List emeritního biskupa z Tyleru v Texasu Josepha Stricklanda z 3. května 2024
Drazí bratři a sestry v Kristu,
„Roma locuta; causa finita est!” „Řím promluvil, věc je skončena!“
V pastýřských listech, které zveřejňuji, jsem psal o mnoha problémech, jimž čelíme v souvislosti se stále narůstající krizí v Církvi i ve světě. Jako katolického biskupa mě vždy zajímá v první řadě Církev – mystické tělo Kristovo, je však jasné, že současná krize, v níž se nacházíme, se netýká jen Církve, nýbrž všech aspektů lidstva. Když je Církev slabá a její pozemské vedení vážně zkažené, je v důsledku toho lidské společenství po všech stránkách zranitelné vůči zlu, a tuto zranitelnost vidíme na každém kroku. Třebaže všechny problémy, o nichž píšu, jsou závažné, nic není vážnějšího než překroucené chápání autority a poslušnosti, které se dnes tak rozbujelo. Schází-li nám jasné porozumění tomu, z jakých zdrojů vychází legitimní autorita, hrozí vážné nebezpečí svévole a zkompromitování poslušnosti. Pokud k tomu dojde, pak sama poslušnost, Bohem určená k tomu, aby všechny lidi směrovala k pravdě, může být někým skutečně zneužita pro jejich vlastní zájmy a nic netušící lidi od pravdy odvádět. Proto musíme vždy setrvat v pravdě a před takovýmito svody se mít na pozoru.
Dějiny Církve jsou plné líčení případů a událostí, kdy vznikl nějaký konflikt a Řím správně použil svou autoritu, promluvil a záležitost vyřešil. „Roma locuta; causa finita est.“ Katolíci se této kotvy božské autority v Katolické církvi moudře drželi. Bohem daná autorita, plně přítomná pouze v Katolické církvi, by měla být pro věřící útočištěm. Poslouchat božskou autoritu znamená poslušnost vůči Kristu, neboť on je tím, kdo danou osobu povolal k úřadu, s nímž je spojena. Ve svaté struktuře Církve je poslušnost božské autority nezbytná a významná, neboť nám pomáhá růst ve svatosti. Naneštěstí však skutečnost, že se na božskou autoritu Církve pohlíželo jako na „danost“, v mnoha případech vedla věřící v jejich poslušnosti k lenosti a lhostejnosti. Mnozí zapomněli, že jak řekl svatý Tomáš Akvinský, Boha je třeba poslouchat ve VŠEM, lidské autority v URČITÝCH VĚCECH.
Jakkoli je tato eroze autority významná i pro stát, rodinu a společnost jako takovou, ještě mnohem znepokojivější se stává, když se týká Církve. Katolická církev je založena na pravdě, která pochází od Všemohoucího Boha a plně se zjevila v Ježíši Kristu, Jeho božském Synu – vtělené Pravdě. Když zmatené chápání autority napadne Církev, otřásají se samotné základy civilizace, a těchto otřesů jsme nyní každodenně svědky.
Ježíš Kristus nám říká, že mu je dána „všechna moc na nebi i na zemi“. Proto musíme uznat, že každá pozemská moc musí hledat světlo u Krista, protože toto světlo v konečném důsledku pochází z jediného zdroje – od Toho, který je zdrojem veškeré moci na nebi i na zemi. Pouze při tomto správném chápání autority můžeme stanovit pevný základ poslušnosti. Jednoduše řečeno, všechna poslušnost musí svůj zdroj i cíl vždy nacházet v poslušnosti Kristu a pravdě, kterou zjevuje. Skutečná poslušnost pravdě nás nakonec přivádí k Bohu – Otci, Synu a Duchu svatému, nejvyšší autoritě. Jestliže chceme jít po cestě poslušnosti, ale přitom ignorujeme pravdu, kterou nám zjevil Kristus, rušíme tím samotný význam a podstatu poslušnosti.
