Tento text je reakcí Radomíra Malého na článek P. Tomáše Petráčka Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII., který vyšel na ChristNetu ve třech dílech (1. díl, 2. díl a 3. díl) mezi 13. lednem a 4. únorem 2013.
Církevní historik pater doc. dr. Tomáš Petráček zveřejnil na internetovém magazínu ChristNet třídílnný seriál pod názvem „Proč byl svolán II. vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci doby Pia XII.“ Není pochyb, že se s autorem názorově rozcházím snad v každé větě, polemika by byla proto příliš dlouhá, omezím se tedy aspoň na základní teze: (Pokračování textu…)
Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, „tichou apostazí“. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva „mají rádi“…. (Pokračování textu…)
Docent církevních dějin a kanovník kapituly Všech svatých na pražském Hradě dr. Tomáš Petráček napsal na internetový portál ChristNet.cz článek pod titulem „Druhý vatikánský koncil – náčrt předběžné bilance“ (1. díl, 2. díl). Článek si vyžaduje z naší strany zaujetí stanoviska.
Nejprve ale u příležitosti 50. výročí zahájení Druhého vat. koncilu (dále jen DVK) bude dobré si připomnenout, že současné postoje katolíků se dělí do tří skupin:
V první jsou ti, kteří argumentují „hermeneutikou kontinuity“, jak o ní hovoří současný papež Benedikt XVI. Podle nich se vlastně nic mimořádného nestalo, DVK pokračoval zcela v linii předchozích koncilů a nauka Církve zůstává pořád tatáž.
Ano, kontinuita platí samozřejmě v oblasti definovaných článků víry. Koncil tady nic nového neřekl, neboť sám se prohlásil za pastorační a nikoli věroučný – a tam, kde jeho dokumenty hovoří o věroučných tématech, setrvává v rovině dosavadních definicí. Ve věrouce a mravouce skutečně kontinuita DVK s předchozími vyjádřeními magisteria existuje. To ale neplatí v rovině orientace, vztahu Církve ke svému okolí, což mimochodem s věroukou a mravoukou přinejmenším souvisí. A tady nikdo neoddiskutuje, že došlo ke změně, ano, dokonce ke zlomu, což ani papež nepopírá. Stalo se tak zejména v oblasti vztahu ke křesťanům jiných vyznání, k nekřesťanským náboženstvím, zejména k judaismu, a k náboženské svobodě.
Závažnou otázkou je, bylo-li to dobře nebo špatně. A jsme u dalších dvou skupin. Jedna, k níž patří i doc. Petráček, tvrdí to první, druhá zase opak. (Pokračování textu…)
Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.
Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.
Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana? (Pokračování textu…)
Nejen věci, ale i myšlenky mají svá tajemství. Nikdo nevysvětlí, proč člověka napadají právě tyto a ne jiné. Ani já nevím, proč se mi u příležitosti 70. narozenin mého přítele Dr. Jiřího Karase přímo vnucuje srovnání těchto dvou postav.
Mají vůbec něco společného? Vnějškově prakticky nic. První je literární fikcí slavného Cervantese z úsvitu novověku, druhý historickou osobou proroka a náboženského reformátora Kristových časů. Jaká tady může být mezi oběma souvislost?
Jedna tu je. Oba byli osamělými bojovníky proti zlu. V tom dalším už jakákoliv myslitelná podobnost mizí. Don Kichot válčil mečem proti vyfantazírovanému a iluzornímu nepříteli, zatímco Jan Křtitel se statečně ozýval slovem proti konkrétním špatnostem, páchaným konkrétními lidmi – a nešetřil přitom ani korunované hlavy, což ho stálo život. (Pokračování textu…)
Varšavská demonstrace proti neudělení licence TV Trwam
Již několik let vysílá v polské Toruni katolická televize Trwam, těsně spojená s rozhlasovou stanicí Maryja, jež působí v zemi už víc jak 20 let. Obě média jsou řízena redemptoristou P. Tadeuszem Rydzykem.
Radio Maryja je již dlouho v Polsku pojmem. Jeho pořady byly často předmětem nevybíravých útoků levicového a liberálního tábora. Objevovaly se lži, které otec Rydzyk vždycky snadno vyvrátil: například že vysílač je „antisemitský“ a „šovinistický“ – což vyplynulo z diskusního pořadu, kdy posluchači měli možnost přímého volání do vysílání a někteří se prezentovali neomalenými výpady proti Židům. Redakce ale pokaždé tyto výstřelky uvedla na pravou míru a příslušný moderátor pořadu vysvětlil katolickou nauku o nepřípustnosti rasové nenávisti (toho jsem byl očitým svědkem při svém osobním vystoupení v tomto radiu r. 2008). (Pokračování textu…)
Farářská iniciativa v Rakousku, předtím prohlášení německých teologů. Všechno s jedním refrénem: podávat sv. přijímání i civilně sezdaným po rozvodu prvního, v kostele uzavřeného manželství, zrušit („zdobrovolnit“) kněžský celibát, umožnit i pokřtěným laikům včetně žen „předsedat“ liturgii, poskytnout homosexuálům a lesbám v Církvi stejná práva jako heterosexuálům a být „lidštější“ v sexuální morálce, zvláště pak ohledně užívání antikoncepce.
