Rok 2016 znamenal v pontifikátu papeže Františka dramatický bod obratu. Můžeme ho nazvat rokem velkého probuzení, neboť stále více katolických věřících i prelátů, včetně kardinálů, dochází k děsivému poznání, že se současným papežem tu máme velký problém.
V počátečních letech jeho pontifikátu se většina lidí, včetně LifeSite, snažila u Františka v případě pochybností předpokládat to lepší. Opakovaně říkali sobě i druhým, že médiím se nedá věřit; že jeho slova byla vytržena z kontextu nebo špatně přeložena; že zkrátka není dobrý v poskytování rozhovorů; že si ne vždy uvědomuje následky svých slov; že se snaží klást důraz na pastoraci, a proto některé věci občas přehání; a že nepřipravená interview nejsou oficiálními vyjádřeními učitelského úřadu Církve.
Mnohé z těchto nadějí se upínaly k výsledku obou kontroverzních synod o rodině. Doufali jsme, že poté, co papež mnoha biskupům umožnil se svobodně vyjádřit, dokonce i když to odporovalo slovům samotného Krista, v závěrečném dokumentu konečně všechno uvede na pravou míru. Domnívali jsme se, že nakonec to dopadne jako u Pavla VI., který po dvou letech úvah, přestože ho četní blízcí poradci naléhavě vyzývali, aby nauku Církve odmítající antikoncepci změnil, nicméně vydal encykliku Humanae vitae a potvrdil trvalé, autentické katolické učení. (Pokračování textu…)
Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě – známý jako „suverénní maltézský řád“ neboli „maltézští rytíři“ – je jednou z nejstarších a nejrespektovanějších institucí Katolické církve. Laický náboženský řád založený v 11. století v Jeruzalémě začal jako mnišská komunita, která pečovala o poutníky do Svaté země a později je i chránila, a dnes pokračuje v charitativní činnosti po celém světě. Kdysi vládl na ostrově Malta, avšak v roce 1798 Maltu dobyla Napoleonova vojska a řád o základnu na ostrově, který mu dal jméno, přišel. Od roku 1834 sídlí v Římě jako suverénní subjekt mezinárodního práva. Řád je v podstatě malým státem ve státě s vlastními zákony, vládou, pasy, měnou, malou armádou a dokonce statutem stálého pozorovatele při OSN. Na svých webových stránkách tvrdí, že má „více než 13 500 rytířů, dam a kaplanů. K nim se dále připojuje 80 000 trvalých dobrovolníků a 25 000 zaměstnanců, většinou zdravotníků.“.
Po většinu svého života jako katolíka jsem o tomto řádu nic neslyšel. O jeho existenci jsem se dozvěděl, teprve když byl v roce 2014 jeho kardinálem-patronem jmenován kardinál Raymond Burke. V posledních měsících na něj mnoho katolíků upozornily rozbroje mezi řádem a Vatikánem, ale podrobnosti o intenzivních politických manévrech za scénou se vymykají chápání i těch nejlépe informovaných pozorovatelů.
Svrchovaná rada řádu 28. ledna přijala rezignaci nejvyššího řádového představitele, velmistra Fra’ Matthewa Festinga. Rovněž prohlásila za neplatné některé jeho nedávné disciplinární úkony, které zanedlouho podrobně popíšu. Svou překvapivou rezignaci nabídl pouhé tři dny předtím, údajně na neústupnou žádost samotného papeže Františka při soukromé audienci. Tento bezprecedentní zásah Svatého stolce do záležitostí řádu vzbuzuje mnoho otázek. Strávil jsem mnoho času zkoumáním, co se stalo, že nás to dovedlo až k těmto koncům. Doufám, že v následujícím materiálu naleznete komplexní shrnutí těchto neobvyklých událostí. (Pokračování textu…)
K překvapení mnoha ostřílených vatikánských pozorovatelů byl prefektem nedávno vzniklé Posvátné kongregace pro servilní povolnost jmenován kardinál Giuseppe Corleone.
Corleone, rodák se sicilské Caltanissetty, je ve své domovské diecézi znám jako „Ranař“. V minulosti nevyvolával velkou pozornost médií. V současné době zastává jednu z vedoucích funkcí v římské kurii, kde je jeho úkolem prozkoumat všechna ostatní dikasteria a vymýtit ta, která zřetelně „nejdou s dobou“. (Pokračování textu…)
Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:
Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“
Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto? (Pokračování textu…)
Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.
