Když autor „If Winter Comes“ vydal druhou knihu o životě rodiny, byla podrobena kritice skoro stejně, jako byla první kniha vychvalována. Netvrdím, že by na ní nebylo co kritizovat, tvrdím jen, že abstraktní logika kritiky mně nepřesvědčila. Kritici by možná přijali pravdivý příběh, kdyby autor nebyl tak neopatrný a nedal mu pravé morální ponaučení. A ono ponaučení se teď zrovna netěší oblibě tisku, protože vypovídá o tom, že žena může profesionálního úspěchu dosáhnout za cenu selhání v rodině a domácnosti. A momentální konvence žurnalistiky velí podporovat to, co je feministické proti tomu, co je ženské.

Tak či tak, zatímco příběh lze kritisovat možná, kritiku lze kritisovat v každém případě. Když někdo řekne, že žena může mít ambice v byznysu, aniž by to mělo špatný dopad na její děti, není to nic definitivního. Zrovna tak jednoduše se dá říkat, že žena může mít politické ambice, aniž by musela pomáhat vraždě starého gentlemana v jeho posteli. Kvůli tomu se ale z Macbetha nestane nepravdivé nebo neumělecké dílo. Stejně jednoduše se dá říct, že žena může mít společenské ambice, aniž by svými triky dovedla manžela do vězení pro dlužníky, aby mohla trávit čas s holohlavým šlechticem s ryšavými kníry. To ale velkou z scénu z Veletrhu marností nezbavuje přesvědčivosti ani v detailu, ani v rozvržení. U beletrie otázka nezní, zda se něco musí přihodit, ale zda se něco takového stát může a zda to něco vypovídá o větších záležitostech. Nu a věc ženy na pracovišti a ženy doma je velmi velká a tenhle příběh o ní vypovídá velmi mnoho.
Moderní mysl je totiž v této věci sama se sebou v rozporu. Povedlo se jí dostat do přímého rozporu dva z jejích poněkud hrubých ideálů.

Lidé progresivněji založení nám pořád říkají, že nadějí světa je vzdělávání. Vzdělání je vše. Nic není důležitější než výchova nastupující generace. Nic není opravdu důležitější, než nastupující generace. Tohle nám vykládají pořád dokola a jen při tom svou formulku občas pozmění a vypadá to, že nikdy vlastně neví, co to zahrnuje. Je-li totiž někdy i jen slovo pravdivé na všech těchto řečech o výchově dítěte, pak devět desetin všech řečí o emancipaci ženy jsou jen pouhé nesmysly. Je-li vzdělávání nejvyšší funkcí státu, proč by se od nejvyšší funkce státu chtěl někdo emancipovat? Je to něco podobného, jako kdybychom říkali, že muži odsouzenému k smrti byl rozsudek zmírněn tak, že se stane presidentem Spojených států, nebo že milost pro odsouzence přišla právě včas, aby ho zachránila od toho, aby se stal papežem. Je-li vzdělávání ta největší věc na světě, jaký pak má smysl mluvit o ženě osvobozené od největší věci na světě?

Je to něco podobného, jako bychom ji zachraňovali před tím, aby se krutým řízením osudu stala básnířkou jako Shakespeare, nebo želeli omezení, jimž je podroben umělec všestranný jako Leonardo da Vinci. Nelze pochybovat o tom, že v onom nároku vzdělávání je jistá pravda. Jenže platí obzvláště pro ten druh vzdělávání, kterému se říká domácí výchova. Soukromé vzdělávání je skutečně universální. Veřejné vzdělávání může být porovnatelně užší. Opravdu bychom přeháněli, pokud bychom tvrdili, že učitel, který učí děti kresbě volnou rukou, je vyučuje všem možným použitím svobody. Bylo by opravdu fantastické tvrdit, že neškodný cizinec, který vyučuje třídu francouzštině či němčině, mluví všemi jazyky lidskými i andělskými. Ale matka, která se věnuje svým vlastním dcerám v jejich vlastním domově, se musí vyrovnávat s doslova všemi formami svobody, protože se musí vyrovnávat se všemi stránkami jedné lidské duše. Nemusí snad mluvit všemi jazyky lidskými i andělskými, ale se přinejmenším rozhodnout, nakolik bude mluvit o lidech a nakolik o andělích.

