S bolestí Durych uvažuje, jak jsou u nás kněží podceňováni: den ze dne k nim národ ztrácí úctu.
„…proto, že se na kněžstvo hledělo jako na mimořádný stav pouze společenský, ztratila se souvislost vztahů ke kněžstvu a upadl kult kněžstva.“
Takto se Durych aspoň částečně pokusil vysvětlit současný neutěšený stav.
–
Bylo by nutno obezřetně sledovat postavení kněžského stavu v jednotlivých historických etapách, což samo o sobě by nebylo nikterak jednoduché: „společenský“ význam kněží vzrůstal i upadal často i velmi nápadně a zdánlivě i bez příčiny. Nezáleželo vždy jen na jejich hmotném zabezpečení, to se často měnilo podle toho, kdo právě byl patronem toho či onoho kněze; záleželo i na vzdělání kněze a ovšem i na jeho vlastní pastýřské činnosti. Zdá se, že za dob tereziánských či spíše josefínských tuze mnoho záleželo na respektu, který si kněz vydobyl.
Toto rozlišení přestávalo platit, když na český trůn nastoupila nad jiné zbožná královna, poslední z rodu habsburského, Marie Terezie. Co nezkazila ona, zkazil její syn. Teprve on kněze se vším všudy přeměnil ve státního úředníka a byl tedy i „zakladatelem“ kněžského společenského stavu. A o tomto společenském kněžském stavu Durych hovoří.
´KULT KNĚŽSTVA ZAČAL UPADAT´…
„Národ, který nectí svého kněžstva, jest nešťastný a nemocný. Buď nectí kněžstvo proto, že nemá kněží, které by mohl ctíti. Ale tak daleko nikdy kněžstvo v národě nezajde. Spíše ho nectí proto, že sám zchřadl a zeslábl tak, že nevidí a nerozeznává. Kněžstvo jest stav nadpřirozený a co jest nadpřirozené, vyžaduje jiného obcování než věci přirozené. Nadpřirozeno dlužno ctíti, chrániti a opatrovati; bez nadpřirozena nemůžeme lidsky, čestně a duchovně žíti; v kněžstvu jest všecko. Kněžstvo jest naším útočištěm, životem, odpočinkem, pokrmem s nápojem, naší jistotou. Kněžstvo jest vlastním národem a bez kněžstva není národ národem. Kněžstvo jest královnou úlu. Je-li kněžstvo zatlačováno mezi společenské stavy, pak jest možné, že aspoň zčásti zdegeneruje, ale národ, který je tam zatlačuje, zajde jako živý národ a stane se mumií beze cti a bez ducha; připraví se ke všem možným porážkám a katastrofám.“
Impuls k zatlačení kněžstva mezi společenské stavy vyšel koncem osmnáctého století od panovníka, ne od národa, a dobře víme, že Josef, toho jména Druhý se také stal „mumií beze cti a bez ducha“. Na tomto místě však Durych počátky austrokatolické hereze neuvádí, zde varuje svůj národ „československý“, aby přestal zatlačovat kněžstvo mezi společenské stavy. Jistě by se tak stalo, kdyby tento národ měl k tomu více času než pouhých patnáct let. Když jsme se totiž stali nejdříve německým a pak sovětským protektorátem, stalo se kněžstvo stavem mučedníků. Dnes už bychom „společenský stav“ jen s obtížemi vůbec dovedli definovat.
Vraťme se však do roku 1924, kdy vycházel druhý ročník Rozmachu a v něm i stať „Kult kněžstva“. Zdálo se tehdy, že katastrofálně ubývá zájemců o kněžství k nesmírné radosti nepřátel Církve. Durych se nebojí připomenout, že po Bílé Hoře bylo v Čechách na třicet i více kostelů jeden kněz. Mohl připomenout i jiné období našich dějin: ani po bitvě u Lipan nepřevažovali katoličtí kněží nad kněžími pod obojí. Je ovšem fakt, že toto byli právoplatně vysvěcení kněží: tito kněží nikdy neopustili církev katolickou, což jim ovšem bylo Apoštolskou stolicí přiznáno až o dvě století později, když už bylo pozdě.
