského života.

Ignác Pospíšil

Krize Církve / Peňáz, Josef

Medializace tématu zneužívání – nazývat věci pravými jmény

5. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

Hned na úvod si dovolím položit řečnickou otázku, která v sobě obsahuje samotné jádro celého textu: Je rozdíl mezi nezametáním a cílenou dechristianizací? Je. A velký.

Protože se jedná o dvě věci, neměly by se směšovat ani zaměňovat. Když mluvím proti druhému, neměl by mě nikdo podezírat, že prý mluvím proti prvnímu. Takový dojem by byl unáhlený. Nehájím zametání pod koberec, neomlouvám neomluvitelné. Ale mluvím proti řízené (mediální mainstream je záležitost zcela a účelově řízená) dechristianizaci společnosti, dechristianizaci, na kterou doplatí sama společnosti, dechristianizaci, která je též proviněním proti Ježíši Kristu a jeho učení, proti samotnému Bohu.

Po pár měsících jsme opět svědky celosvětové mediální kampaně obsahující poukazy na hrozné činy, v pár případech dosvědčených, většinou se jedná o sedmdesátá léta, ve většině případů pak informace o podání žaloby, o vzniku podezření apod. To je jedno, účinek na podvědomí čtenáře bude vždycky stejný. A když se opakovaně, vždy s několikatýdenními pauzami, medializuje stále tentýž případ, účinek na podvědomí čtenáře se násobí, jak kdyby to bylo případů více. A pak už jen stačí vyjádřit pouhou obavu, čtenář se rozhořčí ještě víc a jedná. Jak jedná? Co dělá? Resp., co přestane dělat?

(Pokračování textu…)

Krize Církve / Leone / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Útok na rodinu

4. 3. 20194. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 54 Comments.

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác / Pronásledování křesťanů / Vyvracení mýtů

Štvanice na kardinála Pella

1. 3. 20199. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 35 Comments.

V Austrálii byl vzat do vazby kdysi „třetí nejmocnější muž ve Vatikánu“ a jeden z posledních konzervativců na špičce vedení církve, George kardinál Pell. Je nepravomocně odsouzen za údajné pohlavní zneužití dvou chlapců. I církevní soudy ho snad budou soudit. A tisk ho už dávno v drtivé většině prohlásil za vinného a nestydí se ho očerňovat i za cenu těch největších lží. Je to o to smutnější, že je prakticky jisté, že se jedná o křivé obvinění a výsledek uměle vyvolané antikatolické hysterie…

Kardinál Pell, který obvinění jasně a rázně odmítl, byl shledán vinným druhou dvanáctičlennou porotou (první hlasovala v poměru 10:2 pro nevinen) čistě na základě absurdního svědectví jedné údajné oběti. A to i přestože dotyčná „oběť“ několikráte změnila výpověď (protože její raná verze byla ještě nesmyslnější, než je ta aktuální) a přesto, že již zesnulá údajná druhá oběť (která měla být zneužita spolu s ní) před svou smrtí popřela, že by k něčemu takovému došlo.

Podle této výpovědi máme věřit, že šedesátiletý arcibiskup si na konci pontifikální mše zaběhne sám do otevřené sakristie, kde (navlečen v liturgickém oděvu) bleskově zneužije dvě náhodné oběti, které tam přistihne při kradení mešního vína. A nikdo si ničeho nevšimne. Kdo někdy byl na pontifikální mši a viděl liturgický oděv biskupa, může jen vrtět hlavou nad tím, že ona „oběť“ už dávno nesedí v kriminále za křivé obvinění, protože takovým kravinám prostě nikdo soudný a znalý věci věřit nemůže – ne protože věří kardinálovi, ale protože je mu jasné, že je to neproveditelné. Co vypovídá skandální rozsudek vinen o dvanáctičlenné porotě, která ho na základě takovéhoto zjevně vylhaného svědectví vynesla, jakož i o celém australském justičním systému, je myslím jasné. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Kwasniewski, Peter / Překlady Lucie Cekotové

Proč je konzervatismus součástí problému, nikoli řešení

28. 2. 201928. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Reakce na odhalení arcibiskupa Viganò – alespoň ve Spojených státech – by nám měla dodávat odvahy: dosud existují pravověrní biskupové, kteří si váží lidských práv a Boží spravedlnosti. Navíc i přes téměř každodenní špatné zprávy z Říma dosud nacházíme diecéze, kde počet povolání stoupá, a dokonce i vzkvétající tradiční řeholní komunity. Po desetiletích amnézie se do katedrál a farností vrací posvátná hudba. Dobré zprávy nechybějí, jestliže je člověk hledá.