Zkrátka, je-li vzdělávání opravdu větší a obecnější záležitostí, pak to samé platí o rodinném životě a život úřední či ekonomický je věcí menšího významu.

Pouhá aritmetika říká, že když něco vezememe z větší věci, zbude z ní méně. Pouhé odčítání ukazuje, že matku musí mít méně času pro rodinu, pokud má více času pro továrnu. Kdyby byla ethická a kulturní výchova opravdu jen triviální a mechanickou záležitostí, pak by ji matka mohla odhrkat jako mechanickou rutinu předtím, než by se vydala za svou důležitější prací, totiž nájemnou službou kapitalistovi. Kdyby byla výchova pouhým vyučováním, pak by mohla nejdřív své děti krátce poučit o tabulkách s násobilkou a pak se povznést do vyšších a ušlechtilejších sfér coby služebnice mléčného trustu nebo sektretářy ve Spojených mlékárnách. Modernisté nás ale pořád dokola ujišťují, že výchova není vzdělávání, a vždy a stále trvají na tom, že to není jen mechanické cvičení a že to v žádném případě nesmí být cvičení zkrácené. Musí pokračovat hodinu po hodině. Musí pokrývat každé téma. Pokud ale musí trvat po všechny hodiny, pak nesmí být zanedbáváno v hodinách pracovní doby. A jestliže musí dítě mít svobodu věnovat se jakémukoliv tématu, pak musí mít tutéž svobodu i rodiče. Idea nerodičovské náhrady je totiž jen ilusí bohatsví.

Pokročilí obránci tohoto nedůsledného a nekonečného vzdělávání dítěte mají obyčejně na mysli bohaté dítě a celý tento konkrétní druh svobody by bylo lépe nazývat přepychem. Pro dámu z lepší společnosti je sdostatek přirozené nechávat svou malou dcerku s francouzskou či česko-slovenskou guvernantkou, nebo s guvernantkou, která mluví starobylým sanskrtem a vědět, že zatímco ona, matka, veřejně působí jako poskytovatelka půjček či v jiném moderním důstojném postavení, je rozvíjena ta či ona stránka inteligence jejího malého dítěte. U chudších lidí, ale pět učitelů na jedno dítě být nemůže. Obyčejně bývá padesát dětí na jednoho učitele. Duši jednoho dítěte nelze rozsekat na kusy a rozdělit mezi specialisty. Můžeme udělat jen to, že na kusy rozerveme duši jednoho učitele a v utržcích a cárech ji rozdáme celé tlupě kluků. A dokonce ani v případě bohatého dítěte není v žádém případě jisté, že by specialisté byli náhradou duchovní autority. Ani milionář si nemůže být nikdy jist, že nevynechal jedinou guvernantku v dlouhém procesí chův, které stále prochází pod jeho mramorovým portikem, a takové přehlédnutí může mít stejně osudové následky jako, když král zapomene na křtiny pozvat zlou vílu kmotřičku. Dcera by se po životě plném zkázy a zoufalství mohla ohlédnout zpět a říct: „Kdybych ale měla i lotyšskou guvernantku, mohl být můj osud jako ženy diplomata ve východní Evropě docela jiný.“ Celkem se mi ale jeví pravděpodobnější, že to co jí bude chybět, nebude jeden z těchto zvláštních výdobytků, ale spíše jakýsi mravní kodex založený na zdravém rozumu či obecném pohledu na život. Milionář by si nepochybně k tomu, aby jeho dítěti poskytli nějakou obecnou filosofii, najal nějakého mahátmu či mystického proroka. Pochybuji ale, že by to byla i pro bohaté dítě nejak zvlášť úspěšná filosofie a pro chudé dítě by byla zcela nemožná.

