Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele.
Sluší se podotknout, že v řadě zemí, včetně zemí Koruny české, je Zelený čtvrtek tradičně dnem přísného postu, byť není Církví vynucovaný. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně – je to (vedle zkomolení německého jména pro tento den) jeden z důvodů pro jeho české pojmenování. (Pokračování textu…)
Na území České republiky se lidé dělí na ženy a muže. Toto chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu.
Tato pasáž mě oslovila v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/20 asi nejvíce. Je to tak jen v České republice? Anebo jsou i jiná místa na světě, kde se lidé dělí na muže a ženy? A pokud právo v tomto pouze akceptuje společenskou realitu, může se tato realita lišit v místě a vyvíjet v čase?
Faktem je, že 9. listopadu 2021 byli aktivisté bojující za možnost změny pohlaví bez operačního zákroku dosud nejblíže prosazení svých zájmů; veřejnost se o tom dozvěděla ovšem teprve ve čtvrtek 31. března 2022, kdy byl zveřejněn nález Ústavního soudu. Ten rozhodoval o tom, zda je požadavek stanovený v § 29 odst. 1 občanského zákoníku protiústavní či nikoliv. Klíčová věta, která jim vadí, zní:
Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů.
Souběžně s tím se rozhodovalo o ústavnosti odlišné konstrukce rodných čísel pro muže a pro ženy.
Soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková připravila vyhovující návrh. Získala pro něj i většinu hlasujících. Vyškrtnout ustanovení zákona se však nepodařilo. Jak je to možné a co se vlastně stalo? (Pokračování textu…)
Katolický biskup britské diecéze Portsmouth mons. Philip Egan v dopise kněžím se ostře distancoval od homilie františkánského řeholníka afrického původu. Bratr Rosario M. Ebanks měl údajně svými slovy „urazit“ mnoho osob. Příčinou bylo, že tento kněz kritizoval genderovou ideologii a její zavedení do výukového programu katolických škol ve Velké Británii.
Biskup diecezji Portsmouth toto publikoval ve zvláštním veřejném dopise ad clerum. Bratr Rosario Ebanks je knězem kongregace františkánů Marie a působí v portsmouthské diecézi. Biskup Egan zdůraznil, že kurie učinila všechno, aby omezila popularitu homilie.
Biskupský dokument kritizující františkána za „pobuřující jazyk“ byl zveřejněn hned poté, co místní noviny umístily na svých stránkách věty z kázání bratra Ebankse, proneseného na první neděli postní. Redakce je ohodnotila jako „smutné“ a „z doby kamenné“. Byly připojeny také rasistické komentáře na adresu tohoto kněze afrického původu. Ty se objevily i na blozích. (Pokračování textu…)
V dobách předcovidových si ctitelé našeho posledního královského páru, bl. Karla I. a Boží služebnice Zity, zvykli vždy začátkem března kolem výročního data úmrtí císařovny Zity putovat k jejímu hrobu v Císařské kryptě vídeňského kapucínského kostela. Součástí pouti vždy byla tradiční mše svatá a pobožnost na úmysl blahořečení císařovny. V době protipandemických opatření však nebylo možno pouť uspořádat a tento zvyk se na dva roky přerušil.
V letošním roce, na nějž připadá sté výročí svaté smrti císaře Karla na Madeiře, jsme z důvodů nejisté situace změnili termín konání i destinaci. Upustili jsme od cesty do Rakouska, které ještě nedávno očkováním podmiňovalo kde co a v současné době opětovně zavádí povinné respirátory ve vnitřních prostorách, a místo konání přesunuli do kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, která kromě Palladia země české uchovává i relikvii bl. Karla. Císař Karel ještě jako arcivévoda sloužil u staroboleslavského dragounského pluku a zámek v blízkém Brandýse, kam si po svatbě přivedl svou novomanželku Zitu, si dokonce zakoupil do soukromého vlastnictví (což ovšem první republice nijak nebránilo mu ho bez náhrady zrekvírovat). – Také termín jsme posunuli na květen kvůli naději na lepší epidemiologickou situaci a mírnější opatření.
Asistovaná mše svatá ke cti bl. Karla se bude konat v sobotu 14. 5. 2022 ve 12.00 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi. Celebrantem bude P. Jakub Zentner FSSP, o hudební doprovod se postará Husovický okrašlovací spolek pěvecký. Po mši sv. bude následovat pobožnost jako obvykle a během odpoledne pro zájemce prohlídka zámku v Brandýse nad Labem.