V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“„Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“. (Pokračování textu…)
Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?
Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu. (Pokračování textu…)
Následující úryvek z papyru, který byl nedávno objeven ve Vatikánské knihovně, je podle všeho původní verzí textu, který nám byl předán v podobě prvních několika veršů 10. kapitoly Markova evangelia.
10 I vstal František a šel odtamtud do končin italských a za Tiberu. Opět k němu přicházely zástupy a on je zase učil, jak měl ve zvyku. 2 Tu přišli někteří kardinálové a zeptali se ho, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 3 Odpověděl jim: „Co vám přikázal Jan Pavel?“ 4 Řekli: „Jan Pavel nedovoloval muži se s manželkou rozvést, ani přistupovat ke svatému přijímání, pokud tak učinil.“ 5 František jim řekl: „To proto, že nebyl tak milosrdný jako já, vám napsal tento příkaz! 6 Na začátku při stvoření však ‚Bůh učinil člověka jako muže a ženu; 7 proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své manželce. Pokud však experiment nevyjde, může to vždycky zkusit znovu. To je jen přirozené. Neboť není dobré, aby byl muž (nebo žena) sám.’“ 8 V domě se kardinálové Františka znovu na tu věc ptali. I řekl jim: „Nemám v úmyslu to už nijak vysvětlovat. 9 A jestli na mě budete dál tlačit, nadělám si z vašich červených kardinálských klobouků vánoční ozdoby!“
Na svátek Neposkvrněného Početí poskytl kardinál Burke portálu Catholic World Report rozhovor, jenž zní dosti odvážně. Novinář, který kladl otázky, vzpomněl kardinálův výrok z roku 2004, že se „neustále dostává do potíží“ v souvislosti s odmítnutím svatého přijímání propotratovému prezidentskému kandidátu Johnovi Kerrymu, a zeptal se ho, jestli to dosud platí. Kardinál Burke odpověděl: „Domnívám se, že ano, ale věřím, že jsou to dobré potíže.“
Redaktor šel poté přímo k jádru věci:
CWR:Kdy naposledy někdo napomínal papeže?
Kardinál Burke: Nejsem v tomto směru odborníkem, ale pokud vím, týkalo se to Jana XXII., který byl opravován kvůli mylnému učení o blaženém patření.
CWR: A kdo to provedl?
Kardinál Burke: Účastnil se toho jeden biskup a několik dominikánů…
CWR:Existuje opora pro napomínání papeže v Písmu?
Kardinál Burke: Klasickým příkladem z Písma je sv. Pavel, který napomínal sv. Petra (v Gal 2,11 a násl.) za snahy zavádět v raně křesťanské Církvi židovské předpisy. Sv. Pavel přímo vytkl Petrovi, že od křesťanů z pohanství vyžaduje věci, které pro křesťanskou víru nejsou podstatné. Petr s tím ve skutečnosti souhlasil, ale když byl ve společnosti křesťanů ze židovství, předstíral opačný postoj a Pavel ho za to napomenul, jak říká, do očí.