Můžeme nicméně pozorovat i dlouhodobý problém, který dlouho opožděnou reformu a opravdovou obnovu zpomaluje: převládající základní postoj konzervatismu mezi biskupy, kněžími i věřícími.

Konzervativec je někdo, kdo touží konzervovat existující dobro, to znamená zachovávat status quo a současně napravovat nechvalně známé úchylky. Konzervativec však nemá žádnou zásadovou motivaci vracet se k tomu, co bylo ztraceno, a oživovat to, protože nemá žádný pádný důvod považovat to za vzácnější, cennější než soubor dober, která náhodou existují právě teď. („Existují řeholnice, které nosí alespoň nějaký stejnokroj a krucifix? Skvělé! Je třeba to udržovat, protože to nechceme ztratit. Něco je koneckonců lepší než nic.“) Milovník Tradice naproti tomu smýšlí jako církevní otec z pátého století svatý Vincenc Lerinský. Pro Vincence, stejně jako pro plejádu otců, učitelů Církve a papežů, je Tradice jako taková nadřazená novotám; těm je nutno nedůvěřovat a odolávat jim ze všech sil. („Jestliže řeholnice nenosí úplný hábit se závojem, je načase dát jim na vybranou: přijmout tradiční oděv, nebo se vrátit do světa.“) (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Překlady Lucie Cekotové / Skojec, Steve

Nový průzkum ukazuje odlišnosti ve víře

28. 2. 201928. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Nový průzkum, který provedl P. Donald Kloster z farnosti Panny Marie v Norwalku v americkém státě Connecticut ve spolupráci se statistikem a bloggerem Brianem Williamsem (LiturgyGuy.com), ukázal zajímavé údaje o málokdy dotazované skupině katolíků: těch, kteří pravidelně navštěvují tradiční mši svatou.

Kněz, který průzkum inicioval, slouží již víc než dvacet let jak mši podle novus ordo (NOM), tak tradiční latinskou mši svatou (TLM), a jak konstatuje v úvodu ke svým zjištěním, „pozoruje rozdíly mezi lidmi navštěvujícími tyto dvě různé mše římského ritu“. Podotýká, že „mezi americkými katolíky navštěvujícími NOM byly průzkumy týkající se jejich víry a praxe prováděny opakovaně (Pew Research a Centrum pro aplikovaný výzkum v apoštolátu při Georgetownské univerzitě [CARA]),” a všímá si, že „soubor dotazovaných [v těchto průzkumech] zřejmě nezahrnoval skupinu katolíků, kteří navštěvují TLM,” to znamená „přibližně 100 tisíc katolíků účastnících se v celých Spojených státech nejméně 489 nedělních mší“. Průzkum byl prováděn jak v kostelech, tak online u celkem 1773 respondentů.

Výsledky v klíčových otázkách byly výmluvné: (Pokračování textu…)

Krize Církve / Lawler, Philip F. / Překlady Lucie Cekotové

Případ Zanchetta: rána pověsti papeže jako reformátora

24. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Začátkem ledna Vatikán přiznal, že jistý argentinský biskup pracující ve Vatikánu čelí obviněním ze sexuálního zneužívání. Americká média případu vcelku pochopitelně nevěnovala velkou pozornost: šlo jen o další z dlouhé řady stížností na duchovní osoby, tentokrát na biskupa, jehož jméno (Gustavo Oscar Zanchetta) bylo americkým čtenářům neznámé. Novináři, kteří se na případ podívali jen o trochu podrobněji, však poznali bombu, pro pověst papeže Františka jako reformátora potenciálně smrtící úder.

Stručná fakta: v červenci 2013 papež František Zanchettu jmenoval biskupem v Oranu. Zanchetta, který byl předtím jako zaměstnanec argentinské biskupské konference podřízeným budoucího pontifika, se stal jedním z prvních biskupů jmenovaných novým papežem. Už čtyři roky nato však ve věku pouhých 53 let náhle rezignoval a bez varování odjel z města. Svůj odjezd v té době vysvětloval zdravotními důvody. Dnes vatikánští představitelé říkají, že odstoupil z administrativních důvodů: měl problematické vztahy s kněžími své diecéze. Po několika měsících, kdy nezastával žádný úřad (a neprojevoval žádné známky špatného zdraví), mu papež František svěřil významný post ve Vatikánu, na Správě majetku Apoštolského stolce (APSA), která se stará o investice Vatikánu a jeho obrovský nemovitý majetek.

