1. Uvažuj, které a jaké milosti tělesné ti Bůh prokázal: dal ti tělo samo s jeho silami a schopnostmi, zdraví, nevinné radosti a zábavy, kterých můžeš užívati, dostatek toho, čeho tělo potřebuje, lidi, kteří se o tebe starají, dobré přátele a jiné věci. Ale uvažuj toto vše, patříc přitom na mnoho jiných osob, které jsou hodnější než ty, a nemají ty dobré věci, které byly jmenovány; někteří nemají dobré zdraví, jiní mají tělesné chyby neb jiné nedostatky; zase jiní nemají laskavé přátele, snášejí útržky, zakoušejí nevlídného zacházení; jiné trápí chudoba a nouze. Bůh, jsa k tobě zvláště dobrotivý, nechtěl, abys byla tak nebohá. (Pokračování textu…)
1. Bůh tě neposlal na tento svět proto, že by tě byl býval potřeboval, neboť jsi mu byla naprosto neužitečna; nýbrž proto tě sem poslal, aby na tobě osvědčil svou dobrotu, dávaje ti svou milost a chtěje ti jednou dáti svou slávu. Proto ti dal rozum, abys ho poznávala, paměť, abys na něj často vzpomínala, vůli, abys jej milovala, obrazotvornost, aby sis představovala jeho dobrodiní, oči, abys viděla divy jeho skutků, jazyk, abys ho chválila, a tak ti dal také jiné schopnosti, aby ses jimi obracela k němu.
2. Když jsi tedy byla k takovému cíli a účelu stvořena a na svět postavena, musíš se vystříhati a zdržovati všech skutků, které se tomu účelu příčí, vším pak tím, co k němu nevede, máš pohrdati jako zbytečným a marným.
3. Uvažuj, jak nešťastní jsou lidé, kteří nemyslí na tyto věci, nýbrž žijí, jako by byli přesvědčeni, že nejsou stvořeni pro nic jiného, než aby stavěli domy, sázeli stromy, hromadili peníze a bavili se. (Pokračování textu…)
1. Uvažuj, že není ještě dávno, co jsi nebyla na světě; tvé bytí bylo opravdové nic. Kde jsme byly tenkráte, má duše? Svět trval již tolik věků, a o nás nebylo ještě ani zmínky.
2. Bůh způsobil svou vůlí, že jsi vyšla z onoho „nic“, a učinil tě tím, čím jsi, a to z pouhé své dobroty, nemaje tě nikterak potřebí.
3. Uvažuj, jaké bytí Bůh ti daroval. Daroval ti bytí, které tě činí nejpřednější bytostí mezi všemi bytostmi viditelnými, bytí schopné trvání věčného a dokonalého spojení s boží Velebností. (Pokračování textu…)
Pravím tedy, že chceme-li se dokonale očistiti od náklonosti ke hříchu, nejprve se musíme vynasnažiti, abychom živě a jasně pochopili, jak veliké zlo nám hřích způsobuje. Pochopíme-li to, tenkráte nás pojme veliká a pronikavá lítost a zkroušenost. A jestliže i obyčejná lítost a zkroušenost, jen když je opravdová, a zvláště když je s ní spojena moc svátostného rozhřešení, nás dostatečně očišťuje od hříchu, bude-li lítost veliká a prudká, očistí nás také ode všech náklonností, které s hříchem souvisejí.