CWR: Proč se domníváte, že je 8. kapitola Amoris laetitiatak nejednoznačná?(Pokračování textu…)
František se s úlevou uložil na své skládací lehátko v Domě sv. Marty. Byl to rušný den: jedna generální audience a pět rozhovorů s novináři. Tolik spontánnosti člověka vyčerpá. Nechal svou obvyklou ovomaltinu chladnout na nočním stolku a zadřímal. Když se probudil, byla v pokoji tma a malým okénkem nepronikalo dovnitř žádné světlo. Přesto k jeho velikému údivu zvonily všechny římské zvony a budily ho ze spánku. V nohách postele se z přítmí kabonila přízračná postava. Když si Františkovy oči zvykly na temnotu, uviděl, že je fantasticky oděná v kalhotách do zvonu a botách na platformách. Kolem krku jí visely šňůry korálků a ve vlasech měla květiny. „Jsi ten duch, kterého jsem měl čekat?“ zeptal se František a nervózně přitom svíral okraj pomačkaného spacáku. „Jsem Duch Druhého vatikánského koncilu,“ pravil duch a přátelsky mu pokynul rukou. „Toho velkého koncilu, který svolal papež Jan XXIII.?“ otázal se František. Byl sice Argentinec, ale rozhodně nechtěl vypadal jako venkovský balík. „Ne tak úplně,“ odvětil duch smutně. „Já jsem jen to, co z něj vzešlo. Ukážu ti, co tím myslím.“
V tom okamžiku duch Františka uchopil za ruku. Stěny malé cely se jakoby kouzlem rozestoupily a František se ocitl v šedém, duchaprázdném kostele s abstraktními okny z křiklavě pomalovaného skla a obětním stolem ve tvaru obří fazole. Kněz oblečený do ornátu z recyklovaného materiálu začínal sloužit mši. „Milí přátelé,“ pravil, „jsem rád, že jste dnes ráno přišli, abyste se připojili k našemu rodinnému jídlu.“ Jakmile pronesl tato slova, spustila skupina složená ze dvou kytar, elektronických kláves a změti bubnů jakousi rytmickou modlitební píseň, jejíž slova byla zároveň hloupá a ohlušující.
František zjistil, že se třese hrůzou a zhnusením se spacákem přetaženým přes hlavu. Už to nedokázal snést.
* *
Uběhl nějaký čas. Tentokrát nezněly zvony, ale oknem pokoje vklouzla dovnitř zasmušilá postava v dobře střiženém obleku s kolárkem. Zastavila se těsně u postele.
„Jsem Duch ekumenismu,“ pravila. František se dychtivě posadil. „Viděl jsem minulost, a když o tom uvažuji, moc se mi nelíbila. Co mi ukážeš z budoucnosti?“ „Můžu ti ukázat jen to, co už vím,“ odvětil duch.
Místnost se náhle rozšířila do velkého přednáškového sálu plného lidí všeho druhu. Byly tam anglikánské biskupky z Kanady, homosexuální luteránští duchovní z Německa se svými partnery, černí evangelikálové promlouvající jazyky, metodistická taneční skupina z Malajsie, i televizní evangelizátoři s manželkami, které vypadaly jako Dolly Parton,[1] zkrátka, byli tam teologové i neteologové v nejrůznějších podobách.
Duch ekumenismu pravil: „Tohle je Katolická církev tak, jak bude vypadat.“ František byl potěšen. „Tolik různých lidí spojených ve víře Církve!“ „Jen pomalu,“ řekl duch. „V téhle církvi není žádné učení. Spiritualita vypudila dogma. Lidé věří, čemu chtějí, a tomu, co považují za správné.“ „Ale to je protestantismus!“ vykřikl František a couvl s přirozeným odporem. „Přesně tak,“ řekl Duch ekumenismu a vyklouzl oknem ven.
* *
Ještě než se rozednilo, dostavil se další návštěvník. Byl od hlavy k patám oděn v červené, měl na sobě rudou mozetu a ve tváři široký úsměv, a tak bylo ihned zřejmé, o koho jde.
„Jen se neschovávej!“ zvolal Duch milosrdenství a stáhl z třesoucího se Františka spacák. „Odpustím ti, ať si to zasloužíš nebo ne.“ Františka, který měl odjakživa pronikavý smysl pro hřích, to tak úplně nepřesvědčilo. „Znamená to, že teď si můžu dělat, co chci?“ zeptal se. „Naprosto,“ odpověděl kardinál. „Bien sûr, il te pardonnera; c’est son métier. [2] Všechno to je záležitost Herz, jak píšu ve své knize.“ „Mého srdce, nebo Jeho?“ otázal se František.. „Tvého samozřejmě,“ odtušil Duch milosrdenství. „Ale neznamená to, že je pak všechno subjektivní a svým způsobem bezvýznamné a nepodstatné?“ řekl na to František, který tak brzy po ránu nebyl nejbystřejší. „Pochopil jsi to správně,“ odpověděl Duch milosrdenství. „Ale už musím jít. Čeká mě moje druhá manželka.“
V tom okamžiku se nad Domem sv. Marty opět rozezněly zvony a František se konečně probudil do jasného světla nového dne. I když byl jistě starší a moudřejší, naplnil ho podivně hřejivý pocit.