Koncem prosince 2018 – přesněji na Boží hod – argentinský list El Tribuno odhalil, že biskup Zanchetta je obviňován ze sexuálního zneužívání seminaristů. Vatikán tvrdí, že obvinění se objevila teprve nedávno a s jeho rezignací na úřad biskupa oranské diecéze nemají co dělat. El Tribuno nesouhlasí a uvádí, že obvinění sahají do roku 2015 a byla příčinou jeho odchodu. Čtenáři nechť se rozhodnou sami, které z obou tvrzení je věrohodnější. (Pokračování textu…)

O víře / Peňáz, Josef

Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací

23. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.

V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.

Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Rösner, Libor

Skandální tweety Austena Ivereigha

21. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 17 Comments.

Britský novinář Austen Ivereigh, životopisec papeže Františka, pořádně rozčeřil už tak rozbouřené vody, a to svými skandálními komentáři na Twitteru.

Začalo to jeho tweetem týkajícím se problematiky homosexuálních kněží. Napsal, že v této otázce nejde ani tak o celibát a čistotu, jako spíše o skrývání toho, kým jsou (tj. jakou mají orientaci). Popírání tohoto faktu podle Iverigha znemožňuje prožívání jejich slibů ve svobodě.

To byl ovšem jen začátek. Ještě obludnější „myšlenku“ si nechal na potom. To když taktéž na Twitteru odpovídal uživateli jménem Carloz L. Lanz, jenž napsal, že kněží by měli být heterosexuálové a zároveň dodržovat celibát. Následují tak Krista, který neměl žádné homosexuální sklony.
„Proč píšete, že Pán neměl homosexuální sklony? Podle jakých znamení, slov nebo gest usuzujete?“ kontroval Austen Ivereigh. (Pokračování textu…)

Liturgie / Překlady Lucie Cekotové

Doba předpostní: Na počátku

19. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Téma kající doby předpostní uvádějí čtení matutin: stvoření, pád a prvotní hřích, Boží zásah do dějin očištěním lidstva, jehož nepatrná část se zachránila v arše (týden po první neděli po Devítníku), Boží rozhodnutí vyvolit si svůj lid a vůle Nevyzpytatelného zjevit se prostřednictvím vyvoleného lidu Izraele, tajemství Vtělení, skrze něž zaslíbení dané Abrahámovi („v tobě požehnána budou všechna pokolení lidstva“, první čtení matutina na druhou neděli po Devítníku) bude naplněno v Božím Synu zrozeném z Panny Marie („nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; ona rozdrtí hlavu tvou, kdežto ty budeš úklady činiti její patě,“ třetí čtení matutina ve středu po Devítníku).

Realita prvotního hříchu („jsem Neposkvrněné Početí“) a velká potřeba pokání v naší době („Pokání! Pokání! Pokání“) byly také poselstvím památných událostí, jež započaly 11. února 1858: (Pokračování textu…)

Krize Církve

Přeje si Bůh „pluralitu a rozdílnost náboženství“?

16. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 30 Comments.

Teze:
Pluralismus i rozdílnost náboženství, barvy pleti, pohlaví, rasy a jazyka jsou výrazem moudrosti božské vůle, s níž Bůh stvořil lidské bytosti.

„Dokument o lidském bratrství“, který podepsal papež František a vrchní imám z al-Azhar Amhed al-Tajíb v Abú Dhábí 4. 2. 2019 (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=28926)

Antiteze:

Lidská srdce nebyla snad ještě nikdy tak jako dnes naplněna živou touhou posílit a rozšířit ke společnému dobru lidské společnosti bratrské svazky, jimiž jsme navzájem spojeni v důsledku společného původu a téže přirozenosti. Národy totiž dosud nepožívají plně darů míru. Naopak, tu a tam vyvolávají staré a nové protiklady občanské války a vzpoury. Poněvadž pak mnohé spory, které ohrožují blaho a pokoj národů, nemohou býti ve většině případů urovnány jinak než svornou a cílevědomou spoluprací vlád zúčastněných států, je pochopitelné, že široké kruhy usilují o těsné spojení mezi národy, opírající se o bratrství a dnes už o všeobecně uznávanou jednotu lidského pokolení.

Mnozí se snaží uskutečnit tuto jednotu, i pokud jde o novozákonní řád, stanovený od našeho Pána Ježíše Krista. Vycházejí z předpokladu, že tak zvaný nenáboženský člověk je zjev výjimečný, a na tom, jak se zdá, zakládají naději, že národy s různými náboženskými názory se bez obtíží shodnou ve vyznávání několika málo nauk jako na společné základně náboženského života. Za tím účelem pořádají kongresy, shromáždění, konference a zvou na ně bez výběru osoby z nejširších kruhů k diskusi: pohany všech odstínů, křesťany a dokonce i nešťastné odpadlíky a zatvrzelé popěrače božství Ježíše Krista a jeho božského poslání. (Pokračování textu…)

Esteban / Krize Církve / Překlady Lucie Cekotové

Svatý František se sultánem žádný „dokument o bratrství“ nepodepsal

15. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Při první audienci po návratu z Abú Dhábí papež prohlásil, že ho inspiroval příklad svatého Františka, který se uprostřed křížové výpravy setkal se sultánem. Rozdíly jsou však od očí bijící.

