Klanění pastýřů (G. van Honthorst)

Božský Spasitel přišel na svět jako malé miminko. Tak jako každý jiný člověk. Katolická nauka říká, že se nám podobal úplně ve všem kromě hříchu. I On tedy začínal svůj pozemský život jako každý z nás – od malého bezmocného nemluvňátka.

Narození dítěte je vždycky radostnou událostí, kterou celá rodina slaví. Tím spíše potom, když se jedná o narození Bohočlověka. Křesťanská tradice organicky zformovala v průběhu historie radostnou vánoční atmosféru, kdy oslavujeme vstup Boha do lidské existence a lidských dějin. Rodinná společenství se scházejí, aby kolem malého Ježíše a Svaté rodiny u jesliček si připomenuly svoji soudržnost a vzájemnou lásku, radostná vánoční idylka vyvolá někdy i slzy dojetí. Toto je, řečeno slovy básníka Jana Zahradníčka, součástí „víry nepřetržitě křišťálové“. Připomíná nám, že křesťanství je opravdu „euangelion“, tj. radostná zvěst.

Jenže lidské příběhy a osudy často nebývají tak jednoznačné. Radost, ani ta vánoční, se nedá „naprogramovat“. Já ve svém věku jsem již zažil desítky Štědrých večerů a Vánoc – a ne pokaždé mi znělo v srdci jásavé „Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!“ O Vánocích r. 2005 mi umírala milovaná žena, anděl v lidské podobě, s níž jsem prožil 30 let krásného manželství. Slzy mé i mých dětí, které nám tenkrát pod stromečkem tekly po tvářích, nebyly slzami radosti, nýbrž zármutku nad odchodem bytosti, již jsme tolik milovali. A nemusí jít jenom o úmrtí, stačí třeba nepříjemná nemoc, jak se stalo o Vánocích r. 1984, kdy se mi udělalo zle – a po Novém roce jsem skončil na operačním stole se žlučníkem.

Ne, křesťanství neznásilňuje lidskou přirozenost, k níž patří nejen radost, ale i zármutek a bolest, velmi často i v přímé úměře. Jen totalitní ideologie vyžadují „radost na povel“, jak výstižně ilustruje scéna ze Švandrlíkových Černých baronů, kde pověstný svobodník Halík nacvičuje s vojáky PTP plížení a volá: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“ Komunistický režim si liboval ve vynucovaném „radostném“ optimismu a běda, kdo by ho narušoval věcnou kritikou a nesouhlasem.

S politováním musím konstatovat, že v pokoncilní církvi jsem se nejednou setkal také s tímto přístupem. Stačilo jen mediálně upozornit na rapidní úbytek lidí na bohoslužbách a u svátostí, na věroučný a mravoučný rozklad, na svatokrádežná svatá přijímání, na těžké hereze, jimž se učí na církevních školách – a hned se mi dostávalo poučení, že toto je pesimistické, Církev prý potřebuje „radostný optimismus“. Jako bych slyšel povel svobodníka Halíka: „Plížím se radostně, radostně, radostně…“

Radost, která nereflektuje zároveň i zármutek a bolest, je pekelným falzifikátem. Zármutek a bolest provázely i radostnou událost narození Spasitele. Panna Maria a sv. Josef nemohli najít vhodné ubytování k porodu, Herodes krátce nato nechal vyvraždit nevinné děti, Sv. rodina musela podstoupit strastiplnou cestu do Egypta… Evangelium, radostná zvěst, neznamená nikterak absenci smutku a utrpení.

Letošní Vánoce budou tím obecně poznamenány. Jako Damoklův meč se nad námi vznáší hrozba povinného očkování a lockdownu, v církevních záležitostech zase likvidační opatření vatikánské Kongregace pro liturgii vůči tradičnímu ritu mše sv. Všude dominují podvod a lež, velcí zločinní potentáti nás tím drze „krmí“ navzdory faktu, že jsme tuto jejich podlou hru dávno prohlédli. Bezděčně napadnou člověka verše ze Shakespearových Sonetů č. 66:

„Jsem unaven a za smrt prosím Boha –
jen nevidět už, jak je bita ctnost,
a vynášena nicka přeubohá,
a křivdou rozšlapána nevinnost,

a odívána zlatem nemohoucnost,
a v trhu prodávána dívčí čest,
a pokálena bezúhonná vroucnost,
a utloukáno to, co silné jest,

a umění jak panáčkuje vládě,
a doktor Blbec káže geniům,
a lumpové se posmívají pravdě,
a Dobro babě Zlu jak smejčí dům –

tím světem unaven, tak rád bych zhas!
Leč tebe zůstavit mu napospas?“

Lze mít v takové situaci dobrý důvod k radosti? Z přirozeného hlediska možná ne. Jenže pro katolického křesťana je rozhodující právě ten nadpřirozený rozměr. Ten, v němž se Boží slovo stalo člověkem. I když naše duše nebude mít zrovna důvod k jásotu, tak nezapomeňme, že Bůh se vtělil a narodil. A nejen to, nýbrž i zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Současný marasmus a totalitní covidistická diktatura mohou sice ovládnout tento svět a život, ale nikoli věčnost, trvalou existenci u Boha. Proti ní jsou absolutně bezmocní, tam vládne jen On, věčná láska. A Kristus se narodil do tohoto pozemského života právě proto, abychom my měli na této Boží vládě svůj podíl, svoji účast. Takže navzdory situaci, jaká je, máme důvod k velké radosti: nám, nám narodil se…. Přeji všem požehnané svátky.

PhDr. Radomír Malý