Ve dvacátých letech byl počet bohoslovců mnohem a mnohem vyšší než dnes (tak jako všude po celém světě) a dovolím si tvrdit, že ani dnešní stav by Durych nepovažoval za zvlášť katastrofální.
Jako katolíka mě nedávno překvapila odpověď protestanta Erazima Koháka na otázku jakéhosi postkomunistického žurnalisty, co že soudí o všeobecném odklonu od náboženství. Kohák odpověděl, že vztah k náboženství lze vyjádřit sinusoidou, že historie zaznamenává období rozvoje i úpadku. Velmi mne mrzí, že nic podobného jsem nezaslechl od žádného katolického činitele.
Ve stati „Kult kněžstva“ Durych zeširoka rozebírá ono požehnané období po westfálském míru, kdy se země Koruny svatováclavské staly skutečným misijním územím pro cizí kněze.
Jejich úsilí bylo požehnáno nejvyšší měrou. Není zde radno spekulovat o konkrétních příčinách, proč se zejména jezuitům misijní činnost v Čechách a na Moravě tak dařila. Rekatolizace těchto zemí nemůže být pojímána jako výsledek lidských tužeb: možno i říci, že o rekatolizaci nikdo ze smrtelníků ani příliš nestál. Katoličtí Češi byli demoralizováni: sami nevěděli, čí jsou; bylo jich málo; měli dost starostí sami se sebou, o spásu duší svých pobloudilých bližních nestáli a k vlastní misijní činnosti se jim ani nedostávalo sil. Zejména sil morálních. Vídeňská vláda sice rekatolizaci českých zemí vyhlásila za svůj program, ale v její realizaci nevěřila. Už po dvě dlouhá století byli Češi považováni za skalní heretiky. Ani Řím Čechům nevěřil, třebaže jim (bohužel příliš pozdě) povolil přijímání Těla Páně pod obojí způsobou. To samo o sobě bylo již v té době laciným gestem: ze staroutrakvistů se už stali luteráni. Byl tu ovšem misijní program Tovaryšstva Ježíšova, které bylo povoláno do Čech již Ferdinandem I.
Zimní král jezuity vyhnal, naštěstí ne na dlouho: vrátili se ihned, jak jen mohli. Zahájili okamžitě misie, o které sice byli oficiálně žádáni, ale ve skutečnosti o ně nestálo nové panstvo ať již jakékoli provenience, nestáli o ně císařští úředníci, ani sám císař. Tito všichni jezuitům sice nijak zvlášť nepřekáželi, ale ani jim významněji nepomáhali. A jak se zdá, o příliš intenzivní misijní činnost svých řádových bratří nejevili zvláštní zájem ani představitelé Tovaryšstva, nižší, ba ani ti nejvyšší. Jen tak si možno představit všechny útrapy a protivenství, jimž byli misionáři vystaveni. Český selský lid je jen tu a tam honil s vidlemi v rukou po polích, nikdo je nekamenoval, byli leckde i laskavě přijímáni a to i svými zásadními odpůrci – ale jediného slova uznání či díků se jim z lidských úst nedostalo.
Je až zarážející, s jakou pokorou se Durych vyslovuje o nepochybné svatosti těchto misionářů:
„A tu prohlašuji z povinnosti i z přesvědčení, že nechci předbíhati úsudku církve učící o těchto věcech a užili-li slov ´svatý´, ´blahoslavený´, ´služebník Boží´, že to činím pouze metaforicky. Také neprohlašuji za ´zázrak´ to, čeho dosud autorita církevní za zázrak neprohlásila, ale užil jsem a užiji toho slova jen jako výrazu relativního“.
Tato slova Durych pravděpodobně vyřknout musil: roku 1924 Apoštolská stolice odvažovala veškeré naděje na kanonizaci na lékárenských vážkách.