Rakouské hnutí Wir sind Kirche („My jsme Církev“) spolu s Farářskou iniciativou vydaly prohlášení, v němž otevřeně popírají svátostné kněžství, a tvrdí, že prý „předsedat liturgii“ a říkat konsekrační slova může každý pokřtěný, kněžský úřad byl prý „zrušen“ tím, že Ježíš sám se stal jediným veleknězem Nového zákona. To si může každý dohledat na internetu, když si zadá heslo „Farářská iniciativa“. (Pokračování textu…)
Pořad „Inkvizice opět na tapetě“ skončil v sobotu 9.3. svou závěrečnou částí. Autoři přeskočili celých 200 let a zabývali se dějinami Sv. oficia, od 60. let přejmenovaného na Kongregace pro nauku víry, v období od II. světové války až po dnešek.
Jde o období konfliktu mezi katolickou pravověrností a pokoncilním heretickým neomodernismem. Tvůrci pořadu neutajili – a ani to patrně neměli v úmyslu – na čí straně stojí. Hlavní slovo tady měl sám král pokoncilních neomodernistů a odpadlík Hans Küng, jenž se stále drze pokládá za „katolického“ teologa. (Pokračování textu…)
Třídilný pořad o římské inkvizici, uváděný Českou televizí, pokračoval v sobotu 3.3. svojí 2. částí. Opět zde bylo předvedeno, jak jeho autoři vůbec nechápou problematiku. Zaznělo tady absurdní tvrzení, že prý „heliocentrický pohled na svět odporuje katolické věrouce“. To je nesmysl, který trefně vyvrátil už v 17. století církevní historik a kardinál Baronio, současník Galileův, slovy: „Záměrem Ducha Svatého, který inspiroval Písmo sv., bylo poučit nás, jak se do nebe dostat a ne jak se nebe otáčí.“ Geocentrický názor, byť zastávaný až do 16. století vědeckými kapacitami, nikdy nebyl součástí katolické věrouky a ani být nemohl, protože se jednalo o vědeckou hypotézu a nikoli o náboženskou pravdu. (Pokračování textu…)
Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.
Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce. (Pokračování textu…)
Sv. Maxmilián Kolbe, jehož svátek Církev slaví 14. srpna, je znám především jako mučedník lásky k bližnímu, který šel na smrt hlady za svého spoluvězně, otce rodiny. Pro tento heroický čin je v Církvi ctěn a dáván za vzor. Patří k jedněm z nejznámějších světců 20. stol.
Až potud vše v pořádku. To další už nikoliv. Na to, jak je v Církvi znám a od věřících vzýván jako přímluvce, existuje velmi málo jeho životopisů (nejzdařilejší vydali u nás bratři minorité r. 2005, jde o překlad práce jejich polského spolubratra otce Leona Dyczewského). Proč asi? Protože tento světec, kdyby se dožil dnešní doby, by se nejspíš octl na pranýři médií a možná i před soudem jako „antisemita“, „nacionalista“ a „pravicový extrémista“. A takoví – jak zní nepsané liberální dogma – přece nikdy svůj život za druhého z opravdové křesťanské lásky nepokládají. A pokud přece jenom, tak nejspíš z psychologických důvodů, pomýšlel asi na sebevraždu. (Pokračování textu…)
O morálních kvalitách naší vrcholné reprezentace napříč politickým spektrem si snad dnes již nikdo nedělá iluze. A naivně by se domníval, že jinde je to lepší. Příkladem za všechny budiž USA, kde do Bílého domu usedl jeden z největších a nejbojovnějších potratářů… Jak je to možné? Slavný francouzský dramatik Jean Racine v sedmnáctém století na tuto otázku odpověděl další otázkou: „Kdo jsou ta knížata, která nám vládnou? Odkud se vzala?…“
Nota bene… jsou to opravdu knížata? Jde o „odborníky na vládnutí“, elity národa, cílevědomě už od dětství ke svému vůdcovskému úkolu připravované jako ve středověku? Tehdejší křesťanská společnost, Christianitas, rozlišovala „trojí lid“, tzn. tři stavy: ty, kdo se modlí (oratores), ty, kdo bojují (bellatores), a ty, kdo pracují (laboratores). Každý z těchto stavů byl nadto ještě uvnitř rozčleněn a hierarchicky uspořádán. Žádný z nich se také nikdy nestal uzavřenou kastou jako v indické civilizaci. Krom toho ne všichni lidé byli zařaditelní mezi některý z těchto stavů. Vždycky bylo dost tzv. „volných“, nenáležících nikam. (Pokračování textu…)
„Lidé říkají, že čas jsou peníze, ale já vám říkám, že čas je láska.“ Tato slova řekl polský primas a kardinál Stefan Wyszyński, terciář řádu sv. Františka, od jehož smrti zítra uplyne třicet let. Láska ovšem zahrnuje i neúnavné úsilí o spásu duší, což si často žádá projevit odvahu tváří v tvář zlu a nekapitulovat před ním i za cenu osobních obětí. Že toto bylo kardinálu Stefanovi jasné, o tom vypovídá celý jeho život.