Dnes zjišťujeme, že po krk vězíme v kultuře ovlivněné postmodernismem, která není schopna či ochotna uznávat platnou autoritu. V podstatě jde o kulturu, která je pod vlivem nihilismu, a ten se dá vystopovat až k pádu našich prvních prarodičů v zahradě Eden. Nihilismus je filosofie, která tvrdí, že všechny hodnoty jsou neopodstatněné, a soustřeďuje se na vůli vládnout. Odmítá absolutní pravdu a prosazuje falešnou myšlenku, že „pravda“ je pouhým výrazem vůle a čistá a neředěná pravda neexistuje. V tomto kontextu si každý člověk může vytvořit pravdu, jak se mu zlíbí, nebo může stanovit, že pravda je cokoli, co jako pravdu určí autoritativní postava, kterou uznává. Toto smrtonosné přesvědčení (či obdobná víra, že každý člověk je sám sobě autoritou) proniklo i do Církve a stalo se dnes hnisající, zanícenou ránou v mystickém těle Kristově.
Tato překroucená představa o autoritě a poslušnosti je brilantní, avšak smrtící zbraní ďábla, jemuž se podařilo přesvědčit muže v církevní hierarchii, aby autoritu, která je s tím spojena, použili k nesmírné škodě duší. Tvrzení, že poslušnost náleží i těm, kteří slouží lži a svou Bohem danou autoritu pozbyli, vedlo k tomu, že se poslušnost užívala jako zbraň a způsobovala tolerování takových situací, jako byly strašlivé skandály sexuálního zneužívání, jež tolik poškodily Církev a ublížily mnoha lidem, kteří se stali oběťmi těchto mužů zneužívajících moc.
Ve zmatku ohledně autority a poslušnosti se ztrácí skutečnost, že kdykoli použití autority poškozuje Boží pravdu, například když kněz nebo biskup zpochybňuje poklad víry (do něhož patří neměnná dogmata a nauky Církve), má kdokoli právo, a dokonce slavnostní povinnost, takovémuto omylu odporovat bez ohledu na možné negativní důsledky, jimž by mohl čelit. Tento odpor proti zneužití není porušením katolické zásady poslušnosti, nýbrž ve skutečnosti ji upevňuje a posiluje, neboť se jedná o poslušnost vůči nejvyšší autoritě – Ježíši Kristu.
Další věc související s autoritou v Církvi, která se často špatně chápe, je papežská neomylnost a podřízenost víry. Papežská neomylnost je přítomna pouze při neomylných vyhlášeních týkajících se víry a mravů a je jí nadán papež nebo dogmatický koncil se schválením vládnoucího papeže. Takový neomylný výrok je, jednoduše řečeno, vždy potvrzením pravdy, která již je součástí pokladu víry, k němuž nebylo nic přidáno ani se v něm nic nezměnilo od ukončení veřejného Zjevení smrtí svatého apoštola Jana v prvním století po Kristu. Pokud se učiní neomylné prohlášení, vyžaduje od věřících podřízenost víry, to znamená, že věřící mají jistotu, že je pravdivé, a jsou povinni ho zastávat jakožto věc víry. Jiné výroky papeže, biskupů či jiných autorit – třebaže mohou být pravdivé – k velmi úzce vymezenému charismatu papežské neomylnosti nepatří. Proto nám moudrost velí, že každé prohlášení máme a musíme hodnotit ve světle Bohem zjevených pravd obsažených v posvátném pokladu víry. Jestliže se výrok kohokoli zdá těmto neměnným pravdám odporovat, musíme nejprve usilovat o vysvětlení. Není-li vysvětlení dáno, či ještě hůře je-li omyl potvrzen, musíme ho odmítnout a uchýlit se k pokladu víry, který nás s jistotou vede k pravdě.