Nedá se nic dělat. Musí jít popřát Benediktovi šťastné Vánoce.
Moderátor Raymond Arroyo: Kardinál Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu, a jedním z předních světových kanonistů. Nedávno vyšla v angličtině jeho nová kniha Hope for the World: To Unite All Things in Christ. [1] V následujícím rozhovoru se zamýšlí nad ostrou odezvou, kterou vyvolal list, jímž on a tři další kardinálové žádají papeže Františka o vyjasnění některých bodů v apoštolské exhortaci Amoris laetitia. Zejména se ho otázali, zda mohou být rozvedení a znovusezdaní připuštěni je svatému přijímání, aniž by byl jejich předchozí svazek prohlášen za neplatný. Čtyři kardinálové list nejprve poslali papeži soukromě, ale když nedostali žádnou odpověď, zveřejnili ho. To vyvolalo povyk zastánců papeže Františka. Například papežův důvěrník P. Antonio Spadaro nazval list čtyř kardinálů „známkou zlé vůle“. Arcibiskup Mark Coleridge z australského Brisbane řekl časopisu America, že tito kardinálové usilují o „falešnou jasnost“, neboť se nezabývají realitou katolíků žijících v neregulérních svazcích. Začátkem tohoto týdne jsem o tom s kardinálem Burkem hovořil na poutním místě Panny Marie Guadalupské v La Crosse ve Wisconsinu. Rozmlouvali jsme o důvodech, které ho vedly k vydání dubií, jak se tyto otázky oficiálně nezývají, a co on a jejich ostatní autoři mají v plánu dělat, pokud se papež František jejich obavami nebude zabývat. Tento exkluzivní a velmi otevřený rozhovor s kardinálem Raymondem Burkem vám dnes přinášíme.
Vaše Eminence, velice vám děkujeme, že jste přišel mezi nás. Rád bych začal tzv. dubii – jde o sérii otázek, které jste položili Svatému otci s prosbou o vyjasnění. Připadá mi, že jejich ústředním bodem je otázka, zda Amoris laetitia a sám papež nyní připouštějí, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci, kteří žijí v neregulérních svazcích a jsou sexuálně aktivní, přistupovali ke svatému přijímání. Známý italský filosof Rocco Buttiglione říká, že ano.[2] Pak je tu kardinál Schönborn, který, jak se zdá, naznačuje totéž. V čem je tedy problém?(Pokračování textu…)
7. prosince 2016 (CatholicCulture) – Autorita papeže v Katolické církvi je značná. I papežská pravomoc – a zejména papežská neomylnost – však má své meze. Papež mluví autoritativně, když vykládá „poklad víry“, tj. v jednotě s biskupským sborem vysvětluje, čemu Církev vždy a všude věřila. Každý, kdo chápe povahu pravomoci Petrova nástupce, by měl uznat, že i když papež mluví o otázkách víry a mravů, jsou věci, které říkat nemůže. Například:
Papež nemůže tvrdit, že 2+2=5, ani nemůže zrušit zákony logiky. Jestliže tedy pronese dva vzájemně si odporující výroky, nemohou být oba pravdivé. A protože všichni papežové mají stejnou učitelskou autoritu, když jeden papež protiřečí druhému, je něco špatně. Jestliže tedy Amoris laetitia odporuje Veritatis splendor a Casti connubii – dřívějším papežským encyklikám, které mají vyšší učitelskou autoritu – nemohou být věřící nuceni tento rozpor jen tak spolknout. (Pokračování textu…)
Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).
Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.
Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor. (Pokračování textu…)
ŔÍM, 5. prosince 2016 (LifeSiteNews) – Odmítnutí papeže Františka odpovědět na otázky, které mu v souvislosti s exhortací Amoris laetitia položili čtyři kardinálové, „je odpovědí samo o sobě“, prohlásil známý italský katolický historik Roberto de Mattei. Podle něj z toho vyplývá, že v Katolické církvi propukla „náboženská občanská válka“.