V případě poměrné chudoby, jež je společným údělem lidstva, se vracíme zpět k obecné rodičovské odpovědnosti, která je zdravým rozumem lidstva. Vracíme se zpět k rodičům, jako k těm, kdo jsou zodpovědni za výchovu a mají ji na starosti. Pokud velebíte a vyvyšujete vzdělávání, pak s ním musíte velebit a vyvyšovat i rodičovskou moc. Pokud rodičovskou moc zesměšňujete, musíte s ní nutně zesměšňovat i výchovu a vzdělávání. Pokud mají mladí vždycky pravdu a mohou dělat, co se jim zlíbí, pak dobrá, radujme se všichni, mladí i staří, a veselme se a buďme prosti jakékoliv zodpovědnosti. Pak nás ale nechoďte obtěžovat řečmi o důležitosti vzdělávání, když nikdo nemá žádnou autoritu, aby kohokoliv vzdělával. Rozhodněte se, zda chcete neomezené vzdělávání nebo neomezenou emancipaci, ale nebuďte tak hloupí, abyste si mysleli, že můžete mít obojí současně.

Jak jsem už podotkl, existují důkazy, že i tvrdohlavější lidé i toho nejpokrokovější druhu se vrací v tomto ohledu k realitě. Nové dílo pana Hutchinsona je jen jedním z mnoha náznaků z prostředí skutečně nezávislé moderní inteligence pracující na moderní beletrii, že hrubší kultura toliko ekonomické emancipace začíná být pomalu cítit zatuchlinou. Víc než jeden náznak toho, co mám na mysli, obsahují díla slečny Clemence Dane, ba i slečny Sheily Kaye-Smith. Lidé už si nejsou tak docela jisti, že svoboda ženy pozůstává z toho, že má domovní klíč, ke kterému nemá dům. Nejsou už tak docela přesvědčeni, že každá hospodyně je nudná a prosaická, zatímco každá účetní je nespoutaná a poetická. A u inteligence její reakci vlastně posiluje všechen moderní rozruch kolem psychologie a hygieny. Nemůže trvat na tom, že je každý trik nervů nebo proud myšlenek dost důležitý na to, aby se po něm pátralo v knihovnách a laboratořích a ne dost důležitý na to, aby je kdokoli sledoval prostě tím, že zůstane doma. Nemůžeme současně trvat na tom, že první roky dětství jsou nanejvýš důležité a že matky nanejvýš důležité nejsou, nebo že mateřství je tématem dostatečně zajímavé pro muže, ale ne dost zajímavé pro matky. Každé slovo pronesené o ohromné důležitosti běžných zvyklostí z dětského pokoje dokazuje, že být chůvou není nic triválního. Vše míří k návratu prosté pravdy, že velké dílo je práce soukromá, kdežto práce veřejná je malá. Lidský domov je paradox, protože je uvnitř větší, než nanevek.