Ale co si Durych skutečně představuje pod pojmem renesance katolictví po Bílé Hoře? Co soudí o tehdejších misionářích?
„Kněžstvem byl vykonán zázrak obnovy víry v našich zemích; kdo by pochyboval o tom, že obrácení kacířů jest větší div než obrácení pohanů? Nad tímto zázrakem XVII. století se nepozastavil ještě žádný z básníků, žádný z historiků, ba ani žádný z vladařů. Byly přejmenovány kostely i napsány velmi špatné a podle básně na oslavu vojenského či spíše politického vítězství císaře Ferdinanda II. na Bílé hoře. Jen umění sochařské a stavitelské vzdalo Bohu svou vášnivou a překrásnou chválu ve svých kamenných extásích o slávě obnoveného katolictví. Básníci mlčeli nebo žvýkali plevy, historikové se báli, vladaři zhloupli, kněžstvo zapomnělo. Misionáři, kteří v nepřátelském kraji uprostřed zloby a nástrah musili neúnavně pospíchati s místa na místo, hleděti do lstivých, nenávistných a posměšných očí, získávati nepřátele, hluché, posupné, mstivé, bázlivé a pokrytecké, kteří se musili brániti mstě pouze pevností své vůle a víry v pomoc Boží, věru se vyrovnají nejméně dobyvatelům zámoří. Byla jim poskytnuta za mimořádných poměrů ochrana vladařská s asistencí dobrodruhů, cizáků a lupičů; ze země proti nim hrozila prolitá krev a pomsta poražených a jejich pozůstalých. Byli-li jisti životem, tím horší byl boj s dušemi, neboť přítomnost kyrysníků byla zajisté strašnou duchovní přítěží; mnohdy však životem jisti nebyli. Pracovali ne pro svou slávu za podmínek daleko trudnějších než misionáři u pohanů, neboť jed pohanství jest mnohem méně nebezpečný než jed kacířství. Pracovali a zvítězili, pracovali a umřeli, aby žili životem věčným a aby byli zapomenuti na světě i po smrti v životě pozemském jako zlý sen.
Aby byli tak úplně zapomenuti?
Ne!
Hany a potupy se jim po smrti už dostalo dosti.
Kdo jest katolíkem nikoliv podle fasony defaitistické, jaká jest u nás oblíbena a i oficielně pěstována, schvalována a vnucována, musí vidět v bitvě bělohorské obzvláštní zasažení Prozřetelnosti, obzvláštní milost a zázrak, jaký se stal s málokterým národem. Prozřetelnost zvolila nejnepravděpodobnější prostředky: když národ ztratil víru, když čeští katolíci ztratili čest k boji, přišlo cizí vojsko z cizí země s cizími vojevůdci a s cizími kněžími, poněvadž čeští katoličtí kněží, i řeholní, dali přednost útěku před smrtí mučednickou či jen před anonymní žebrotou. Cizím dobrodruhům byla vydána česká krev, česká zbraň, česká půda i česká duše. Bylo užito potupné zbraně v potupných rukou proti národu, který zahodil čest ve víře i v boji. Bylo nutno ničiti ohněm a mečem, aby byl očištěn vzduch i země, aby se nová setba neudusila ve starém jedu. Nebylo dáno, aby čeští katolíci zvítězili nad českými protestanty, poněvadž čeští katolíci tehdejší podobali se defaitistickým katolíkům dnešním. Cizí zbraň musila zasáhnouti ve prospěch českého katolictví, neboť tehdejší čeští katolíci byli už vyvrženi z úst Božích a vyloučili se i z národa; jejich hanba není o nic menší než porážka protestantů. – A přece, jaký byl výsledek? Cizí příval se rozplynul, cizí zloba se strávila, jen obnovená víra znovu rostla z krvavé země, aby vydala květy a plody, jichž už vydávati nepřestane. Celý národ mohl býti zavržen, mohl zůstati na živu, v duchovní smrti, mohl shníti tak či onak, nebo mohl býti vyhuben i s dětmi a zmizeti ze světa i z paměti. Ale byl zachován, a nejen to: byla mu vrácena víra a čest, z cizích rukou. Hrdý lid nerad přijímá milost z cizích rukou a snaží se ji poplivati. Byla to zkouška, jest to zkouška dosud. I tato zkouška jest hodna podivu, neboť žádný jiný národ jí nebyl podroben tak jako národ český. Jest to nesmírné historické mysterium. Proč sever Evropy propadl zkáze duchovní, proč český národ za nejnepříznivějších okolností byl zachován víře? Jak zvláště ještě si chránila Prozřetelnost tuto kořist své církve za třicetileté války, jak mátla všecky šelmy, které tuto kořist mohly znova a tak lehce uchvátiti! Mansfeld, Bethlen Gábor, Švédové, Sasové a exulanti! Byl tu celý řetěz zázraků, tím podivnějších, poněvadž jejich nástroji byli lidé úplně nesvatí, poněvadž nikdo neviděl, že se tu děje zázračné řízení dějin, bez kterého výsledek bělohorské bitvy mohl býti za třicetileté války stokrát velmi hravě zvrácen.