„Situace je tak vážná, že neutrální postoj už není možný. Dnes jsme ve válce, v náboženské občanské válce,“ uvedl de Mattei v listopadu v exkluzivním rozhovoru pro portál LifeSiteNews. „Je třeba chápat, že dnes existuje jasná volba mezi věrností Církvi, jejímu trvalému Magisteriu, a nevěrou, která znamená omyly, blud a odpadnutí od víry.“
De Mattei, profesor římské Evropské univerzity a předseda Nadace Lepanto, konstatoval, že „v Církvi panuje strašlivý zmatek“, který způsobilo papežovo nejednoznačné mravní učení, zejména obsažené v jeho dubnové exhortaci Amoris laetitia, jež podle něj vyvolala „rozdělení“ a „štěpení“ mezi biskupy, kněžími i věřícími.
Katoličtí věřící exhortaci kritizují zejména za to, že podkopává nerozlučitelnost manželství, otevírá dveře ke svatému přijímání párům žijícím v cizoložných vztazích a ze svědomí činí nejvyššího arbitra mravnosti. Řada kritiků se obává, že někteří liberální biskupové již teď exhortaci využívají k tomu, aby ve farnostech vítali otevřeně homosexuální „rodiny“ a cizoložným párům v určitých případech dovolovali přistupovat ke svatému přijímání. (Pokračování textu…)
Hodně katolíků je nešťastných z toho, že „dubia“ podepsali jen čtyři kardinálové, z toho tři v důchodu a jeden de facto degradovaný, a vzápětí je podpořila jen malá hrstka biskupů, převážně z Polska. Možná i oni se cítí ve svém boji trochu sami, alespoň tady na zemi. My zatím okolo sebe vidíme nepravost a pastýře, kteří toho pojmenování vůbec nezasluhují. To v kombinaci se skutečností, že se tento už dříve existující, ale přece jen alespoň oficiálně „vedlejší“ proud, stal během pontifikátu papeže Františka mainstreamem, v mnoha katolících vyvolává pocity úzkosti.
Ať je nám oporou seznam pěti set britských kněží, kteří pevný postoj vyjádřený v dubiích stvrdili podpisy už před řádnou synodou o rodině, které předcházela skandální „relatio“. Žádali tehdy otevřeným dopisem papeže, aby potvrdil nauku církve a deklarovali „neochvějnou oddanost tradičnímu učení o manželství a pravém smyslu lidské sexuality, založenému na Božím slově a předávanému učitelským úřadem Církve po dvě tisíciletí“. Nezřídka za svůj pevný postoj byli pronásledováni biskupy a řeholními představenými, zastrašování předcházelo už podepisování dopisu. (Pokračování textu…)
Zahraniční weby přinesly zprávu o prohlášení na podporu dubií, které podepsali katoličtí kněží, teologové a akademici z celého světa.
Jako katoličtí akademici a pastýři duší bychom rádi vyjádřili svou hlubokou vděčnost a plnou podporu odvážné iniciativě čtyř členů kolegia kardinálů, Jejich Eminencí Waltera Brandmüllera, Raymonda Lea Burkea, Carla Caffarry a Joachima Meisnera. Tito kardinálové papeži Františkovi formálně předložili pět dubií, v nichž ho žádají o objasnění pěti zásadních bodů katolické nauky a svátostné disciplíny, které 8. kapitola nedávné apoštolské exhortace Amoris laetitia (AL) řeší způsobem, jenž se zdá být v rozporu s Písmem a/nebo Tradicí a naukou dřívějších papežských dokumentů, zejména encykliky Jana Pavla II. Veritatis splendor a jeho apoštolské exhortace Familiaris consortio, a této skutečnosti se dostalo rozsáhlé publicity. Papež František dosud čtyřem kardinálům odmítal odpovědět, ale protože se ho v podstatě táží, zda výše uvedené magisteriální dokumenty velké závažnosti stále vyžadují náš plný souhlas, domníváme se, že prodlužované mlčení Svatého otce ho může vystavit obvinění i nedbalosti při výkonu povinnosti Petrova nástupce, totiž utvrzovat své bratry ve víře.
