Category Archives: Chesterton, Gilbert Keith
Humor
V moderním užívání pojmu znamená humor vnímání něčeho komického nebo zvláštním způsobem nesouladného. Obecně vzato se liší od vtipu (anglicky wit, též důvtip pozn. překl ), a to tak, že je na jedné straně subtilnější a na druhé straně neurčitější. Je to tedy nejen pojem, který se vzpírá definici, ale dokonce se svým způsobem nedefinovatelností chlubí a hledání definice humoru by se obyčejně pokládalo za nedostatek smyslu pro humor. Moderní užívání pojmu ale v žádném případě není ani primární ani nutné a je to jeden z případů, vzácnějších než se obyčejně soudí, kde odvození nabízí aspoň přiblížení definici. Všichni vědí, že „humor“ v latinském významu „vlhkost“ se zde používal jako součást staré fysiologické theorie, podle níž se lidské povahy lišily podle podílu určitých šťáv v lidském těle, jako například, že převaha hlenu (phlegm) vytvářela flegmatickou povahu. V době, kdy už došlo k úplné stabilisaci anglického jazyka tak mohl Ben Johnson a další používat slovo „humour“ spíše ve smyslu „převládající vášně“. S tím nutně šla ruku v ruce idea přehánění, a na konci celého procesu byl charakter humoristy víceméně identický s tím, co bychom my označili za excentrika. Další fáze vývoje, který byl spíše pomalý a subtilní, odpovídají různým stupňům, v nichž si excentrik svou výstřednost uvědomoval. Anglie byla na tyto excentriky vždy obzvláště bohatá a v Anglii, kde bylo vše méně logické a více nahodilé, zůstával excentrik, abychom tak řekli, napůl nevědomý a napůl humorný. Onu směs, a počátek moderního významu, bychom mohli možná datovat do doby Waverleyových románů, když si Guy Mammering stěžoval, že radní Pleydell je „praštěný humorista“. Pleydell je totiž nesporně vysmíván pro své drobné marnivosti nebo libůstky, ale on se ke smíchu sám přidává a to, že je jeho humor humorný, vidí a chápe. Od té doby tohle slovo začalo být čím dál víc užíváno výlučně o vědomém humoru a obecně o dosti hlubokém a delikátním uznání absurdity druhých.
Příběh rodiny
Nejstarobylejší z lidských institucí má autoritu, která může vypadat stejně nespoutaně jako anarchie. Jako jediná mezi podobnými institucemi počíná spontánní přitažlivostí a lze o ní přísně a ne sentimentálně říct, že je založena na lásce a ne na strachu. Pokus porovnat ji s donucovacími institucemi, komplikující pozdější dějiny, vedl posléze k nekonečným nelogičnostem. Je stejně jedinečná jako je universální. V žádných jiných sociálních vztazích nenajdeme nic, co by odpovídalo vzájemné přitažlivosti pohlaví. Tím že moderní svět tuhle jednoduchou věc nepochopil, upadl do stovek pošetilostí. Myšlenka všeobecné vzpoury žen proti mužům byla před celým světem vyhlašována s prapory a průvody, jako vzpoura vazalů proti jejich pánům, otroků proti plantážníkům, Poláků proti Prusům či Irů proti Angličanům, jako bychom skutečně věřili v bájný národ Amazonek. Stejně filosofická idea obecné vzpoury mužů proti ženám se objevila v románu Sira Waltera Besanta a sociologické knize pana Belforta Baxe. Ale při prvním dotyku této vpravdě prapůvodní přitažlivosti se všechna podobná srovnání hroutí a ukazují se jako komická.
Sentimentalita rozvodu
Rozvod je záležitost, které noviny nyní nejen dělají reklamu, ale přímo ji obhajují, jako by to bylo potěšení samo o sobě, Vlastně to i tak může být, že všechny květy a ceremonie se nyní od módních svateb přesunou k módním rozvodům. K hostině bude obstarán skvělý dort s polevou a šlehačkou, ve vojenských kruzích se bude roztínat šavlí spolužalovaného. Obdivu přítomných bude vystavena oslňující sbírka rozvodových darů, dohlížet na ni bude detektiv oblečený jako běžný rozvodový host. Jakési obnovy se možná dočká stará rozvodová snídaně: po přípitcích se hosté shromáždí na zápraží, aby přihlíželi, jak se manžel a manželka vydávají každý opačným směrem a vykračují právě tak vesele, jak zní zvonek rozvodového soudu. I když tohle všechno může některým lidem zním poněkud fantasticky, bylo by to ve skutečnosti mnohem méně fantastické, než to, co lze k tématu skutečně slyšet. Nebudu se tu celou záležitostí zaobírat do hloubky a podstatně, sám se držím mystického pohledu na manželství, ale rozebírat jej tu nebudu. Toliko v zájmu světla a logiky bych tu rád protestoval proti častému způsobu debaty v této věci. Racionálně vzato nelze tento proces vůbec za debatu označit. Je to jakýsi sbor sentimentalistů v senzacechtivých novinách, pořád dokola vyzpěvující formulky jako třeba: „Manželství respektujeme, manželství, svatému, posvátnému, nevýslovně výtečnému a ideálnímu manželství se klaníme. Pravé manželství je láska. Když se láska změní, i manželství se změní, a když láska ustane či započne, totéž činí i manželství, manželství nádherné, překrásné, blažené.”
