Po přečtení jedné aktuální zprávy na radiovaticana.cz si dovolím o tom pochybovat. 30. října přijal totiž na audienci zástupce starokatolické církve a mj. jim řekl tuto větu, aniž by ji jakkoliv blíže konkretizoval: „Při našem rozdělení došlo na obou stranách k závažným hříchům a lidským pochybením…“ Existují pouze dvě možnosti: buď papež František neví, o čem mluví, což je přece jen ta lepší varianta, nebo to ví, a to je potom na pováženou.
Kdyby tuto větu vyslovil při setkání se zástupci luteránských nebo kalvínských denominací, tak by to bylo na místě. Nelze totiž házet vinu za protestantské hereze a schizma pouze na Luthera, Zwingliho a Kalvína. Svůj významný podíl na rozšíření jejich bludů a na odpadu od Katolické církve mají totiž i pohoršení, jaká dávali svým životem různí renezanční preláti včetně samotných papežů (Innocenc VIII., Alexander VI., Julius II.), i když život Luthera a Zwingliho se od nich vůbec nelišil, ale o to v mém článku nejde. (Pokračování textu…)
Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.
Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“. (Pokračování textu…)
Dr. Radomír Malý Je dovoleno ničit pornografické a magické materiály? Nad touto problematikou se na polském portálu Fronda zamýšlí církevní právník a moralista Miroslaw Salwowski (vizte ZDE). Záležitost je aktuální v celé Evropě. Jak mají katolíci reagovat? Mohou tyto jedovaté plody satanismu ničit? Pokud ano, tak kdy a za jakých okolností?
Pro ilustraci bude dobré uvést tři příklady posledních let. V USA v jednom kině dávali Scorseseho rouhačský film „Poslední pokušení Ježíše Krista“. Rozhořčení místní křesťané vtrhli dovnitř a kino zdemolovali. Ve Velké Británii praktikující katolík David Atkinson navštívil jednu přednášku, po níž byly prodávány pornočasopisy. Sebral je prodejci ze stolku a roztrhal. Ve Vídni zase známný bojovník proti pornografii, dnes už zesnulý Martin Humer, přišel do muzea na výstavu, kde visel rouhačský obraz na plátně představující Pána Ježíše a apoštoly, jak smilní se středověkými i novověkými světci, mj. i s Matkou Terezou. Pan Humer to postříkal červenou barvou a tím toto svinstvo zničil. (Pokračování textu…)
Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.
Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.
Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky. (Pokračování textu…)
OSN zaslala španělské vládě zvláštní žádost. Jak informoval polský internetový portál fronda.pl dne 3.8., mají být ostatky generála Franka, uložené v bazilice v Údolí padlých u Madridu, přeneseny jinam, tj. tam, kde by nemohly být předmětem veřejné úcty. Údolí padlých se naopak má stát pietním místem pro údajné „oběti frankistického fašismu“. Španělsko je vyzváno, aby prý „skoncovalo s fašistickým dědictvím“.
Zmatek nad zmatek a matení pojmů! Franco nikdy nebyl „fašistou“, k této protikřesťanské ideologii italského původu se nikdy nehlásil. Franco byl voják, jehož myšlenkový svět tvořily katolická víra, rodina a vlast. Pro tyto hodnoty chtěl žít i umřít. Ideologiemi jakéhokoliv typu pohrdal včetně fašistické. Nálepkou fašismu jej poctili komunisté. Jestliže OSN toto jejich klišé přejímá, pak jen dokazuje, v jakém ideologickém poli se nachází. (Pokračování textu…)
Kardinál Rodríguez Maradiaga, rádobylikvidátor svátosti manželství
Naše starší generace se učila v hodinách náboženství o církvi bojující, jež působí na této zemi, církvi trpící, která je v očistci, a církvi vítězné, již tvoří obrovské společenství spasených v nebi. Dnes je název „bojující církev“ nahrazen pojmem „putující církev“. Nebudu spekulovat, jestli byla tato změna názvu šťastná či nikoliv, ostatně i putování lze chápat jako boj – a to s vlastní únavou, reptáním a agresí spoluputujících, s loupežníky, kteří mne napadli atd. Tyto všechny boje v pravém slova smyslu provázely izraelský národ putující z Egypta do zaslíbené země.
