Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“„Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“. (Pokračování textu…)
Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?
Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu. (Pokračování textu…)
Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.
10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku. 2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“ 4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“ 5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz! 6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; 7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“ 8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat. 9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR:Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR:Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitiatak nejednoznačná?(Pokračování textu…)
František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku. V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny. „Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku. „Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou. „Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík. „Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“
V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“ Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.
František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.
* *
Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.
„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila. František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“ „Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.
Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.
Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“ František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“ „Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“ „Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem. „Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.
* *
Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.
„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“ Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo. „Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se. „Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“ „Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František.. „Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství. „Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší. „Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“
V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.
Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?(Pokračování textu…)
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout. (Pokračování textu…)
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor. (Pokračování textu…)
ŔÍM, 5. prosince 2016 (LifeSiteNews) – Odmítnutí papeže Františka odpovědět na otázky, které mu v souvislosti s exhortací Amoris laetitia položili čtyři kardinálové, „je odpovědí samo o sobě“, prohlásil známý italský katolický historik Roberto de Mattei. Podle něj z toho vyplývá, že v Katolické církvi propukla „náboženská občanská válka“.
„Situace je tak vážná, že neutrální postoj už není možný. Dnes jsme ve válce, v náboženské občanské válce,“ uvedl de Mattei v listopadu v exkluzivním rozhovoru pro portál LifeSiteNews. „Je třeba chápat, že dnes existuje jasná volba mezi věrností Církvi, jejímu trvalému Magisteriu, a nevěrou, která znamená omyly, blud a odpadnutí od víry.“
De Mattei, profesor římské Evropské univerzity a předseda Nadace Lepanto, konstatoval, že „v Církvi panuje strašlivý zmatek“, který způsobilo papežovo nejednoznačné mravní učení, zejména obsažené v jeho dubnové exhortaci Amoris laetitia, jež podle něj vyvolala „rozdělení“ a „štěpení“ mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Katoličtí věřící exhortaci kritizují zejména za to, že podkopává nerozlučitelnost manželství, otevírá dveře ke svatému přijímání párům žijícím v cizoložných vztazích a ze svědomí činí nejvyššího arbitra mravnosti. Řada kritiků se obává, že někteří liberální biskupové již teď exhortaci využívají k tomu, aby ve farnostech vítali otevřeně homosexuální „rodiny“ a cizoložným párům v určitých případech dovolovali přistupovat ke svatému přijímání. (Pokračování textu…)
Hodně katolíků je nešťastných z toho, že „dubia“ podepsali jen čtyři kardinálové, z toho tři v důchodu a jeden de facto degradovaný, a vzápětí je podpořila jen malá hrstka biskupů, převážně z Polska. Možná i oni se cítí ve svém boji trochu sami, alespoň tady na zemi. My zatím okolo sebe vidíme nepravost a pastýře, kteří toho pojmenování vůbec nezasluhují. To v kombinaci se skutečností, že se tento už dříve existující, ale přece jen alespoň oficiálně „vedlejší“ proud, stal během pontifikátu papeže Františka mainstreamem, v mnoha katolících vyvolává pocity úzkosti.
Ať je nám oporou seznam pěti set britských kněží, kteří pevný postoj vyjádřený v dubiích stvrdili podpisy už před řádnou synodou o rodině, které předcházela skandální „relatio“. Žádali tehdy otevřeným dopisem papeže, aby potvrdil nauku církve a deklarovali „neochvějnou oddanost tradičnímu učení o manželství a pravém smyslu lidské sexuality, založenému na Božím slově a předávanému učitelským úřadem Církve po dvě tisíciletí“. Nezřídka za svůj pevný postoj byli pronásledováni biskupy a řeholními představenými, zastrašování předcházelo už podepisování dopisu. (Pokračování textu…)
Zahraniční weby přinesly zprávu o prohlášení na podporu dubií, které podepsali katoličtí kněží, teologové a akademici z celého světa.
Jako katoličtí akademici a pastýři duší bychom rádi vyjádřili svou hlubokou vděčnost a plnou podporu odvážné iniciativě čtyř členů kolegia kardinálů, Jejich Eminencí Waltera Brandmüllera, Raymonda Lea Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tito kardinálové papeži Františkovi formálně předložili pět dubií, v nichž ho žádají o objasnění pěti zásadních bodů katolické nauky a svátostné disciplíny, které 8. kapitola nedávné apoštolské exhortace Amoris laetitia (AL) řeší způsobem, jenž se zdá být v rozporu s Písmem a/nebo Tradicí a naukou dřívějších papežských dokumentů, zejména encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor a jeho apoštolské exhortace Familiaris consortio, a této skutečnosti se dostalo rozsáhlé publicity. Papež František dosud čtyřem kardinálům odmítal odpovědět, ale protože se ho v podstatě táží, zda výše uvedené magisteriální dokumenty velké závažnosti stále vyžadují náš plný souhlas, domníváme se, že prodlužované mlčení Svatého otce ho může vystavit obvinění i nedbalosti při výkonu povinnosti Petrova nástupce, totiž utvrzovat své bratry ve víře.