Narodil se ve vesnici Źuźela nad Bugiem na východě Polska. Pocházel ze starobylého selského rodu, u něhož v 19. stol. došlo k rozkolu. Zatímco jedna větev, z níž vzešel pozdější kardinál primas, se hlásila k polské národnosti a aktivně podporovala všechny vlastenecké iniciativy, druhá větev se přidala k Rusům a vydala ze sebe pozdějšího nechvalně známého generálního prokurátora Stalinovy éry téhož jména. (Pokračování textu…)
Vzácný rakouský kněz Gerhard Wagner, designovaný světící biskup v Linci, jenž byl nucen pod mediálním tlakem na tuto funkci a biskupské svěcení rezignovat, si nedávno povzdechl: „V Katolické církvi už není dovoleno říkat to, co je katolické.“ Měl plnou pravdu. Církev ve vyspělých západních zemích je neomodernistickými herezemi doslova „prožrána“ jako rakovinou, což naneštěstí proniká i k nám. Kdo vyučuje a brání autentickou katolickou nauku, musí počítat přímo uvnitř Církve s odmítáním a dokonce i perzekucí. Když ale někdo na církevní půdě obhajuje a prosazuje ateismus, je to podle všeho zcela legální. Tak se stalo v Innsbrucku, kde jezuita Roger Lenaers seznamoval kněze a věřící na přednášce se svými „moderními“ pastoračními přístupy. (Pokračování textu…)
Na toto téma bylo už popsáno mnoho papíru. Nechci a nebudu opakovat teze Pekařovy, Denisovy, Tomkovy nebo Chudobovy, ani vyvracet stanovisko Masaryka, Jiráska a Nejedlého. Spor, jestli Bílá hora znamenala porážku českého národa nebo naopak mu prospěla, asi zůstane natrvalo přítomen v české kultuře s pluralitou názorů na něj. (Pokračování textu…)
Útoky liberálních médií proti Katolické církvi při každé příležitosti snad už překvapí jenom naivku. Často si k tomu vybírají též světce, kteří jsou věřícím obzvlášť sympatičtí a jejichž příklad a životní osud zasahují svědomí jako řízená střela. Právě oni jsou obzvlášť nebezpeční. V nedávných letech se západní média rozepisovala o „fanatismu“ sv. Marie Goretti, 12leté dívky, která nechtěla být po vůli násilníkovi.
Příběh je známý. Mladík Alessandro Serenelli, který spolu se starým otcem bydlel v domě Gorettiových v italském Farriere di Conca u Nettuna, se ji pokoušel přinutit, aby mu byla po vůli. Když odmítla, začal ji bodat nožem. Nepovolila a neustále volala: „Alessandro, to je přece hřích!“ Následujícího dne v nemocnici zemřela (5.7.1902). Podle dnešních liberálů prý šlo o „typickou ukázku katolického antisexuálního fanatismu“, jak jsem četl v několika vlivných západních periodikách.(Pokračování textu…)
Skandál v Irsku, týkající se sexuálního zneužívání chovanců církevních zařízení, byl předmětem setkání Sv. Otce s irskými biskupy ve dnech 15.-16.2. Není to první aféra tohoto druhu během posledních let. Před několika roky bylo odhaleno něco podobného v USA, letos v Německu, kde na prestižní katolické střední škole v Berlíně se podobného zločinu dopustili dva bývalí jezuité, dnes již apostaté nejen z řádu, ale i z Církve. (Pokračování textu…)
Sv. Otec Benedikt XVI. vydal dekret, potvrzující heroické ctnosti papeže Pia XII. (1939-58). Teď už zbývá jen zázrak, jímž by sám Bůh potvrdil svatost tohoto pontifika a umožnil Církvi povýšit jej na oltář jako blahoslaveného (k prohlášení svatým jsou nezbytné minimálně dva zázraky). (Pokračování textu…)