Pro mnoho českých lidí byl tedy a jest dosud zázrak bělohorský zázrakem trpkým. Byly to zázraky duchovní, které nepoutají a nechytají každou lidskou duši tak jako zázraky fysické. Uzdravování nemocných, kříšení mrtvých a prorokování se zdá lidem větším divem než záchrana víry a záchrana duší. A přece se dály mimo divy dějinné, rázu politického a vojenského, také tyto divy duchovní, rázu náboženského. Obrácení národa bylo zázrakem. Naši defaitističtí katolíci budou nad tím kroutit hlavičkami právě tak jako volnomyšlenkáři; budou namítat, že to bylo většinou obrácení násilné, neupřímné, neúplné a že se dálo prostředky nechvalitebnými. Toť jako by odsuzovali svatého Petra za to, že uťal ucho Malchovo. Ale lze jim odpovědět, aby tedy ZKUSILI obrátit třebas jen jediného jinověrce dnešního na katolickou víru! Zdvihli by křik kněží Baalových. A tady byl získán celý národ; že nebyli obráceni ihned všichni lidé úplně, to jest i u zázraku věc samozřejmá. Pro několik knih nelze popírati, že obnovená víra ovládla celý národ úplně.
O bojovnících a státnících té doby lze tedy říci, že byli slepými nástroji Prozřetelnosti. Ale jinak nutno souditi o misionářích protireformačních. Ti pracovali vědomě a zázraky obrácení se dály za účasti jejich sil, jejich vůle, modliteb a bohoslužebných úkonů. O bojovnících a státnících nelze říci, že to byli světci či že by se jim zvlášť podobali. Jediný Tilly měl duchovní podobu řeholníka a rytíře, ostatní byli příliš z tohoto světa. Něco jiného však platí o misionářích.“
Stále znovu a přesvědčivěji se Durych vrací k otázce nadpřirozenosti kněžského povolání:
„Potkáte-li alumna na ulici, mimoděk cítíte a tušíte zvláštní mužnost svatosti. Nevíte, koho potkáte. Každý alumnus jest povoleným kandidátem vyvoleného mistra.“
A dále:
„Názor lidský na kněžstvo jest jaksi tuze ničemný. Hledí se na ně jako na zvláštní společenský stav. Tedy jako na stav společenský, nikoliv duchovní. Ta duchovnost se zdá spíše jakýmsi nepřirozeným než nadpřirozeným dodatkem. Tento názor, dosti elementární, mají i katolíci. I defaitistická část kněžstva považuje duchovnost svého stavu spíše za mimopřirozenou než nadpřirozenou. Jest nutno smířiti se s poznáním, že kněžstvo jest především stavem duchovním a teprve v druhé řadě jakýmsi stavem společenským, neboť stav společenský jest jen cosi relativního, což jest nutno pro nedostatečnost lidskou. Nutno však stále míti na mysli, že duchovnost tohoto stavu jest sice samozřejmá, ale nadpřirozená, že každý kněz stále s sebou nadpřirozenost nosí a jest jí takřka prosáknut; že tato nadpřirozenost jest od něho neoddělitelná, že ani sám se jí nemůže zbavit jinak než apostasií.“
Této nadpřirozenosti je národu nezbytně třeba. Stačí se rozhlédnout kolem. Všude jí ubývá. Zdaleka ne jen v našich zemích. Její úbytek je přímo úměrný nárůstu materiálního bohatství. Nadpřirozenost nejen že už málokoho zajímá, ona lidem doslova překáží a je tedy cílevědomě potlačována. Mladým lidem nadpřirozenost schází. A protože je nemá kdo poučit v náboženství, které je zdrojem opravdové nadpřirozenosti, vděčně přijímají okultismus všeho druhu, satanismus nevyjímaje.