Má-li někdo v srdci jakési záští nebo odpor proti některému člověku, bývá mu takový člověk protivný, a on se mu vyhýbá; ale bude-li záští to hluboké a prudké, tenkráte bude se mu protiviti netoliko člověk sám, jehož nenávidí, ale i všecko, co s ním souvisí, bude se vyhýbat také stykům s jeho domácími, příbuznými a přáteli, bude nenáviděti i obrazu a všech věcí jeho. Stejně, když kajícník nenávidí hřích jenom jakousi lehkou, ačkoliv opravdovou, lítostí a zkroušeností, jistě si pevně umíní, již nehřešiti; ale nenávidí-li jej lítostí velmi prudkou a mocnou, tenkráte zatracuje netoliko hřích sám, nýbrž také všelikou náklonnost a příležitost ke hříchu, i vše, co s ním souvisí. (Pokračování textu…)
Všichni Izraelští vyšli z Egypta co do skutku, ale ne všichni vyšli co do nákonnosti. Proto se stalo, že potom na poušti mnozí litovali, že nemají cibule a plných hrnců masa jako v Egyptě. Tací bývají ti kajícníci, kteří co do skutku vycházejí ze hříchu, ale nevycházejí z něho co do nákonnosti; jinými slovy, oni si umiňují, že již nebudu hřešit, ale umiňují si to jaksi neradi, jako s lítostí, že se musejí zříkati a vzdalovati oněch neblahých hříšných radostí. Jejich srdce se odříká hříchu a zanechává ho, ale přece často jakoby se obracelo v tu stranu, kde jest hřích, jako žena Lotova se obrátila k Sodomě. Zdržují se od hříchu, jako někteří nemocní se zdržují od některých věcí a nejedí jich proto, že lékař jim pohrozil, že zemrou, budou-li je jísti; ale trápí je, že se od nich musí zdržovati, stále o tom povídají a vyjednávají, bylo-li by přece možno jísti je, chtí alespoň vůni takových pokrmů cítiti, a pokládají za šťastné ty, kteří je smějí jísti. (Pokračování textu…)
Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží. (Pokračování textu…)
„Kvítí ukázalo se v zemi naší,“ dí božský ženich, „čas řezání (vinic) přišel.“ (Píseň Šal. 2, 12.) Co jiného jsou květy srdce našeho, Filotheo, nežli dobré žádosti? Jakmile tedy se ukáží, třeba vzíti do ruky nůž a uřezávati s našeho svědomí všecky skutky mrtvé a zbytečné. Dívka cizího národa, kterou Izraelita chtěl pojmouti za ženu, byla povinna svléci roucho, v kterém byla jata, ořezati si nehty a ostříhati si vlasy. (5 Mojž. 21, 13.) Tak duše, která zatoužila po cti, býti nevěstou Syna božího, musí se sebe svléci starého člověka a obléci nového (Kolos. 3, 9), zanechávajíc hříchu, potom ořezati a ostříhati cokoliv ji odvrací a odvádí od milování Boha.
Chceme-li se uzdraviti, nejprve se musíme vyčistiti od veškerých škodlivých šťáv. Svatý Pavel v jediném okamžiku došel dokonalého očištění, jako ho také došla sv. Kateřina Janovská, sv. Máří Magdalena, sv. Pelagie a někteří jiní svatí; ale takové očištění jest v oboru milosti tak zázračné a neobyčejné, jako zmrtvýchvstání v oboru přirozenosti, a my ho nesmíme očekávati. Obyčejné očištění a uzdravení, ať tělesné, ať duchovní, děje se ponenáhlu, krok za krokem, s obtížemi a potřebujíc času. (Pokračování textu…)
Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“„Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.
Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“(Pokračování textu…)
Když Bůh stvořil stromy, přikázal, aby vydávaly ovoce, každý podle svého druhu; a tak přikazuje také křesťanům, kteří jsou živými stromy jeho církve, aby vydávali ovoce zbožnosti, každý podle svého stavu a povolání. Jinak bude provozovati zbožnost řemeslník, jinak panovník, jinak úředník, jinak sluha, jinak vdova, jinak vdaná paní, jinak dívka; a nebude rozmanitost jen v tom, nýbrž také dlužno přizpůsobovati konání zbožnosti silám a zaměstnáním a povinnostem každého člověka obzvláště. Řekni sama, milá Filotheo, slušelo-li by se, aby biskup chtěl žíti v takové osamělosti jako kartuziáni? A kdyby lidé, žijící v manželství, chtěli tak málo dbáti střádání a ukládání jako kapucíni; kdyby řemeslník prodléval celý den v kostele jako řeholník, a řeholník by se chtěl stýkati s lidmi jako biskup, aby jim byl tím neb oním nápomocen, nebyla-li by taková zbožnost směšná, nenáležitá a pohoršlivá? A přece se tato chyba přihází dosti často, a svět, který nerozlišuje nebo nechce rozlišovati zbožnost od nerozumu mnohých lidí, kteří se domnívají, že jsou zbožní, reptá na to a haní zbožnost, která arci nikterak není vinna takovými nezřízenostmi. (Pokračování textu…)
Lidé, kteří strašili Izraelské, aby nechodili do země zaslíbené, pravili jim, že země ta požírá své obyvatele, že totiž jest tak nezdravá, že v ní není zle dlouho žíti, a že tam viděli „jakési nestvůry z pokolení obrů, k nimžto přirovnáni, zdáli jsme se jako kobylky“ (4 Mojž. 13). Tak svět, milá Filotheo, pomlouvá svatou zbožnost jak dovede, líče zbožné osoby jako lidi obličejů mrzutých, truchlivých a utrápených, a hlásaje, že zbožnost dělá člověka zádumčivým a nesnesitelným. Ale jako Josue a Kaleb netoliko vydávali zaslíbené zemi svědectví, že jest dobrá a krásná, nýbrž také tvrdili, že bude příjemno a milo vládnouti jí, stejně Duch svatý ústy všech svých svatých, a náš Spasitel svými vlastními nás ujišťují, že zbožný život jest život příjemný a šťastný. (Pokračování textu…)
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti. (Pokračování textu…)
