Tag Archives: autorita
Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování
Anthony Esolen
Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“
Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.
Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí.
Zběhlost posuzování
Michal Krestchmer
Některá média dělají záslužnou věc, když odhalují nepravdy zveřejňované v mainstreamových médiích a také to, co v nich ani není zveřejněno nebo jen někde na okraji zpravodajství. Přesto však myslím, že je třeba činit více.
Ne více takových článků či pořadů, ale učit jeho čtenáře odhalovat tyto věci samostatně. K úsudku o věcech, které nemají jednoduchou materii, je třeba dvojí: znát materii (reálie, fakta) a aplikovat správné zásady k jejich hodnocení, což zahrnuje jak logické uvažování, tak zásady filosofické etiky a filosofie všeobecně (popř. morální theologie či theologie všeobecně), případně vědy, do které spadá pojednávaná materie. Je to jako rozdíl mezi dát potřebnému dar a mezi dát mu práci. Jistě že ten dar musí být napřed a přijít rychle, ale práce mu do budoucna poskytne schopnost se starat sám o sebe. Dostane-li práci, dostává více než jen jednorázovou výpomoc, třebas i opakovanou. Seznamovat se s různými omyly je méně než být schopen je sám odhalovat. Takový úkol přísluší i vysokým školám vychovávajícím studenty v oborech politologie, filosofie, theologie, práva, sociologie, historie a dalších.
Mnozí sice do jisté míry znají zmíněné zásady, ale neumějí je aplikovat na konkrétní případ. Je to podobné, jako když se někdo naučí matematickou teorii, ale neumí řešit příklady, které vyžadují její znalost. Procvičováním řešení příkladů postupně získáme potřebou zběhlost, takže řešit další příklady nám pak půjde poměrně snadno. Kromě procvičování či zabývání se zvolenými tématy je třeba studovat příslušnou látku ze spolehlivých zdrojů a obeznámit se se zásadami logiky. Získáte-li schopnost dokazovat a argumentovat v jedné oblasti, budete ji míti i v jiné oblasti, když si v ní osvojíte potřebné znalosti. Na základě své zkušenosti mohu konstatovat, že teoretická matematika, která studenta vede k jasným definicím a vyžaduje dokazovat svá tvrzení, je výbornou průpravou pro filosofii, theologii i další vědy.
Eugenics and other Evils (5): The Flying Authority
G. K. Chesterton
It happened one day thatan atheist and a man were standing together on a doorstep; and the atheist said, „It is raining.“ To which the man replied, „What is raining?“: which question was the beginning of a violent quarrel and a lasting friendship. I will not touch upon any heads of the dispute, which doubtless included Jupiter, Pluvius, the Neuter Gender, Pantheism, Noah’s Ark, Mackintoshes, and the Passive Mood; but I will record the one point upon which the two persons emerged in some agreement. It was that there is such a thing as an atheistic literary style; that materialism may appear in the mere diction of a man, though he be speaking of clocks or cats or anything quite remote from theology. The mark of the atheistic style is that it instinctively chooses the word which suggests that things are dead things; that things have no souls. Thus they will not speak of waging war, which means willing it; they speak of the „outbreak of war,“ as if all the guns blew up without the men touching them. Thus those Socialists that are atheist will not call their international sympathy, sympathy; they will call it „solidarity,“ as if the poor men of France and Germany were physically stuck together like dates in a grocer’s shop. The same Marxian Socialists are accused of cursing the Capitalists inordinately; but the truth is that they let the Capitalists off much too easily. For instead of saying that employers pay less wages, which might pin the employers to some moral responsibility, they insist on talking about the „rise and fall“ of wages; as if a vast silver sea of sixpences and shillings was always going up and down automatically like the real sea at Margate. Thus they will not speak of reform, but of development; and they spoil their one honest and virile phrase, „the class war“ by talking of it as no one in his wits can talk of a war, predicting its finish and final result as one calculates the coming of Christmas Day or the taxes. Thus, lastly (as we shall see touching our special subject-matter here) the atheist style in letters always avoids talking of love or lust, which are things alive, and calls marriage or concubinage „the relations of the sexes“; as if a man and a woman were two wooden objects standing in a certain angle and attitude to each other like a table and a chair.
Expertova moc
G. K. Chesterton (1914)
Všechny lidské bytosti se shodnou, že na specialisty se spoléhává příliš mnoho, to ale nemůže zabránit veškerým politickým stranám spoléhat na ně ohledně toho, co chtějí umenšit. Jenže doby, kdy jsme expertům důvěřovali, protože jsou experti, jsou vážně pryč. Dospěli jsme k tomu, že jim věříme i v tom, v čem jsou amatéři. Ten, který se běžně věnuje osypkám, musí ustoupit velkému specialistovi na paměť a protože jiný specialista ví o hydrofobii víc než nějaký pes, očekává se také, že bude vědět o zubech víc, než dentista.
Člověk není autokratem jen v jednom oboru, ale ve všech ostatních oborech právem vydobytým v onom jednom oboru a smí být pánem desíti měst, protože byl jakýmsi monomaniakem v jednom z nich. Nepřeháním, jeden pohled do populárních magazínů a veřejných polemik vám nabídne kopy příkladů. Náboženství biologa Haeckela je důležitější než jeho biologie. Novinářská práce proslulého hráče kriketu je významnější, než jeho kriket. Každý týden mají nějaké noviny takzvané „Sympsium“, ve kterém všechny možné „autority“ nebo „representivní mužové“ přednáší své názory na nějaký veřejný problém. Téměř vždy zjistíte, že „autority“ jsou autoritami v nějakém jiném oboru a že „representativní mužové“ nerepresentují nikoho a nic jiného, než své nahodilé záliby a nechuti.