Kněží ubývá a s nimi i vší nadpřirozenosti. Není tím však vinen komunismus, který nás dusil čtyři desetiletí, může za to mnohem spíše materiální, konsumní systém životního stylu. A ten, málo naplat, přichází od Západu. Železná opona této invazi aspoň částečně bránila. Když pak byla odstraněna, intenzita nástupu materiálního stylu tak zesílila, že snad zasáhla každého. Západní styl jsme ještě nedohonili, i když už mnoho neschází. Dnes u nás působící kněží si z valné většiny vyvolili kněžství po zralé úvaze, s vědomím všech svízelů a protivenství, které je očekávají. A proto se mi zdá, že i té NADPŘIROZENOSTI, která viditelně vychází toliko od hodných kněží, je u nás víc než v leckteré západní zemi.
Durych zdůrazňuje, že zdaleka není třeba, aby „všecka místa byla obsazena a zabezpečena. Naléhavě potřebujeme kněží, „kteří přijdou z našeho národa učinit národ takový, který by se vzhlížel v kráse Církve a v jehož kráse by se vzhlížela Církev celá, který by byl slávou a krásou Církve tak, že by všecka sláva, krása a mohutnost Církve byla automaticky jeho údělem.“ Máme o to prosit „pána žně“.
Tito kněží k nám již nebudou chodit ze zahraničí, třebaže už jich k nám řada přišla – z Polska. Snad bychom to měli přičítat nezměrné milosti Boží, která se na nás do dnešních dnů vylévá, a to v neztenčené míře. Jak málo, právě my, Češi, si podobné milosti zasluhujeme! Je tu ovšem třeba jisté obezřetnosti: sám jsem již poznal skvělého polského kněze i kněze méně skvělého. Ale stále další a další polští kněží přicházejí. Jsou sice Poláci naši nejbližší sousedi, příliš dobře je známe, ale ke své škodě jim právě tak málo rozumíme, jako oni nám. Bylo by našim společným neštěstím, kdybychom se v nejbližším čase vzájemně nenašli!
Durych samozřejmě nemohl tušit, k jakým rozporům v Církvi dojde, že samotní biskupové budou činit nástrahy vychovatelům nových kněžských generací a jistě už by ho ani ve snu nenapadlo, že obyčejný seminarista se vydá za biskupem, aby ho přiměl k omluvě za příkoří, které učinil jeho učiteli. Takové věci se mohou dít snad jen v Čechách. Snad je to i dobré znamení.
Ale ještě se vraťme k pobělohorským misionářům!