Krok čtyř kardinálů ostře zkritizovalo několik prominentních prelátů, aniž by však jakkoli objasnili jejich příhodné a zvídavé otázky. Četli jsme pokusy kardinála Christopha Schönborna a profesora Rocca Buttiglioneho o interpretaci apoštolské exhortace pomocí „hermeneutiky kontinuity“, zjišťujeme však, že se jim nepodařilo prokázat jejich ústřední tvrzení, že novátorské prvky v AL neohrožují Boží zákon, ale pouze předpokládají legitimní změny v pastorační praxi a církevní disciplíně. (Pokračování textu…)
ŘÍM, Itálie, 6. prosince 2016, (LifeSiteNews) — Biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu v pondělí před přeplněným sálem římského Centro Lepanto naléhavě vyzval věřící, aby se v současné situaci přetrvávajícího zmatku horlivě drželi magisteria Církve o nerozlučitelnosti manželství.
„Když před dvěma tisíci lety kázal Kristus, byla kultura a panující duch radikálně proti Němu. Konkrétně vládl náboženský synkretismus a mezi intelektuálními vůdci i gnóze, stejně jako mravní uvolněnost mezi masami – zejména pokud šlo o instituci manželství. […] Jediným cílem Božího Syna bylo zjevovat světu pravdu.“ Těmito slovy biskup Schneider zahájil svou přednášku za přítomnosti kardinálů Raymonda Burkea a Waltera Brandmüllera a pomocného biskupa salzburského Andrease Launa. Pokračoval výkladem o postoji Církve k manželství a k neregulérním situacím od starozákonní doby až do současnosti se zvláštním důrazem na raně křesťanské spisy, Jindřicha VIII. Anglického a Napoleona I. až po nedávné diskuse.
Biskup Schneider dnes portálu LifeSiteNews poskytl exkluzivní rozhovor, v němž v souvislosti s dubii, která nedávno zveřejnili čtyři kardinálové, řekl, že Církev by vždy měla podporovat „kulturu dialogu“. „Formulovat dubia, jak se vyjádřili sami tito kardinálové, bylo v Církvi běžnou praxí. Musíme být schopni klást otázky otevřeně, beze strachu z postihu.“ Biskup Schneider tím narážel na četné útoky proti čtyřem knížatům Církve po zveřejnění dubií. Papež František na otázky zatím stále neodpověděl.
„Reakce na dubia je důkazem ovzduší, v němž v současné době v Církvi žijeme,“ prohlásil. „Je to ovzduší výhrůžek a odpírání dialogu jedné konkrétní skupině.“ Biskup Schneider dále řekl, že „se zdá, že dialog se připouští jen tehdy, když uvažujete jako všichni ostatní – to je prakticky jako v totalitním režimu.“ Schneider se narodil a vyrostl v Rusku v době Sovětského svazu. Jeho rodiče poslal Stalin po 2. světové válce do gulagu. „Jestliže jste se nedržel stranické linie nebo jste ji zpochybňoval, nebylo vám ani dovoleno se ptát. To je podle mě jasná paralela k tomu, co se nyní děje v reakci na dubia — otázky — kardinálů.“ (Pokračování textu…)
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“. (Pokračování textu…)
Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?
Kardinál Schönborn je přesvědčen, že Amoris laetitia je „evidentně“ dokumentem magisteria a jako taková překonává všechny předchozí výroky magisteria, které je nyní třeba „číst v jejím světle“.
Máme v důsledku toho dojít k závěru, že vývoj nauky – který byl kdysi staletí trvajícím procesem reflexí a vnímání – může být v našich osvícených časech záležitostí na čtyřicet a méně let? (Pokračování textu…)
Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:
Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]
Proč tato zkouška
Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji. (Pokračování textu…)
Dne 28. října oznámil Svatý stolec jmenování 27 nových členů římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Je to přestavba více než důkladná – představuje obměnu více než 70 procent. Výsledkem je, že se kardinál Sarah se svým úsilím o reformu liturgie ocitá v izolaci.
Nebylo řečeno, kteří z dosavadních členů, mezi nimiž jsou známá jména z pontifikátu Benedikta XVI., nebyli současným papežem potvrzeni. Vatikanista Sandro Magister si však dal tu práci, aby porozuměl výpovědi personálních změn.
Odcházejícími členy Kongregace jsou například : Zenon kardinál Grocholewski, prefekt Kongregace pro katolické vzdělávání Norberto kardinál Rivera, arcibiskup Mexika George kardinál Pell, prefekt Kongregace pro biskupy Angelo kardinál Scola, arcibiskup milánský Marc kardinál Quellet, prefekt Hospodářského sekretariátu Raymond Leo kardinál Burke, patron Maltézských rytířů Mario Olivieri, emeritovaný biskup z Albenga – Imperia
Skoro všichni odcházející jsou „ratzingeriáni“ nebo se někdy dostali do konfliktu se současným papežem. Většinou obojí. (Pokračování textu…)
Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.
Sv. Jan Maria Vianney
Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.
Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).
Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?
Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).
„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila. (Pokračování textu…)
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)