Papež je se svou cestou do Spojených arabských emirátů, která naprosto zastínila Světové dny mládeže v Panamě, neobyčejně spokojen. A to zejména s dokumentem o univerzálním bratrství, který podepsal s vrchním imámem z al-Azhar Ahmedem al-Tájibem a který se podle něj „bude studovat ve školách a na univerzitách v mnoha zemích“.

Cesta a především dokument se skutečně staly ústředním bodem jeho první audience po návratu, při níž prohlásil, že se cítil být inspirován svým jmenovcem svatým Františkem z Assisi, který se uprostřed bojů křížové výpravy vydal sám a neozbrojen na nepřátelské území, aby si promluvil se sultánem. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Překlady Lucie Cekotové / Westen, John-Henry

Co očekávat od vatikánského summitu o zneužívání a proč

14. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Od chvíle, kdy papež František před několika měsíci na poslední chvíli nařídil biskupům USA zrušit hlasování o konkrétních krocích reagujících na McCarrickův skandál i obecně na krizi spojenou se sexuálním zneužíváním ze strany kněží, svět očekává náhle oznámenou alternativní akci Vatikánu na summitu 21.-24. února. Program summitu, na němž se sejdou předsedové všech biskupských konferencí světa, obsahuje některé znepokojivé body.
Sám název konference, „Ochrana nezletilých v Církvi“, je široce kritizován za to, že se vyhýbá skutečnému problému, neboť v naprosté většině případů sexuálního zneužívání spáchaného kněžími byli oběti dospívající chlapci a dospělí seminaristé, nikoli prostě nezletilí. To znamená, že převládajícím typem tohoto jednání, jehož se dopustili kněží, řeholníci a zejména biskupové a na něž Církev dosud nereagovala rozhodnými kroky, je homosexuální predace, nikoli pedofilie.

Skutečnost, že papež František jmenoval do čela summitu chicagského kardinála Blase Cupicha, je alarmující známkou toho, že je Vatikán rozhodnut přimět představitele konference, aby se stali spoluviníky pokračujícího zakrývání rozsáhlého homosexuálního zneužívání a chování ze strany kněží od nejnižších až po nejvyšší úrovně Církve. Kardinál Cupich – který mi kdysi osobně řekl, že rozdělovatelé svatého přijímání musejí podat eucharistii homosexuálním dvojicím, jež se k tomu cítí ve svědomí oprávněny – prohlásil, že homosexualita nemá s krizí kolem zneužívání nic společného, a to přes nezpochybnitelný fakt, že více než 80 procent obětí jsou muži. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Rozhovory

Kardinál Gerhard Müller nesouhlasí s papežovou tezí, že za zneužíváním v Církvi stojí „klerikalismus“

13. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - 8 Comments.

List Nuova Bussola Quotidiana zveřejnil minulou neděli rozhovor s kardinálem Gerhardem Müllerem, bývalým prefektem Kongregace pro nauku víry. Zdá se, že kardinálovi jeho odchod z vatikánského úřadu dodal větší odvahu nazývat problémové věci v Církvi pravými jmény. Přinášíme výňatek z rozsáhlého rozhovoru.
NBQ: V uplynulých dnech byla zahájena petiční žádost, v níž jsou vyzýváni církevní představitelé, kteří navštíví Vatikánský summit (o prevenci zneužívání v únoru 2019 – poz. překl.), aby zastavili homosexuální síť v Církvi. Jeden z požadavků se týká opětovného zavedení kánonu, který trestá homosexuální jednání.

Kardinál Müller: Myslím, že tato petice je legitimní. V Církvi existují osoby, které popírají statistickou pravdu, že drtivá většina případů zneužívání kněžími byly homosexuální akty. Nemůžeme uniknout této skutečnosti. Ti, kdo to popírají, nechtějí tento problém řešit. Zneužívání seminaristů není možné podceňovat. Je to obrovský hřích, zločin proti důstojnosti těchto mužů, ale také proti rodičům, kteří svěřili své syny kněžím, proti biskupovi a proti semináři. Biskup, který padá tak nízko, to je obrovský skandál. Představme si, co by učinil Ježíš, kdyby jeden z jeho apoštolů toto učinil ostatním učedníkům? Je naprosto absurdní něco takového domyslet.

Obávám se však, že i tato iniciativa bude pro laiky neutralizována tím, že se označí za vzpouru proti papeži. (Pokračování textu…)