Když se v dnešní Církvi zabýváme otázkami autority a poslušnosti, musíme mít na paměti, že nejvyšším zdrojem autority a pravdy je Bůh. Odpověď na dilemata, s nimiž se setkáváme, vždy najdeme v pravdě, kterou nám Bůh zjevil. Musím se neustále tázat: „Je toto autenticky od Krista?“ a „Odpovídá to tomu, co on a jeho Církev vždy učili?“ Odpovíme-li si na tyto otázky kladně, jde o pravdu, kterou musíme uposlechnout. Pokud však někdo, kdo má „moc“, nedostal svou autoritu od Krista, uposlechnout nemusíme. Je třeba mít na paměti, že Kristus dává církevní hierarchii autoritu v zájmu duší svěřených jejich péči, nikdy kvůli samotnému člověku, který úřad spojený s autoritou zastává.
Mnozí světci a učitelé Církve hovořili o tom, že přijde doba, kdy budou věřící muset odporovat těm, kteří se zdají mít „autoritu“ v rámci hierarchie. Jestliže nadále spokojeně posloucháme, aniž bychom se ptali na zdroj autority, ocitneme se v nebezpečné situaci.
Dne 13. října 1973 se v japonské Akitě zjevila Panna Maria sestře Agnes Sasagawaové. Došlo k tomu v den 56. výročí posledního zjevení Matky Boží ve Fatimě. Panna Maria pronesla k sestře Agnes tato slova: „Působení zlého ducha pronikne i do Církve, a to do takové míry,
že kardinálové se postaví proti kardinálům, biskupové proti biskupům Kněží, kteří mě ctí, budou vysmíváni a budou se proti nim stavět jejich spolubratři. Kostely a oltáře budou pustošeny. Církev bude plná těch, kteří přijímají kompromisy…“
Arcibiskup Fulton Sheen řekl v roce 1948: „Vybuduje anticírkev, která bude napodobeninou Církve, protože on, ďábel, je opicí Boží. Anticírkev bude mít všechny známky a vlastnosti Církve, avšak převrácené a zbavené svého božského obsahu. Bude mystickým tělem Antikrista, které se ve všech vnějších věcech bude podobat mystickému tělu Kristovu…“
V roce 1976 řekl papež Jan Pavel II.: „Nyní čelíme konečné konfrontaci mezi Církví a anticírkví, mezi evangeliem a antievangeliem.“
Těm, kteří se domnívají, že se to může stát v případě hierarchie Církve, ale určitě nikdy v případě papeže, historie připomíná papeže Honoria I., který vládl od roku 625 do roku 638. Konstantinopolský koncil ho posmrtně odsoudil a papež Lev II. konstatoval, že Honorius „neusiloval o posvěcení této apoštolské Církve naukou apoštolské tradice, nýbrž dovolil, aby její čistotu poskvrnila bezbožná zrada“.
Je proto důležité si uvědomit, že je možné, aby příslušníci církevní hierarchie – což nevylučuje ani papeže – skutečně škodili Církvi a věřícím, byť třeba nevědomky. Když se podíváme na slova světců, učenců a zejména naší blahoslavené Matky v četných církevně uznaných zjeveních, musíme nadto připustit i možnost, že člen hierarchie Církve by se mohl úmyslně snažit o zničení víry a Církve. Proto ve vztahu k autoritě a poslušnosti NESMÍME být líní a lhostejní, i kdyby se to týkalo Svatého otce.
