Tag Archives: Mojžíš
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
Příběhy Josefovy (7): Jakobovo požehání, smrt a pohřeb
Jakob žehná synům Josefovým
Kapitola 48 především popisuje požehnání, které udělil Jakob Josefovým synům. Když bylo pak Josefovi „oznámeno, že jest otec nemocen“ (48,1), vydal se za ním se svými syny. „Když bylo starci řečeno: ‚Hle, syn tvůj Josef přichází k tobě,‘ vzpřímil se a posadil se na lůžku“ (48,2). Vzpomenul příslib, který dostal od Boha v Luze (28,10-19), že Bůh jeho potomstvo rozmnoží a že požehnána budou v něm a v jeho potomstvu všecka pokolení země. Josefovi synové, kteří se mu narodili v Egyptě, Efraim a Manasses budou v jeho „očích rovni Rubenovi a Simeonovi“ (48,5). Tak je adoptoval. Při dělení zaslíbené země pak oba představují samostatný kmen a dostává se jim podílu na dobyté zemi (Joz kap. 16 a 17). Pak Josef na jeho přání přivedl k němu své syny. Svého staršího Manasse postavil tak, aby mu jeho otec mohl žehnat pravicí. To proto, že pravice má význam něčeho správného, každopádně je přednější než levice. Otec ale překřížil ruce a pravicí požehnal Efraimovi. Josef „chopiv se otcovy ruky snažil se zvednouti ji s hlavy Efraimovy a přenésti na hlavu Manassovu“ (48,17). Otec mu však řekl, že ví, co dělá, že Josefův mladší syn bude větší než starší, i když i z něho vzejdou národy (48,19), což se pak prokázalo v dalších dějinách Izraele.
Celá návštěva Josefa a jeho synů u Jakoba končí pak jeho proroctvím: „Bůh bude s vámi a přivede vás zase do země vašich otců“ (48,21).
Otcova nemoc byla zřejmě vážná a tak Josef tuší, že se s ním setká naposled. Bere sebou i své syny, neboť tyto své vnuky ještě neviděl, jak plyne z jeho dotazu v 48,8. Nejde tu o nějakou zdvořilostní návštěvu ani ji nelze zcela vysvětlit synovskou úctou. Josef ví, že otec chce před smrtí uspořádat nejen své pozemské záležitosti, ale udělit jako hlava rodiny i zvláštní požehnání. Vždyť Jakob byl požehnán nejen od Isáka (kap. 27 a 28), ale i od anděla, který s ním zápasil (32,30). Josef své syny „vzal z klína otcova“ (48,12). Nejde tu o ritus přijetí za vlastní (jako v 30,3; 50,23), ale spíše o projev dědečkovy lásky k synům toho, jehož měl za ztraceného. Ostatně přijetí Josefových synů za své Jakob oznámil už předtím (48,5). Jakobovu radost z tohoto rodinného setkání vyjadřují jeho slova: „Není mi odepřeno spatřiti tebe; nad to ukázal mi Bůh tvé potomstvo“ (48,11). „Poklonil se až k zemi“ (48,12); on druhý nejvyšší muž zemi před svým otcem pastýřem. Snad tím také chtěl dát najevo, že zastáváním svého vysokého úřadu nezpychl.
Víra (1): Víra ve Starém zákoně
Eleazar odmítá vepřové
(2 Mak, 6,18-31)
Protože sněm tridentský (Decretum de iustificatione, cpt. 8) nás učí, že „víra je počátek lidské spásy, základ a kořen všeho ospravedlnění; bez víry je nemožné líbit se Bohu a dojít ke společenství jeho dětí“[i], je třeba se zabývat tím, co je víra, co o ní víme z Božího zjevení i úsudku učenců, její nezbytností, jejím vztahem k rozumovému poznání, nesprávnými názory o ní a životem z ní. Víra je „základem duchovního života“ (STh III q. 73 a. 3 ad 3), je předpokladem k tomu, abychom Boha milovali a jednali podle jeho vůle. Omyl ve víře mnohdy znamená omyl ve způsobu života.
Od doby tzv. reformace a zejména s nástupem modernismu až po dnešní dobu dochází nejen k nesprávnostem a bludům ohledně toho, co třeba věřit, ale i k omylům v tom, co je vlastně víra. Víra bývá někdy zaměňována s důvěrou v Boha a jednostranně se zdůrazňuje samotný akt víry na úkor obsahu víry, tedy zjevených pravd, které je třeba věřit. Následující výklad o víře bude se velkou mírou opírat o výroky Písma svatého, učitelského úřadu církve a sv. Tomáše Aq.[ii]