Krok čtyř kardinálů ostře zkritizovalo několik prominentních prelátů, aniž by však jakkoli objasnili jejich příhodné a zvídavé otázky. Četli jsme pokusy kardinála Christopha Schönborna a profesora Rocca Buttiglioneho o interpretaci apoštolské exhortace pomocí „hermeneutiky kontinuity“, zjišťujeme však, že se jim nepodařilo prokázat jejich ústřední tvrzení, že novátorské prvky v AL neohrožují Boží zákon, ale pouze předpokládají legitimní změny v pastorační praxi a církevní disciplíně. (Pokračování textu…)
ŘÍM, Itálie, 6. prosince 2016, (LifeSiteNews) — Biskup Athanasius Schneider z Kazachstánu v pondělí před přeplněným sálem římského Centro Lepanto naléhavě vyzval věřící, aby se v současné situaci přetrvávajícího zmatku horlivě drželi magisteria Církve o nerozlučitelnosti manželství.
„Když před dvěma tisíci lety kázal Kristus, byla kultura a panující duch radikálně proti Němu. Konkrétně vládl náboženský synkretismus a mezi intelektuálními vůdci i gnóze, stejně jako mravní uvolněnost mezi masami – zejména pokud šlo o instituci manželství. […] Jediným cílem Božího Syna bylo zjevovat světu pravdu.“ Těmito slovy biskup Schneider zahájil svou přednášku za přítomnosti kardinálů Raymonda Burkea a Waltera Brandmüllera a pomocného biskupa salzburského Andrease Launa. Pokračoval výkladem o postoji Církve k manželství a k neregulérním situacím od starozákonní doby až do současnosti se zvláštním důrazem na raně křesťanské spisy, Jindřicha VIII. Anglického a Napoleona I. až po nedávné diskuse.
Biskup Schneider dnes portálu LifeSiteNews poskytl exkluzivní rozhovor, v němž v souvislosti s dubii, která nedávno zveřejnili čtyři kardinálové, řekl, že Církev by vždy měla podporovat „kulturu dialogu“. „Formulovat dubia, jak se vyjádřili sami tito kardinálové, bylo v Církvi běžnou praxí. Musíme být schopni klást otázky otevřeně, beze strachu z postihu.“ Biskup Schneider tím narážel na četné útoky proti čtyřem knížatům Církve po zveřejnění dubií. Papež František na otázky zatím stále neodpověděl.
„Reakce na dubia je důkazem ovzduší, v němž v současné době v Církvi žijeme,“ prohlásil. „Je to ovzduší výhrůžek a odpírání dialogu jedné konkrétní skupině.“ Biskup Schneider dále řekl, že „se zdá, že dialog se připouští jen tehdy, když uvažujete jako všichni ostatní – to je prakticky jako v totalitním režimu.“ Schneider se narodil a vyrostl v Rusku v době Sovětského svazu. Jeho rodiče poslal Stalin po 2. světové válce do gulagu. „Jestliže jste se nedržel stranické linie nebo jste ji zpochybňoval, nebylo vám ani dovoleno se ptát. To je podle mě jasná paralela k tomu, co se nyní děje v reakci na dubia — otázky — kardinálů.“ (Pokračování textu…)
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“. (Pokračování textu…)
Často se můžeme setkat s názvem animovaná mše. Jak už vyplývá z názvu, požadavek na takovéto liturgické slavení vychází ze snahy o jakési oživení. Tedy předpokládá – ať už to zní jakkoli smutně, že lidé, kteří o něco takového usilují, dosud nepoznali tu plnost života, dokonce božského života, který v každé(!) mši svaté vždycky je. Aniž bychom předbíhali, co kdyby bylo lepší místo pokusů o vložení nějakého nedokonale oživujícího prvku raději docenit tu dokonalou božskou živoucnost, která tam již je, a to v plnosti? Aniž bychom předbíhali, je snad vhodné, aby prvek mající oživit něco byl cizorodý vůči tomuto „něco“ (tzn. aby prvky mající oživit mši neodpovídaly podstatě mše svaté a byly jí vzdálené jako nebe dudám, byť dudám velmi dobře připraveným, s láskou provedeným a pomalovaným nebeskými symboly)?
Kardinál Schönborn je přesvědčen, že Amoris laetitia je „evidentně“ dokumentem magisteria a jako taková překonává všechny předchozí výroky magisteria, které je nyní třeba „číst v jejím světle“.
Máme v důsledku toho dojít k závěru, že vývoj nauky – který byl kdysi staletí trvajícím procesem reflexí a vnímání – může být v našich osvícených časech záležitostí na čtyřicet a méně let? (Pokračování textu…)