Církev, která je obrazem putujícího Izraele, prožívá totéž, co on. A můžeme směle říci, že se nachází v té fázi, kdy si část lidu vytvořila zlaté tele a odmítla pravého Boha, dárce Desatera přikázání. Ano, tyto myšlenky se přímo nabízejí, když čteme na internetovém portálu katholisches.info, že si benediktini v rakouském Melku pozvali jako exercitátora – přičemž tato duchovní cvičení jsou určena všem benediktinským mnichům v Rakousku – Eugena Drewermanna, exkomunikovaného katolického kněze a teologa, dnes psychoterapeuta. Tento bývalý duchovní učil a učí, že zázraky Kristovy včetně Zmrtvýchvstání jsou výplodem fantazie učedníků, že dogmata vymyslela Církev, že eutanázie a potraty jsou nezbytné pro dobro lidstva, dokonce popřel i existenci osobního Boha a nahradil ho buddhistickým chápáním jakési všesvětové neosobní energie. Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Ratzingerem v 90. letech jeho teze kategoricky odsoudila, Drewermann byl suspendován, nakonec sám z Církve vystoupil. Tohoto muže si zvou benediktini v Melku jako exercitátora za honorář 8 tisíc euro. Na otázku, jestli jejich víra je skutečně katolická, si dá každý čtenář nepochybně odpověď sám. (Pokračování textu…)
Nebezpečí, že na nadcházející podzimní biskupské synodě se odsouhlasí podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným pouze na úřadě a žijícím tak v neplatném manželství, je docela reálné. Jenže nejde o izolovaný problém, nýbrž o celkovou „filozofii“ podávání sv. přijímání, jak se po koncilu žel ujala a prosadila.
Upozornil na ni nedávno generální vikář diecéze v Chur ve Švýcarsku mons. Martin Grichting ve svém mediálním vyjádření (kath.net 10.6.2014). P. Grichting je věrnou kopií svého biskupa mons. Vituse Huondera, jenž je neustálým terčem liberálních a neomodernistických útoků pro své principiální katolické postoje v bioetických otázkách, krom toho celebruje též tradiční ritus.
Mons. Grichting se zamýšlí nad otázkou, kdo všechno může přistupovat ke sv. přijímání. K tomu přidávám svoji osobní vzpomínku. Byl jsem vychován v tradičním ritu a ministroval v něm. Při vyhlášení NOM mi bylo 22 let. Živě si pamatuji, že před II. vatikánským koncilem nebylo zvykem přistupovat ke sv. přijímání při každé účasti na mši sv., to se stalo samozřejmostí až s rozšířením NOMu. Kdo např. v 50. letech chodil každou neděli nebo i denně ke sv. přijímání, byl spíše výjimkou.
Přiznám se, že jsem tenkrát pokládal za velké plus NOMu právě to, že se zdůrazňovala zásada přistoupit ke sv. přijímání pokaždé, když jsem přítomen na mši sv. Dnes vidím, jak hluboce jsem se mýlil. (Pokračování textu…)
Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“
To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu! (Pokračování textu…)
Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.
Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“. (Pokračování textu…)
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze. (Pokračování textu…)
Takřka v celé polistopadové éře jsme byli u KDU-ČSL svědky nedůstojných a morálně sporných kompromisů, které straně, jež nese název „křesťanská“ a opírá se zejména o hlasy katolických voličů, nedělaly dobrou pověst. Tím spíše potom potěší náznak obratu, který vedení této partaje vyslalo veřejnosti oznámením, že není v jednáních o možné koaliční vládě s ČSSD a ANO ochotno ustoupit ani o píď ze svého stanoviska k církevním restitucím – a to i za tu cenu, že by KDU-ČSL nebyla ve vládě. Případná koalice ČSSD a ANO by tak musela hledat podporu u Okamurova Úsvitu. (Pokračování textu…)
Měsíc říjen je věnován Matce Boží, Královně posvátného růžence. Tato modlitba není jako každá jiná. Její specifikum spočívá v tom, že je určena k boji, jde o zbraň v našich rukou. Zbraň, která nikoho z lidí neusmrcuje a nezraňuje, ani ty největší nepřátele Církve sv. Není totiž určena pro válku s lidmi, ale pro válku se zlými duchy, odhání je pryč, aby člověku neškodili. Je zbytečné ptát se, proč právě růženec. Matka Boží to tak stanovila, vyjádřila se o tom nejjasněji a nejzřetelněji ve Fatimě. Když sv. Maxmilián Kolbe zakládal Rytířstvo Neposkvrněné, prohlásil v duchu tohoto přání Panny Marie právě růženec za jeho nezbytnou výzbroj v zápase se zednářstvím a démony, stojícími za ním.