Společná doprava pro poutníky z Moravy bude zajištěna z Brna, při dostatečném zájmu také ze Starého Města u Uherského Hradiště. Rovněž na prohlídku zámku je třeba se přihlásit předem. Přihlášky obojího druhu (do autobusu i do zámku) prosím zasílejte do 10. 4. na e-mailovou adresu [email protected]. Pokud přijedete po vlastní ose a o společnou prohlídku zámku nemáte zájem, nijak přihlašovat se nemusíte.
Tento článek se týká události, která se odehrála v roce 1993 v Brazílii. Dva muži – jeden kněz a jeden tehdejší seminarista, který je dnes knězem – pod přísahou dosvědčili, že když se během rozhovoru o jednom konkrétním kardinálovi, Eugènu Tisserantovi, a o zlé roli, kterou zřejmě sehrál na druhém vatikánském koncilu, zmínili, že některé jeho poznámky byly „satanské“, zvedl se z jednoho místa na koberci „bíle zbarvený dým“, který jim stoupal do tváří. Tito dva muži nedokázali najít přirozené vysvětlení této události, a proto se rozhodli sepsat o ní podrobné svědectví.
Jistý vatikanista uvedl pro LfeSiteNews: „Tito dva muži hovořili v zásadě o skutečnosti, že ,do Božího chrámu pronikl Satanův dýmʿ (řečeno slavnými slovy Pavla VI.), když vtom se z podlahy začalo kouřit.“ Chápal to jako symbolickou událost. Papež Pavel VI. řekl 29. června 1972, na svátek svatých Petra a Pavla sedm let po skončení druhého vatikánského koncilu: „Existuje pocit, že do chrámu Božího pronikl nějakou skulinou Satanův dým.“ (Pokračování textu…)
Synodální cesta ( pozn. překl.: jedná se o hnutí uvnitř Církve požadující radikální změnu věrouky a mravouky) v Německu požaduje, aby Církev umožnila kněžské žehnání zamilovaným párům, což se nicméně už běžně děje, jenom to chtějí mít oficiálně „přiklepnuté“. Týká se to především jednopohlavních párů a civilně sezdaných po občanském rozvodu svátostného manželství. Takže další krok směrem k nové církvi, která už nebude mít s tou Kristovou pranic společného.
5. února letošního roku se sešlo ve Frankfurtu nad Mohanem 215 účastníků na synodální konferenci o tzv. „reformním projektu německé církve“. Vyzvali biskupy, aby zavedli hromadně a oficiálně ve všech diecézích kněžské žehnání všem párům, „které se milují a chtějí se zavázat ke společnému životu, a kterým není dosud umožněno uzavřít svátostné manželství nebo ho z různých důvodů uzavřít nechtějí“. Duchovním, kteří toto požehnání udělí, nesmějí hrozit žádné disciplinární postihy (pozn. překl.: menšina cca 7 biskupů tzv. synodální cestu odmítá a drží se v morálních otázkách ještě pravé nauky, proto kněze, kteří toto žehnání udělují, „trestají“ napomenutím nebo veřejným pokáráním). Výzva synodální konference zdůrazňuje, že zdráhání se „žehnat dvěma lidem, kteří své partnerství chtějí žít v lásce a zodpovědnosti vůči Bohu“, je neslučitelné „s teologií milosti“.
Toto je průběžně aktualizovaný seznam táborů, setkání a prázdninových pobytů vedených v (tradičně) katolickém duchu, které se uskuteční v ČR (či v blízkém zahraničí a s orientací na české děti a mládež) v čase letních prázdnin 2022.
Pokud zde podle vás nějaký chybí, ozvěte se, uvidíme, dá-li se tam doplnit. Podmínkou uvedení akce je známý a seriózní pořadatel, zajištěné (tradičně) katolické duchovní vedení a samozřejmě tradiční liturgie.
Uvedení akce v tomto seznamu není žádným doporučením ani recenzí, vychází pouze z toho, že akce existuje a základním způsobem splňuje uvedené podmínky. Jediný tábor, který osobně znám, je ten společný projekt FSSP a Krutských, na jehož organizaci se podílím.
Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.
Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie. (Pokračování textu…)
Druhým kritériem, které je třeba při výkladu a aplikaci TC a RAD používat, je kritérium synodality. Podle něj mají kněží do rozlišování aplikace předpisů TC a RAD zapojit věřící.
Synodalita především znamená naslouchání a následování Ducha svatého. Musíme „opustit pohodlné pastorační kritérium ,vždycky to tak byloʿ“ a místo toho „odvážně a tvořivě promýšlet cíle, struktury, styl i evangelizační metody svých společenství“ a „velkoryse a odvážně aplikovat podněty tohoto dokumentu [tj. Evangelii gaudium] bez zákazů a obav.“ [1] Synodální duch tudíž znamená opustit pohodlný pastorační postoj, který například říká „liturgie se už několik desetiletí slouží takto“, bez zákazů a strachu promýšlet metody a následovat Ducha svatého, který nás může inspirovat k tomu, abychom vyzkoušeli určitý ritus.
Někteří pokřtění, kteří sledují corpus prohlášení papeže Františka, mohou dojít k přesvědčení, že při výkladu a aplikaci TC a RAD je třeba brát v úvahu ještě další body: a) úmyslné dělání povyku; b) revoluční povahu víry; c) odsouzení proselytismu a d) odsouzení klerikalismu. Prozkoumejme tyto body podle papeže Františka.(Pokračování textu…)
Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?
Církevní tradice vždycky chápala svůj vztah ke světské moci dle příkladu sv. Jana Křtitele. Když vládce dával veřejné pohoršení nebo když vyhlašoval zákony odporující přirozenému mravnímu zákonu a Božím pravdám, dobří pastýři cítili povinnost ozvat se i za cenu oběti vlastního života. Sv. Jan Křtitel odvážně řekl tetrarchovi Herodovi Antipovi: Není ti dovoleno mít tuto ženu – a přišel o hlavu. Božský Spasitel se veřejně postavil proti nesmyslným rituálním předpisům, jimiž předáci izraelského národa sužovali prostý lid – a skončil na kříži mimo jiné i kvůli tomu.
Následování příkladu Krista a jeho předchůdce Jana Křtitele v této věci mnoha papeži, biskupy, duchovenstvem i laiky se vine jako zlatá niť celou historií Církve. Sv. Ambrož v Miláně ve 4. stol. zabránil císaři Theodosiovi ve vstupu do chrámu, poněvadž se dopustil v Soluni nespravedlivého krveprolití, jeho současník byzantský patriarcha sv. Jan Zlatoústý vystupoval proti císařskému dvoru na obranu utiskovaných poddaných – a skončil ve vyhnanství. V 7. stol. byl mučen, odsouzen k smrti a nakonec odeslán do exilu i papež sv. Martin I., když se vzepřel nároku císaře Konstanse II. vyhlašovat dogmata a vnucovat Církvi herezi monoteletismu (tj. že Kristus má pouze jednu přirozenost, božskou, nikoli božskou i lidskou zároveň). Do exilu musel na nějakou dobu v 9. století další papež sv. Mikuláš I., když odmítl legalizovat cizoložství lotrinského krále Lothara.
U nás se moravský metropolita sv. Metoděj o málo let později dostal do konfliktu s knížetem Svatoplukem, poněvadž se nezdráhal veřejně kárat jeho promiskuitní život. Pražský biskup sv. Vojtěch v 10. stol. odešel po konfliktu s knížetem Boleslavem II. z Čech, protože se nehodlal smířit s pohanským způsobem života mocných a s jejich podporou obchodu s otroky. Papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. zemřel ve vyhnanství, neboť se postavil proti nárokům římskoněmeckého císaře Jindřicha IV. rozhodovat o nominaci biskupů a opatů. V Polsku v 11. stol. krakovský biskup sv. Stanislav ze Szczepanowa a v Anglii ve 12. stol. canterburský arcibiskup sv. Thomas Beckett byli světskými vládci zavražděni, protože kárali jejich veřejné hříchy a odvážně čelili jejich úsilí poručníkovat Církvi.
Katolická filosofka, autorka mnoha knih, esejů a článků, přednášející na řadě světových univerzit, vdova po filosofovi Dietrichu von Hildebrandovi a v neposlední řadě neohrožená obhájkyně katolické tradice zemřela po krátké nemoci ve věku 98 let ve svém domě v americkém New Rochelle.
