Radostné Vánoce – ale co se smutkem?
Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.
Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.
Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.
Ne, křesťanství neznásilňuje lidskou přirozenost, k níž patří nejen radost, ale i zármutek a bolest, velmi často i v přímé úměře. Jen totalitní ideologie vyžadují „radost na povel“, jak výstižně ilustruje scéna ze Švandrlíkových Černých baronů, kde pověstný svobodník Halík nacvičuje s vojáky PTP plížení a volá: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“ Komunistický režim si liboval ve vynucovaném „radostném“ optimismu a běda, kdo by ho narušoval věcnou kritikou a nesouhlasem.
S politováním musím konstatovat, že v pokoncilní církvi jsem se nejednou setkal také s tímto přístupem. Stačilo jen mediálně upozornit na rapidní úbytek lidí na bohoslužbách a u svátostí, na věroučný a mravoučný rozklad, na svatokrádežná svatá přijímání, na těžké hereze, jimž se učí na církevních školách – a hned se mi dostávalo poučení, že toto je pesimistické, Církev prý potřebuje „radostný optimismus“. Jako bych slyšel povel svobodníka Halíka: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“
Radost, která nereflektuje zároveň i zármutek a bolest, je pekelným falzifikátem. Zármutek a bolest provázely i radostnou událost narození Spasitele. Panna Maria a sv. Josef nemohli najít vhodné ubytování k porodu, Herodes krátce nato nechal vyvraždit nevinné děti, Sv. rodina musela podstoupit strastiplnou cestu do Egypta… Evangelium, radostná zvěst, neznamená nikterak absenci smutku a utrpení.
Letošní Vánoce budou tím obecně poznamenány. Jako Damoklův meč se nad námi vznáší hrozba povinného očkování a lockdownu, v církevních záležitostech zase likvidační opatření vatikánské Kongregace pro liturgii vůči tradičnímu ritu mše sv. Všude dominují podvod a lež, velcí zločinní potentáti nás tím drze „krmí“ navzdory faktu, že jsme tuto jejich podlou hru dávno prohlédli. Bezděčně napadnou člověka verše ze Shakespearových Sonetů č. 66:
„Jsem unaven a za smrt prosím Boha –
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,
a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,
a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům –
tím světem unaven, tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu napospas?“
Lze mít v takové situaci dobrý důvod k radosti? Z přirozeného hlediska možná ne. Jenže pro katolického křesťana je rozhodující právě ten nadpřirozený rozměr. Ten, v němž se Boží slovo stalo člověkem. I když naše duše nebude mít zrovna důvod k jásotu, tak nezapomeňme, že Bůh se vtělil a narodil. A nejen to, nýbrž i zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Současný marasmus a totalitní covidistická diktatura mohou sice ovládnout tento svět a život, ale nikoli věčnost, trvalou existenci u Boha. Proti ní jsou absolutně bezmocní, tam vládne jen On, věčná láska. A Kristus se narodil do tohoto pozemského života právě proto, abychom my měli na této Boží vládě svůj podíl, svoji účast. Takže navzdory situaci, jaká je, máme důvod k velké radosti: nám, nám narodil se…. Přeji všem požehnané svátky.
PhDr. Radomír Malý
Poslouchal jsem jednu diskuzi, či zamyšlení, už ani přesně nevím kdo to pronesl, ale bylo tam řečeno toto:
Představme si člověka, který by nikdy nezažil utrpení. Byl by to vůbec člověk?…
Požehnané Vánoce, jak Vám, Pane Doktore, tak i celé Vaší rodině. To samé samozřejmě platí i pro redakci DaH.
Pokoj a Lásku!
On přichází, On ví, On zvítězí.
Když Padre Pio přijímal své obdivuhodné povolání, svou celoživotní existenci, prožívanou na hranici mezi přirozeným a nadpřirozeným světem, bytost naplněná Světlem mu řekla: „Buď dobrým bojovníkem“!
Naše Církev není „církví pohody“, je to Církev bojující.
Pojďme a bojujme – vždyť na našich praporech je znamení Kříže. V tomto znamení zvítězíme – protože na naší straně stojí Bůh, nekonečné zástupy andělů a svatých lidí.