K pochopení toho nám slouží i církevní kalendář. Růžencovému měsíci říjnu předchází 28. září svátek sv. Václava, patrona České země, který se stal symbolem všech bojů našeho národa za svoji svobodu, proto je také zobrazován se svou typickou zbraní, s kopím. Hned následující den slavíme svátek tří svatých archandělů Rafaela, Gabriela a Michaela, z nichž Michael má zvláštní poslání bojovat proti satanovi a jeho vojsku. Tyto dva svátky proto jsou jakousi předzvěstí toho, co má katolík dělat v měsíci říjnu: bojovat. Ne střelnými nebo sečnými zbraněmi, ale duchovními, především pak modlitbou sv. růžence. (Pokračování textu…)
Pan profesor M. C. Putna se opět „vyznamenal“, tentokrát svým článkem „Svatý Václave, vyžeň fašisty!“, zveřejněný na Christnetu 27. 9. letošního roku. A je dobře, že tento článek vyšel. Snad málokterý jiný jeho příspěvek odhaluje buď autorovu nižší inteligenci, na níž nic nemění ani podivnými manévry získaný profesorský titul, nebo její účelové předstírání. Zároveň inkriminovaný artikul prozrazuje Putnovu chorobnou nadutost a nenávist ke všem, kteří mají kritický pohled na jeho „homosexuální křesťanství“.
Jsou to ode mne tvrdá a nespravedlivá slova? Nechť tedy každý nezaujatě posoudí následnou pasáž dotyčného článku: „…..O dvacet let později je nacionalismus jednou z dobových mód a katolicismus v ultrakonzervativní verzi jeho ideologickou oporou. Vytvořila se široká, jen na první pohled nesourodá fronta: DOST jakožto politické hnutí i intelektuální trust nacionálních kruhů; Jana Bobošíková se svou vulgárně populistickou Suverenitou; Daniel Landa se svými muzikálovými mysticko-nacionálně-grálovými agitkami; „tradiční“ holohlaví náckové ze severních Čech; síť ultrakonzervativních náboženských organizací (Institut svatého Josefa, Hnutí pro život aj.) a na ně napojených agilních blogerů (ano, i to je důsledkem „demokratického“ potenciálu nových technologií: jeden recepční z hotelu v Českých Budějovicích, který nemá žádné vzdělání, ale jen dost času a energie, si založil internetovou „Katopedii“ jakožto protiklad „relativistické“ Wikipedie, a díky svému donašečství se stal postrachem mnoha katolických kněží); kulturní spolky a sdružení pěstující „přátelství se slovanskými národy, s Ruskem zvláště“; ochotní lokajové ve vrcholové politice, jako bývalý ministr školství Dobeš; někteří z nejbližších Klausových poradců; a na vrcholu všeho sám Klaus.“ (Pokračování textu…)
Ano, jinak skutečně nelze nazvat televizní debatu „Máte slovo“ 5.9. na ČT 1 se známou moderátorkou Michaelou Jílkovou, tentokrát na téma uvedení na trh abortivní pilulky Mifegyne, jinak známé též pod názvem RU 486. 6 účastníků debaty, 3 pro, 3 proti, jako obhájci nenarozeného života vystupovali prezident Hnutí pro život mgr. Radim Ucháč, pravoslavný kněz dr. Libor Halík a brněnská psychiatrička dr. Ilona Burdová.