Po smrti manžela, jehož papež Pius XII. nazval „učitelem Církve ve dvacátém století“, pokračovala v jeho díle a ze všech svých nemalých intelektuálních sil hájila jeho odkaz. Společně s ním i samostatně se věnovala především otázkám manželství a rodiny; feminismus například nazvala „nejhorším útokem na ženství, k němuž kdy došlo.“
Její kniha Privilégium byť ženou vyšla v roce 2018 na Slovensku v nakladatelství Redemptoristi – Slovo medzi nami. Duše a hvězdy v roce 2017 zveřejňovaly na pokračování její obsáhlou polemiku s Christopherem Westem (https://www.duseahvezdy.cz/category/autori/hildebrand/hildebrand-vs-west/). Poslední rozhovor s ní na portálu Rorate Caeli byl publikován v roce 2018.
včera častě ráno byla s laskavým a velkodušným souhlasem místního biskupa v jednom farním kostele v Nové Anglii zde ve Spojených státech sloužena mše svatá Rorate. Nejedná se o „tradiční“ farnost ve vlastním slova smyslu.
Jak je u rorátů zvykem, mše svatá začala velice brzy, před svítáním, v kostele osvětleném pouze svíčkami. Krátce po proměňování se na nebi objevilo světlo úsvitu. Mše svaté se zúčastnilo téměř sto padesát lidí všeho věku, z nichž někteří nikdy předtím na tradiční mši svaté nebyli. Komentáře přítomných vesměs oceňovaly krásu mše svaté, někteří se divili, proč se neslouží častěji. Další se tázali, proč byla tato mše svatá tak nepodobná jejich zkušenostem z běžné nedělní mše. U oltáře bylo deset ministrantů, všichni mladí ve věku od devíti do třiceti let, několik seminaristů. Každý z nich objevil tradiční mši svatou jinak. Jejich zbožnost při mši byla inspirativní.(Pokračování textu…)
Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.
Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.
Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem. (Pokračování textu…)
Čeští katolíci se připojují k obdobným iniciativám v Rakousku, Německu a Švýcarsku a v dnešní temné době vyzývají ke společné modlitbě růžence: „V době, kdy naše země prožívá jednu z nejhorších krizí za poslední desetiletí, kdy jsou nebývalým způsobem omezována občanská práva, svobodné názory umlčovány a lidé zastrašováni, chceme prosit Pána Boha o milost pro naši vlast a naše rodiny. Svěřujeme se pod ochranu a přímluvám nejblahoslavenější Panny Marie a skrze ni, Prostřednici všech milostí, doufáme ve vyslyšení našich proseb.“ Panna Maria nesčetněkrát zachránila Evropu z nebezpečí, které se zdálo nepřekonatelné, a vyvedla své děti i z bezvýchodných situací. Jistě pomůže i nám, budeme-li ji prosit.
Iniciativa Země Koruny české se modlí zřídila webové stránky na adrese https://zemesemodli.cz/, kde je možné se k ní připojit. Má jít o modlitbu veřejnou, na místech spojených s katolickou bohopoctou: u mariánských sloupů a soch Panny Marie, na náměstích apod., nejlépe ve středu v 18.00, kdy se modlí i katolíci v jiných zemích. Je však možný i jiný čas, pokud tato doba v konkrétních podmínkách nevyhovuje. Na uvedených stránkách lze místo a čas zveřejnit, aby se mohli připojit další zájemci. (Pokračování textu…)
Milí čtenáři, v souvislosti se současným děním v naší zemi si udělejme krátkou exkurzi do sociálního inženýrství. Před lety se mi dostal do rukou zajímavý text Bertranda Russela z knihy Vliv vědy na společnost.
Cituji část textu: „Fyziologie a psychologie poskytují pole pro vědecké postupy, které stále čekají na další rozvoj. (…) Význam toho (davové psychologie) nesmírně vzrostl díky vývoji moderních propagandistických metod. A nejsilnější z nich se nazývá vzdělávání. (…) Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada poznatků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem deseti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. (…) Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. (…) Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoliv vláda, která bude mít po generaci na starost vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.