Dominikán Francisco de Vittoria, kanonista a teolog ze šestnáctého století, uváděl: „Kdyby (papež) chtěl vydat poklad Církve … kdyby chtěl zničit Církev či něco podobného, nesmělo by se mu dovolit, aby takto jednal, nýbrž bylo by povinností mu klást odpor. Důvodem je, že nemá moc ničit. Je-li tedy známo, že to činí, je dovoleno mu odporovat.“
Svatý Robert Bellarmin napsal: „Stejně jako je dovoleno postavit se na odpor papeži, který útočí na tělo, je také dovoleno odporovat mu, útočí-li na duši, narušuje-li veřejný pořádek, či ještě více snaží-li se zničit Církev. Je dovoleno klást mu odpor tím, že se nečiní to, co nařizuje, a brání se uskutečnění jeho vůle. Není však dovoleno ho soudit, trestat nebo sesadit, neboť takovéto úkony náležejí představenému. Katolická poslušnost vůči představenému nemá být tedy nikdy tím, co se nazývá slepou poslušností.“
Tak jako bychom si měli být vědomi varování, jichž se nám dostalo o anticírkvi zbavené božského obsahu, v níž bude vládnout Antikrist, musíme si uvědomovat i možnost, že v určité chvíli může Bůh dopustit, aby na Petrův stolec usedl podvodník. Kdyby k tomu došlo, musíme se mít neustále na pozoru, abychom poslouchali pouze Ježíše Krista, který je vtělenou Pravdou a svou pravdu zjevuje v neměnném posvátném pokladu víry. Autentická poslušnost velí, abychom neposlouchali nikoho, kdo odporuje pravdě a touží zničit Církev. Můžeme si však být jisti, že i kdyby takováto strašná situace nastala, pravá Církev zůstane nedotčena, třebaže se snad na nějakou dobu bude muset vrátit do katakomb.
Když hovoříme o nebezpečích falešné autority a nemístné poslušnosti, je důležité poznamenat, že laici v Církvi neexistují kvůli kněžstvu. Naopak kněží existují proto, aby laikům poskytovali svátosti nutné ke spáse. Nejvyšší starostí veškerého kněžstva musí VŽDY být spása duší, které jim jsou svěřeny.
Rád bych také řekl, že biskupové jsou Bohem povoláni, aby byli pastýři svého stáda a „otci“ kněží. Nyní však vidíme situace, kdy biskupové nesmírně zneužívají svou moc a napadají a umlčují kněze, kteří jednoduše říkají pravdu a brání posvátný poklad víry. V důsledku toho mnozí kněží raději mlčí, než aby hlásali plnost Kristovy pravdy, a mnozí nedůvěřují svým biskupům a dokonce se jich bojí. Musíme mít vždy na paměti, že otec je povolán k tomu, aby svou rodinu vedl láskou, nikoli aby nad ní panoval strachem.
Nedávno jsme navíc zažili situace, kdy byly řeholní komunity po celém světě vystaveny tvrdosti svých biskupů, což někdy dokonce vypadalo jako „zábor půdy“ či touha ovládat, nikoli jako upřímná starost o duše v jejich péči. Vidíme i situace, kdy biskupové, jimž byla oznámena údajná poselství a hlasy z nebe, které byly dány na určitých místech a v určitých komunitách v jejich diecézích, se okamžitě snaží tyto komunity zrušit a poselství prohlašují bez pečlivého a řádného prošetření za falešná. V mnoha takových případech vedlo chybějící řádné vyšetření ke vzniku otázek týkajících se autority a neposlušnosti. Musíme se modlit, aby vznikne-li taková situace, biskupové – moudře a s rozlišováním, avšak také s nadpřirozenou vírou v srdci – zbožně a svědomitě provedli pečlivé šetření, aby měli věřící bezpečné vodítko a věděli, že se na své pastýře mohou s důvěrou obracet.
Závěrem vyzývám, abychom se neustále modlili za Církev, za preláty, kteří ji vedou, i za věřící, kteří k ní náležejí. Usilujme o skutečnou poslušnost vůči autoritativní pravdě, kterou nám zjevil Ježíš Kristus. Kéž bychom poznali a odmítli každou autoritu, jejímž zdrojem není Kristus, a vždy se drželi pevné poslušnosti našemu Pánu Ježíši Kristu.
Joseph E. Strickland
Překlad Lucie Cekotová
Zdroje:
https://bishopjosephstrickland.substack.com/p/the-issue-of-authority-and-obedience
To je dnes velký problém. Sv. otec řekl, naši biskupové nás vybízí…musíme poslouchat , církev vede Duch svatý.