Převrátit naruby
Když autor „If Winter Comes“ vydal druhou knihu o životě rodiny, byla podrobena kritice skoro stejně, jako byla první kniha vychvalována. Netvrdím, že by na ní nebylo co kritizovat, tvrdím jen, že abstraktní logika kritiky mně nepřesvědčila. Kritici by možná přijali pravdivý příběh, kdyby autor nebyl tak neopatrný a nedal mu pravé morální ponaučení. A ono ponaučení se teď zrovna netěší oblibě tisku, protože vypovídá o tom, že žena může profesionálního úspěchu dosáhnout za cenu selhání v rodině a domácnosti. A momentální konvence žurnalistiky velí podporovat to, co je feministické proti tomu, co je ženské.
Hrozná hračka
Kdybych řekl, že svět se stává absolutně dětinským, byl by to příliš velký a optimistický kompliment. Hlavní slaboduchostí světa je neschopnost ocenit inteligenci nejmenších dětí. Ze všech stran slyšíme šepot a výstrahy, které by mudrcům z Gothamu připadaly přiboudlé. Zrovna o těchto Vánocích jsem se v hračkářství dozvěděl, že pro malé kluky se už nedělá tolik luků a šípů, protože jsou považované za nebezpečné. Za jistých okolností může být nebezpečné mít malý luk. Mít malého kluka je nebezpečné vždy. Žádné jiné společnosti, která se považuje za příčetnou, by ani ve snu nenapadlo zakázat a zrušit všechny luky, leda byste zrušili všechny chlapce. Přednostmi té druhé reformy se tu zabývat nebudu. Pro takový postup by se dalo říct mnohé a možná budeme mít brzy příležitost k tomu, abychom to uvážili. Zdá se totiž, že moderní mysl vůbec nedovede rozlišit mezi prostředky a účelem, mezi orgánem a nemocí, mezi použitím a zneužitím a jistě by kluka a luk rozlámala při jednom právě tak, jako by s vaničkou vylila dítě.
Esej XX.: O osudu a komunistovi
Často se stává, že vedlejší výrobky bývají větší než hlavní produkt a vedlejší problémy větší, než hlavní otázka. Mnoho z politických zmatků a hašteření pochází z toho, že se lidi pokouší o to, čemu říkají praktická shoda. Spoléhat na praktické shody je ovšem velmi nepraktické. Dva lidé se mohou shodnout na tom, že si pořídí kočku, ale pokud se dohodli jen proto, že je jeden z nich milovník zvířat a druhý nachází zlovolné potěšení v přihlížení krutému zacházení s ptáčky, pak je pravděpodobné, že jejich praktická shoda dlouho nevydrží. Nastanou jiné případy, kdy poznají, jak jim chybí theoretická dohoda.
Poznámka k nudismu
Někteří z nejinteligentnějších moderních spisovatelů mají jeden zvyk, proti kterému bych rád protestoval. Spočívá v tom, že odmítají něčí názor tak, jak stojí, a nechtějí ho posuzovat podle jeho kvalit. Moderní spisovatel musí vždy předpokládat, že je na výběr mezi jeho extrémním názorem a něčím z opačného extrému. Pozoruhodný příklad jsem našel v mimořádně výtečné knize slečny Cicely Hamilton nazvané Modern Germanies. Odkazovala na sektu Nudistů, kteří oživili starodávnou heresi adamitů, chodí bez šatů a berou se velmi vážně, jako by nahota byla nějaký vynález.
Patero smrtí víry
Není účelem této knihy sledovat následnou a už vůbec ne moderní historii křesťanství, k níž patří spory, o nichž doufám plněji pojednám jinde. Zde se chci jen ukázat, že když se křesťanství ukázalo v pohanském lidstvu, mělo povahu čehosi jedinečného, ba nadpřirozeného. Bylo úplně jiné než ostatní věci a čím víc se jím zabýváme, tím méně se jim podobá. Vyznačuje se však od té doby až posud jednou poměrně zvláštní a ojedinělou vlastností, zmínkou o níž může tahle knížka docela dobře skončit.