Jílková – jak je vždy jejím zvykem – pustila ke slovu jen toho, koho chtěla. Kdykoliv začal Radim Ucháč hovořit, přerušila jej po pár větách pod průhlednými záminkami, že „nemluví k věci“ nebo že sám „klade otázky“, kněze Halíka „uzemnila“ hned na začátku. Paní Jílková si ovšem patrně plete televizní diskusní pořad s výslechem na policii, kde také otázky má právo klást pouze vyšetřovatel, nikoli vyslýchaný. Jen paní dr. Burdovou Jílková celkem respektovala a nutno říct, že tato dáma argumentovala dobře, díky jí za to. Podobné poděkování patří i Radimu Ucháčovi za jeho věcné a klidné předkládání výmluvných faktů, ačkoliv musel čelit neustálému skákání do řeči ze strany moderátorky. (Pokračování textu…)
Novopečený pan profesor M. C. Putna, jehož netřeba čtenářům představovat, je opět ve svém „živlu“. Ačkoliv u příležitosti nedávné patálie kolem své profesorské nominace se nechal v televizi slyšet, že akce typu Prague Pride jsou mu bytostně cizí a nemá chuti se jich dále zúčastňovat, letos jej bylo vidět v prvních řadách. A nejen to, na závěr si neodpustil „kázání„. Má na ně samozřejmě „právo“, vždyť studoval mj. také teologii, samozřejmě tu modernistickou, nikoli tradiční.
Problém je ale v tom, že toto tzv. „kázání“ je snůškou lží. Mluví o nenávisti vůči gayům a lesbám, pod niž zahrnuje každý nesouhlas s jejich sexuálním životem a argumentuje citáty z Písma o lásce. Jestliže současně přitom zamlčuje, za co především Bůh potrestal Sodomu a Gomoru, nebo slova sv. Pavla, že „chlapcomilci…nedostanou nebeské království…“ (1 Kor 6,10) a že „muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali…“ (Řím 1,27), potom jde jednoznačně o podvodnou manipulaci s Písmem sv. (Pokračování textu…)
Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.
Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase. (Pokračování textu…)
Tak nám média oznámila, že 12 kardinálů, mezi nimi i náš mons. Duka, se ocitlo na listině jisté americké organizace, sdružující údajné oběti sexuálního zneužívání kněžími. Prý jsou viníky, a proto se nesmějí účastnit konkláve. Z čeho je vlastně obviňují? Kdyby se jednalo skutečně o zneužívání, tak bych to plně podpořil. Jenže útok vůči těmto hodnostářům se týká něčeho jiného: prý ve svých výrocích „zlehčovali“ tyto případy, kardinál Duka dokonce měl tu „drzost“ říct, že v případě Irska je to pravdivé asi v 10 procentech případů. Tedy stručně řečeno: Když my, organizace vydávající se za komunitu obětí kněžského zneužívání, někoho označíme za viníka, tak vy, církevní hodnostáři, držte hubu a neodvažujte se vznášet námitky a pochybnosti, jinak se se zlou potážete. Maximálně je vám dovoleno poníženě se kát a plačtivě akceptovat všechny urážky na adresu Církve. (Pokračování textu…)
Nejinak než odpornou žumpou lze nazvat včerejší pořad Michaely Jílkové „Máte slovo“ na I. programu ČT (28.2.2013). Týkal se církevních restitucí. Kolik to špíny bylo na Katolickou církev během pouhých 40 minut vylito! Pozoruhodné je, že ani komunisté na konci 80. let se už nesnižovali k těmto kanálovým výpadům á la 50. léta. Ty znovu ožívají až nyní za „demokracie“. Máme tomu rozumět tak, že 50. léta se svými popravami a koncentráky se znovu vrací? Odpověď zatím neznámá.
Církev prý si v minulosti majetek „nakradla“, nedělala nic jiného než vraždila, upalovala, podváděla a zneužívala děti. Dokumentarista Václav Dvořák se dokonce uchýlil k žalovatelnému tvrzení, že prý současné restituce, zejména po nedávné dohodě představitelů církví s vládou, stvrzené podpisy, jsou „krádeží“. Pan novinář Dvořák si ovšem plete pojmy. Nebyla to Církev, kdo ukradl majetek státu, ale komunistický stát, který ukradl majetek Církvi. Pokud toto míní, jakože opravdu míní hájit, tak se zastává krádeže, kryje ji. A kdo kryje zloděje, je sám zloděj. (Pokračování textu…)