„Zdá se mi,“ píše Durych, „že v zachování katolické víry v českém národě lze spatřovati veliký zázrak prvního řádu, a to zázrak kolektivní. Zdá se mi pak také, že kněží, kteří z vůle Boží tento lid obraceli a byli prostředkovateli tohoto zázraku, nebyli jen lidé, třebas kněží, bez vznešenosti obzvláštní, třebas ne snad všichni. Myslím, že tu bylo obcování svatých, žijících na tomto světě, se svatými oslavenými. Nevíme dosud, dík zbabělosti naší oficielní i neoficielní vědy, kterým osobám máme obzvláště děkovati. Jisto jest, že i mezi těmi misionáři mohli býti lidé prostřední a špatní. Ale jest možno, že mezi nimi byli též služebníci Boží, blahoslavení, ba i svatí a že nám to bude jednou potvrzeno a zjeveno. Ctěme tedy svaté jaksi anonymně, dokud nebudou známa jednotlivě jejich jména. Neboť jistě jest mnoho svatých, dávno a dávno mrtvých, jejichž jména jsou známa jen andělům. Ale doufejme, že pro slávu Církve a pro radost českého národa budou známa jména těch kněží, jejichž obrazy pro zásluhu jejich o obnovu našeho náboženství a české cti bude možno, nutno a chvalitebno postaviti na oltář! Co na tom, že snad byli z cizí krve, když přece jen přišli k nám, dali nám nás, zachránili nás před námi samými, když bez jejich svatosti a vznešenosti nebylo by nás, našeho národa!
Rozplynuli se v nás, v našich duších, my jsme vypili jejich duše, žijeme z jejich milosti a z jejich zásluh. Přijali jsme je, jako oni přijali nás za své syny, a požívají-li slávy nebeské, ovoce této jejich slávy jest pokrmem naším, vlast naše jest vlastí jejich, patronátem jejich. Jsou-li naši otcové a matky v ráji, musíme těmto svatým také za to děkovati a naši otcové a matky musí jim také za to děkovati. Splynuli s námi v jednu rodinu, musí za nás orodovati, pomáhati nám, báti se o nás, neboť jsme jejich duchovními dětmi; proto jim patří naše úcta, láska a vděčnost, které nesmíme zapříti ani pro krásné oči světa, ani pro strach židovský.
Naříkáte-li tedy na nedostatek kněžstva, vzpomeňte si na tyto dobyvatele našeho národa! Šli a nebáli se; nepočítali sebe. Ti měli největší zásluhu. Z jejich duše vzešlo nové kněžstvo, a chcete-li, aby zase vzešlo nové a dobré kněžstvo, zkuste to a vzpomínejte na ně! Zkuste prosit o jejich přímluvu! Vzdejte jim čest a vděčnost!“
–
K citacím z Durychovy stati „Kult kněžstva“ je nesnadno připojovat komentáře. Ty by zde jen Durychovu úctu a obdiv ředily. Není tu ani špetka obvyklé durychovské ironie. Kněžský úřad, posvátné kněžské povolání, nelze totiž ironizovat ani v maličkostech. Svou úctu k němu Durych vyjádřil nejsrozumitelnějším a přitom i nejstručnějším způsobem. Je mi samozřejmě líto, že Durych nikde neuvádí konkrétní příklady, třebaže o nich dobře věděl. Zřejmě by z publicistické stati vznikla celá kniha, což se později přihodilo v případě Blouznění. Původně zamýšlený příspěvek do Demlova časopisu „Šlépějí“ se rozrostl do románové trilogie.
Přesto chci na konec připojit Durychův básnický dík těmto našim misionářům, kteří byli vesměs jezuity. Oslavný esej „Chvála jesuitů“ končí těmito slovy:
„Byli to lidé ducha svobodného i v poslušnosti a kázni; byli to lidé, kteří přišli, působili a žili jako apoštolové a jako otcové naši. Byli schopni radosti a dali nám radost, aspoň základy radosti. Nezapomínejme na to! I fialky, pomněnky, lilie a růže v našich zahrádkách jsou jesuitské, i nápěv milostné písně, která nás dojímá o samotě, i dech větru na hřbitovech, i kráse soumraku a třpyt hvězd nad českou zemí, i píseň ptáků na našich jabloních a v našich křovinách jsou jesuitské.“ –
Tento esej byl napsán až o sedm let později, tedy už nikoli pro Rozmach, nýbrž pro Akord.
Jaroslav Durych, Václav Durych
Vydáváno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.