V problému soukromého versus veřejného života je ale ještě další opomíjená pravda. Ta platí stejně o mnoha mužských i ženských problémech. Feminismus tu vlastně padá do téhož omylu jako militarismus a imperialismus. Tím míním, že všechno, co má velké měřítko, dává ilusi velkého úspěchu. Násobení kupodivu působí jako skrývání. Opakování ve skutečnosti skrývají selhání. Vezměme si konkrétního člověka a řekněme mu, aby si oblékl konkrétní druh klobouku, kabátu a kalhot a v konkrétním postoji se postavil v zahradě za domem a budete mít velký problém přesvědčit sebe (či jeho), že prošel triumfem a proměnou. Objednejte čtyři sta takových klobouků a osm set takových nohavic a proměníte takový vymyšlený oblek v uniformu. Postavte všech čtyři sta takových lidí ve specifických postojích na salisburské pláni a tu před vámi vyvstane duch regimentu. Nechte takový regimet před vámi defilovat a je-li ve vás víc života, než v primitivech, kteří hynou, budete mít ohromující dojem, že právě odehrálo cosi úžasného, nebo že se dít začne. Pro tuhle morální emoci militarismu mám pochopení, myslím, že symbolizuje cosi velkého v duši, cosi, co nám dalo obraz sv. Michaela. Uvědoumuji si ale také, že v praktických vztazích se může tato emoce smíst s ilusí. Povahu všech čtyř set mužů v pochodujících řadách nelze opravdu znát tak důkladně jako povahu jednoho muže pózujícího v zahradě za domem. I kdyby jeden každý z těch čtyř set mužů byl individuálně neúspěšný, můžeme mít pořád ještě matný dojem, že celkově jde o úspěch. Pokud víme, že jeden člověk je neúspěšný, za úspěšného ho považovat nemůžeme. To je důvod, proč se lokaj stal poněkud směšnou postavičkou, kdežto pěšák, prostý vojín, zůstává postavou spíše vzenešenou. Nebo je to spíše jeden z důvodů, protože existují další, závažnější a cennější. Lokajové byli působiví či důstojní jen tehdy, když mohli nastoupit v tak velkých počtech jako pěšáci—když vlastně byli feudální armádou nějaho velkého lokálního rodu mající jistou loyalitu lokálního patriotismu. To pak byl livrej stejně důstojný jako uniforma, protože uniformou skutečně byl. Když někdo říkal, že sloužil u Nevillů, nebo jezdil s Douglasy, mohl se svého času cítit, jako kdyby bojoval za Francii nebo Anglii. Jenže vojenské cítění je cítěním davovým, tak ušlechtilýn, jak davové cítění může být. Dělat přehlídku s jedním pěšákem je něco jako hodovat na jednom hrášku, nebo léčit lysost růstem jediného vlasu. Pro poskoky by nemělo existovat nic než plurál, podobně jako pro osypky, hmyz, mikroskopickou havěť (animalculae) nebo cukrovinky zvané stovky nebo tisícovky. Předpokládám, že (přísně vzato) logický latínik by mohl říct „Viděl jsem animacula“, nikdy jsem ale neslyšel o dítěti, které by bylo natolik uměřené, aby řeklo: „Snědl jsem stovku a tisíc.“ Každý z nás si podobně dovede představit, že mít stovky a tisíce otroků, o vojácích nemluvě, může člověku dodat jistou imaginativní rozkoš skvělosti. Vlastnictví jediného otroka odhaluje všechno zlo otrokářství. Jeden osamělý poskok je totiž člověkem v okázalem oblečení, je tím muže stojícm v zahradě za domem v podivném a fantastickém kabátě a kalhotách. Jeho isolace odhaluje naši ilusi. Svůj neúspěch nacházíme v zahradě za svým domem, kde jsme snili o úspěchu na trhu. Když projíždíte ulicemi uprostřed velkého davu vasalů, můžete si všimnout, že máte živý a nikoli nevelkorysý pocit, že jste jedno se všemi z nich. Nemůže si pamatovat jejich jména nebo spočítat, kolik jich je, ale už samo jejich ohronné množství jako by nahrazovalo důvěrnost. Tohle cítili velcí muži v čele velkých armád a tohle je důvod, proč Napoleon nebo Foch nazývali své vojáky „mes enfants”. Mají pocit, že jsou v tu chvíli jeho součástí, jako by měli milion rukou a milion nohou. Je ale velký rozdíl, když svou armádu rozpustíte, nebo pokud (což je koneckonců možné) armádu lokajů nemáte. Je něco docela jiného, když se díváte na jednoho lokaje, na jednoho osamělého sluhu stojícího se slavnostní vážností ve vaší předsíni. To se vás pocit náhlého vytržení a sjednocení s ním nikdy nezmocní. Veškerý váš smysl pro sociální solidaritu s těmi, kdo jsou proti vám splečensky níže postaveni, z vás padá. Takhe důvěrně blízko si lidé mohou být jen na veřejnosti. Když pohlédnete do očí osamoceného sloužícího, vidíte, že jeho duše je velmi daleko.