„Pro katolíka je závazná na prvním místě poslušnost zjevené pravdě, kterou Církev hlásala po staletí, až na druhém místě poslušnost papeži. Tou je katolík vůči němu za všech okolností povinen, pokud papež učí, jedná a rozhoduje v souladu se zjevenou pravdou. Když ne, potom v těch bodech, kde se pontifik se zjevenou pravdou rozchází, nesmí poslechnout. … Proti papežovu výroku neshodujícímu se s katolickou naukou je nutno se také ozvat.“ (Kubeš – Malý: Apologetická abeceda dějin katolické církve, 2018, s. 267).
Posledně jmenovanou skutečnost, totiž že proti výroku neshodujícímu se s katolickou naukou má katolický křesťan povinnost se ohradit, pan Dr. Malý zdůrazňuje v mnoha článcích i diskusních příspěvcích, což je velmi potřebné! – Biskup Strickland to formuluje ještě závazněji, když píše, že „má kdokoli právo, a dokonce slavnostní povinnost takovému omylu odporovat bez ohledu na možné negativní důsledky, jimž by mohl čelit“.
Ano, taky mě to tak učili. – Současný Katechismus katolické církve (vyd. 1995, čl.86) uvádí, že „učitelský úřad není nad Božím slovem, ale slouží mu“ a dále, že“věřící … ochotně přijímají učení a pokyny, které jim pastýři různými způsoby předkládají“ (čl.87). – O povinnosti stavět se proti omylům ani slovo. Proč?
Ze slov biskupa Stricklanda mě ještě zaujalo, že pokud schází „porozumění, z jakých zdrojů vychází legitimní autorita, hrozí vážné svévole“ a poslušnost, která nás má směřovat k pravdě (!), může být lehce zneužita, varuje autor.
Ještě si dovoluji upozornit na drobnou nesrovnalost – v textu se uvádí: „V roce 1976 řekl papež Jan Pavel II. …“ – Pro pořádek uvádím, že kardinál Karol Wojtyla byl papežem zvolen až v říjnu roku 1978.
Mnohokrát děkuji za překlad, který podává návod k tomu, jak se orientovat v současné církevní krizi a jak na ni reagovat!
Naši Církev v této chvíli charakterizuje spíš zhroucení autority.
Jestliže budu dnes evangelizovat, musím informaci o Ježíši Kristu a Jeho jediné Církvi doplnit dodatkem: většina katolické Církve včetně jejího vedení nejsou autentičtí katolíci… – Je to děsivé, ale taková je realita.
Pan Renda má pravdu v tom, že se musíme nechat vést Bohem samotným – protože padl papež a velká část biskupů.
….
Pro některé se tato situace stane zdrojem paniky, u jiných nastoupí popírání zjevné skutečnosti… Pro člověka, milujícího Krista i Jeho Církev je to jen etapa cesty. Cesty, na které se můžeme naučit věrnosti, lásce – a naprosté oddanosti našemu Pánu.
„Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky,“ říká náš Bůh v Písmu svatém. To, co nepřátelé Boží uvnitř Církve považují za své vítězství, je už dnes jejich prohrou. Veškerý chaos, veškeré vnášení ducha tohoto světa do Kristovy Církve jsou v Božích očích jen směšným pokusem nastolit v Církvi revoluční modernistickou diktaturu hloupého lidského ega.
„Kdo je jako Bůh?“ – Tento překlad jména archanděla Michaela je odpovědí na otázku, jak hodnotné a „všeplatné“ jsou modernistické bludy, kterým se klanějí dnes všichni ti, kdo Krista ukřižovali ve svém srdci.
Brzy se dočkáme svržení mocných z trůnu a povýšení ponížených. Protože my stojíme jen o jedinou odměnu: o tu, kterou přijmeme z rukou našeho Pána.
„Amen, přijď Pane Ježíši – a ujmi se Ty sám věci své Církve.“