Ať Ježíš Kristus, náš Pán a Bůh, náš Spasitel a Mistr vede naši cestu. Ať nás proměňuje v bytosti, žijící v Jeho Srdci.
Ať jsme vždy chráněni Tou, která se na Kalvárii stala Spoluvykupitelkou, Orodovnicí za celý lidský rod. Tou, která je Trojjediným Bohem pověřena být Prostřednicí všech milostí.
Vstaňme a pojďme.
+++
Ano bojujme, nasaďme ten nejtěžší kalibr co máme, modleme se na veřejných místech posvátný růženec:
https://t.me/zemesemodli
Děkuji za hezký článek.
Opět Vám musím poděkovat pane doktore za realistický pohled na prožívanou dobu. Dobu vlády jedné strany jsem prožil bez Boha. Dnes vím, že to nebylo dobré, ale čas nemůžeme vrátit zpět. Máme se snažit žít přítomný okamžik, nebát se budoucnosti. Asi je to v dnešní době velmi těžké i pro křesťany, natož pro ty, kteří Boží lásku ještě nepoznali. Je těžké najít oporu v Církvi, kde vládne zmatek. Poslechl jsem si kázání půlnoční mše svaté přenášené televizí jako každý rok. Tam jsem se dozvěděl, že papež František je velkým prorokem dnešní doby. Z písma vím, že byli proroci Velcí, Malí a Falešní. 13.3.21 jsme vzpomenuli 8. výročí zvolení nástupce svatého Petra, který si zvolil jméno František. Po této době opravdu nevím, jestli svatý František z Asisi je šťastný, že papež nese jeho jméno. Já a nikdo z nás není a nemůže být soudcem. Ten náleží jen Pánu. Ale můj úsudek, který není soudem, ale pouze svobodným názorem, který si musí udělat každý člověk v rámci svobodné vůle, samozřejmě s odpověností před Pánem, ho řadím do jiné kategorie Proroků než kazatel. Ale zase musím uznat pravdivost jiného v kázání, že Vánoce pro pohany končí na Štěpána, ale pro křesťana na Zjevení Páně.
Přeji všem čtenářům v novém roce především pokoj v srdci a snažit se o motlitbu nejen za ty, které máme ve svých srdcích, ale i za své nepřátele a všechny, kdo nás pronásledují. Neboť těch bez Pánova zásahu bude stále přibývat i mezi těmi, kteří se pokládají za křesťany. Malou osobní zkušenost s tím už mám.
Vážený a milý pane doktore Malý, srdečně Vás zdravím a děkuji Vám za velmi oslovující článek!
Vyprošuji Vám a všem Vašim blízkým požehnané a milostiplné svátky vánoční, duchovní radost, že Bůh se stal člověkem!
Plně s Vámi souhlasím, že k radostem a štěstím patří i bolesti a životní kříže. Jak je Církev katolická moudrá „Maminka“, když se zamyslíme, že po 25. prosinci Narození Páně následuje svátek prvomučedníka sv. Štěpána, 27. prosince Apoštol Boží lásky, který neustále opakoval: „Miláčkové, milujte se navzájem!“; 28. prosince Betlémská neviňátka, která prolila svoji nevinnou krev za Spasitele světa, 29. prosince svátek sv. Tomáše Becketa, který položil život za práva a svobodu Církve katolické a konečně veliký papež sv. Silvestr I., který stojí na rozhraní Církve pronásledované a Církve svobodné, kdy musela řešit jiné problémy.
Takže stále se prolíná radost i bolest, jako v každém lidském životě i v životě Církve a společnosti.
Ještě jednou děkuji, drahý pane doktore, nejen za tento článek, ale i všechny Vaše starší, přál bych si Vás osobně potkat a o mnoha věcech si povyprávět.
(Vážený a milý pan redaktor Pospíšil Vám předá na mě kontakt). Tuto poslední větu po přečtení vymažte z komentáře. Děkuji!
Krásně řečeno.Děkuji pane PhDr.Malý.