Je ubohé žít bez vědomí, že člověk jako stvoření Nejvyššího má nárok na obrovské štěstí. To štěstí spočívá právě ve skutečnosti, že náleží Otci, který má pro něj připravené nevídané poklady v nebi. Ohromuje lhostejnost některých lidí, kteří nejsou ochotni nic vytrpět pro vnitřní očištění. Otec a Král totiž nemůže přivést do své slávy duši, která opovrhla svou krásou a dobrovolně se zašpinila nepřátelstvím s Dobrem. Postní doba volá všechny ubohé duše k očistě, zkrášlení a důstojnosti, abychom při pomyšlení na smrt mohli zpívat stejně pokojně jako George Herbert a Jakub Deml.
SMRT
Odpornou věcí, Smrti, bývalas,
pár kostí jen,
škleb smutnější než hrůzný sten:
rty dokořán, však píseň neznalas.
*
Neboť jsme chtěli tě v svých úvahách
za pár let zřít,
poté, co zmizí dech i cit,
až z kostí hnáty zbudou, z masa prach.
*
Unikla nám tvá strana vzdálená;
náš zrak jen tuší
skořápky po vylíhlých duších,
bez slz prach vyprahlý, co tížit zná.
*
Teprv když krve proud z ran Spasitele
ti na tvář stek,
začlas být krásná, samý vděk
a každý chce tě mít jak dobro celé.
*
Svěží a šťastná před námi dnes jdeš
jak soudným dnem,
jenž nový šat dá duším všem
a ty svou kostru krásou oděješ.
*
Ze smrti jako ze spánku mít strach
proč není věru:
Proč k hrobu chovat nedůvěru,
když polštářem je peří nebo prach!
Mé štěstí
Mé štěstí jest tak jisté jako hrob,
jak hrob jest jisté štěstí mé,
a jako hrob mne nemine,
tak nemine mne ani štěstí mé.
*
Zdroj: HERBERT, George. Metafyzičtí básníci. Překlad Zdeněk Hron. BBART: Praha, 2001. ISBN: 80-7257-626-7.
DEML, Jakub. Verše české. Tasov: Marie Rosa Junová, 1938.