Nabízí se otázka, co má koronavirus společného s barvou sněhu? Možná to, že viry více útočí v ladovské zimě, kdy se na nás sypou miliardy sněhových vloček slibujících zimní radovánky. Ale o radovánkách toto mé zamyšlení není. (Pokračování textu…)
Nedávno byl prezident USA Joe Biden, nechvalně známý propagátor potratů a bojovník za jejich totální legalizaci prezentující se jako programový katolík, na audienci u papeže Františka, který mu měl dle jeho vlastního sdělení říct, že je dobrým věřícím a může přistupovat ke sv. přijímání. Biden také hned následující den při mši ve Vatikánu Tělo Páně přijal. Tiskový mluvčí Sv. stolce Bidenova slova nepopřel. Qui tacet, consentire videtur? Kdo mlčí, souhlasí?
Biden přijímá eucharistického Krista bez nejmenších překážek dál, ostatně washingtonský arcibiskup kardinál Wilton Gregory se staví ostře proti všem, kteří mu toto „právo“ upírají. Taktéž i další vlivná americká politička a „katolička“ Nancy Pelosiová se chová úplně stejně. I ona se nedávno dočkala vřelého přijetí od papeže Bergoglia. (Pokračování textu…)
Portál Rorate Caeli se dozvěděl a má potvrzeno, že instrukce Kongregace pro bohoslužbu a svátosti (jejímž prefektem je arcibiskup Arthur Roche) k aplikaci motu proprio Traditionis custodes má být zveřejněna příští týden, pokud zveřejnění již připraveného textu nezabrání něco mimořádného.
Instrukce se krom jiného má pokusit násilným a nelegitimním aktem vůle zákonodárce vnutit globální Církvi plán římské diecéze, jejíž kardinál vikář již před několika měsíci mimo jiné zakázal veškeré svátosti kromě mše svaté a všechny svátostiny podle starých liturgických knih i slavení velikonočního Tridua v tradičním ritu.
Podaří-li se získat před zveřejněním další podrobnosti, budeme o nich informovat.
***
MODLETE SE ZA RYCHLÉ UKONČENÍ TOHOTO TEMNÉHO A PONURÉHO OBDOBÍ V DĚJINÁCH CÍRKVE.
BRAŇTE SE.
PODPORUJTE VŠECHNY KNĚZE, KTEŘÍ BUDOU MÍT ODVAHU VZDOROVAT.
V našem vyprávění se z východního Středomoří přesuneme k nádherným a zářivě Bílým útesům doverským (White Cliffs of Dover), podle kterých získal ostrov Velká Británie (Great Britain) i své poetické pojmenování Hrdý Albion, z latinského výrazu albus – bílý. A z dávného starověku 1. století přeskočíme do doby novověku 16. století, do krásné renesance Veselé Anglie.
Hrdinou našeho příběhu je statečný kněz, jezuita a apologeta, který pro své katolické přesvědčení a ilegální misijní činnost ve své rodné vlasti položil život. Oním mužem je svatý Edmund Campion, v počeštěné a nepřesné podobě nazýván Edmund Kampián.(Pokračování textu…)
V posledních týdnech rostl neospravedlnitený nátlak na neočkované proti CoVidu 2019. Dokonce se začíná mluvit o povinném očkování proti této nemoci (vymáhaném likvidačními pokutami či vězením pro odmítače), jehož zavedení by popřelo doposavad platnou lékařskou etiku. Je to paradox – čím víc se ukazuje účinek vakcín slabší a čím více jeho výsledky zaostávají za očekáváním, tím více a zuřivěji je lidem vnucováno.
Aby nedošlo k omylu – mluvím-li výše o lékařské etice, tak mluvím i o té moderní a již z větší části morálně padlé lékařské etice, co se neštítí vydělávat na umělých potratech a pracovat s buněčnými kulturami získanými z potracených dětí. I ta totiž doposavad uznávala, že aby mohlo být očkování vynucováno, musí být vakcína bezpečná, dostatečně epidemiologicky účinná a musí dávat jasný pozitivní součet i pro samotného očkovaného.
Vakcína proti CoVidu nesplňuje ani jedno z těchto kritérií: zkoušky bezpečnosti nejsou řádně dokončeny, epidemiologicky je její účinnost sporná (nezajišťuje ani že naplno očkovaný člověk neonemocní, ani že ji nebude šířit), mladším a zdravým lidem vzhledem ke svému omezenému účinku patrně nedává ani pozitivní součet – zejména pokud započteme zjištěný krátkodobý účinek, vyžadující pravidelné přeočkovávání (což samozřejmě násobí všechny rizika s očkováním spojená). (Pokračování textu…)