Jinak řečeno, ocitáte se na úpatí strmě čnícího horského útesu, který je skutečnou povahou a svědomím člověka. Abyste mohli s člověkem být doopravdy jedno museli byste řešit skutečné problémy a věřit, že vaše řešení jsou skutečná. Věnovat se jednomu člověku by byla mnohem větší a těžší práce, než pracovat s tisícehlavými zástupy. A právě od takové práce lidé utíkají, když chtějí utéct z domácnosti k veřejné činnosti, zejména činnosti vzdělávací. Chtějí uniknout pocitu neúspěchu, který je vlastně smyslem pro realitu. Chtějí se znovu znocnit iluse z tržiště. Je to iluse, který se vytrácí v temných interiérech domácnosti, tam kde přebývají skutečnosti. Jak jsem už řekl, jsem velmi dalek toho, abnych ji zcela odsuzoval, je to legitimní potěšení a ve správné míře je to stejná součást života jako každá jiná. Jde mi ale o to, abych feministkám a příznivcům módních výstřellů ukázal, že to není přístup k pravdě, ale spíše jeho opak. Publicita je spíše povahou neškodné romance. Veřejný život bude v tom úplně nejlepším případě obsahovat velmi mnoho neškodné romantiky a mnohem časteji velmi škodlivé romantiky. Jinak řečeno, chci poukázat na to, že i když může být přechod ze soukromého do veřejného života dobrý či špatný nebo nutný či nikoliv nezbytný nebo žádoucí či nežádoucí je vždy nutně přechodem od většího díla k menšímu a od těžší páce k snazší. A to je důvod, proč většina moderních lidí chce přejít od větší úlohy v domáctosti k menší a snažší roli ekonomické. Raději by poskytli livreje stovce sloužících, než by se věnovali milostným aférám jednoho z nich. Raději by si nechali salutovat od stovky vojáků, než by se pokusili zachránit duši jediného z nich. Raději stovce lidí předloží přiznání k dani z příjmu nebo telegrafní blankety, než by jedinému poskytli jídlo, konversaci a morální podporu. Raději uspořádají pro stovku dětí vzdělávací kurs v zeměpise nebo dějepise, nebo budou opravovat jejich písemné zkoušky z algebry nebo trigonometrie, než by se trápili se složitou lidskou povahou jednoho z nich. Kdokoliv totiž přijme celkovou odpovědnost za jedno malé dítě, brzy zjistí, že zápolí s ohromnými anděly a démony.
Na čistě veřejné funkci, zejména v případě veřejného vzdělávání, je cosi ilusivního ještě jiným způsobem. Vzdělavatel se obyčejně věnuje jen jedné oblasti mysli dítěte. Vždy se ale zabývá jen jednou částí jeho života. Rodiče se musí věnovat nejen celému charakteru dítěte, ale také celou jeho životní dráhou. Učitel zasévá, ale rodič jak zaseje , tak sklidí. Učitel vidí více dětí, ale není jisté, zda vidí více dětství, v každém případě vidí více mládí a žádnou dospělost. Množství malých děvčat, které si vezmou cyankáli, je nutně malé. Kluci, kteří se po životě věnovanému zločinu oběsí na sloupu u postele, tvoří obyčejně menšinu. Rodiče ale musí předvídat celý život jedince a nejen školní život žáka či studneta. Není pravděpodobné, že by rodiče předjímali zločin a cyankáli jako vrchol života dítěte. Očekávají ale, že pokud bude zločin spáchán, dozví se to, pravděpodobně je vyrozumí, pokud dojde k sebevraždě. Je docela pochybné, zda se o něčem takovém kdy dozví učitel nebo učitelka. Každý ví, že úkol učitele je těžký a mnohdy hrdinský, není ale vůči nim unfair připomenout, že mají vyjímečně šťastnou úlohu. Cynik by řekl, že učitel má štěstí, že nikdy nevidí výsledky svého vyučování. Já raději jen řeknu, že se nemusí obzvlášť obávat, že by je musel hodnotit z druhé strany. Učitel je sotva kdy při smrti. Abych vzal mírnější divadlení příklad, sotva je přítomen v noci. Je to ale jen jeden z mnoha příkladů jedné a téže pravdy: že to, co se označuje za veřejný život není větší než život soukromý, ale menší. To, co označujeme za veřejný život je rozdrobená směs částí, údobí a dojmů, jen v soukromém životě přebývá tělesně plnost našeho života.

Gilbert Keith Chesterton: Myšlenky a smyšlenky (1923)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.