Eva Kantůrková: Jan Hus
Koncepce této rozsáhlé knihy (téměř 500 stran) je poněkud neobvyklá – představuje něco mezi beletrizovaným životopisem, literaturou faktu a historickou prací. Autorka se snaží popsat Husův život komplexně, včetně podstaty jeho učení a atmosféry a pozadí sporů, jichž byl ústřední postavou. Cituje dobové dokumenty, Husovo dílo i nejvýznačnější práce o Husovi a snaží se z nich vytvořit celkový obraz, k čemuž využívá i vlastní trpké zkušenosti politické vězeňkyně, lapené a drcené nespravedlivým systémem pro své správné postoje.
Kniha jistě poskytuje čtenáři spousty informací a vhledů do Husovy doby, do tehdejší krizové situace pozemské církve, do charakteru četných klíčových postav té doby, do podstaty Husova učení (mám nicméně pocit, že v tomto je kniha slabší a že autorka místy hluboce podceňuje důsledky Husova učení). Při jejím čtení je ale třeba pamatovat na to, že to není kniha objektivní. Navzdory obrovskému množství faktů, které přináší a prezentuje, to není kniha o tom, jaký byl Hus, jeho přátelé a protivníci. Je to dílo výkladové, kniha o tom, jakého autorka Husa mít chce a jací díky tomu musí být jeho přátelé i protivníci.
Pro autorku má Hus ve svém kacířském pojetí Církve pravdu a je to opravdu mimořádný „světec“. Tím pádem jeho protivníci nemohou být než darebáci, poblouznění a strašpytlové. Když Hus lavíruje a vytáčí se, je právním géniem, který jen využívá své legitimní možnosti, zatímco jeho protivníci jsou skrze podobná konání prostě jen zákeřní a neupřímní.
Zatímco Hus nemá negativních vlastností a jeho kritiky od protivníků a katolických historiků jsou citovány pouze s tím, že jsou autorkou okamžitě „vyvráceny“, na jeho oponenty jsou bez rozpaků vykydnuty všechny pomluvy, které se dají v literatuře najít. Když Hus mění své názory, je to prostě jen tříbení názorů a rozhodně nelze mluvit o účelovosti či strachu (dokonce ani ve věci jeho náhledu na upalování kacířů, o němž začal pochybovat až v okamžiku, kdy už mu muselo být jasné, že sám skončí na hranici). To k jeho oponentům Kantůrková tak velkorysá není – Štěpán Páleč a Stanislav ze Znojma, kteří se postupně postavili proti Husovi a jeho viklefismu, jsou v jejích očích zbabělci, kteří změnili stranu ze strachu.
A pokud jde o lidové bouře, které Hus svými kázáními vyvolával? O řádění husitských band následujících po jeho smrti? Za to podle autorky přece mohou zkažení preláti a Husovi kati. Rozhodně ne Hus nebo jeho učení. Fakt, že husité povstali v duchu Husova pojetí světa a Církve, že základem jejich zhoubné ideologie bylo právě Husovou učení, které ve svých důsledcích ničilo autoritu církevních i světských představených a postulovalo bezmeznou anarchii, v níž si člověk mohl vybrat komu (a zda vůbec někomu) bude věrný a poslušný, už ponechává zcela stranou.
Ignác Pospíšil
Tato recenze původně vyšla na stránkách Databook.cz.
Beletrie si nezaslouží hodnocení historické objektivnosti (z toho důvodu nechápu druhou část článk). Právě u beletrie si autor vždycky otiskne jistou měrou sebe sama do pojetí hlavního hrdiny, což se u autorky, jakou Eva Kanturková jistě je, dalo očekávat. Z toho důvodu je možná právě tak pozitivně hodnocen v románu i Jan Hus a jeho učení, které on bral až do konce života prakticky jako závazné a každý, kdo s ním nesouhlasil byl prakticky zlý a zapšklý nepřítel (což mi ostatně evokuje jiného pražského „mistra“ současnosti, ale nechci opustit téma, takže to raději ponechám tvé úvaze a úvaze čtenářů). Jestli si chceš Ignáci přečíst něco rozumného o Husovi v co nejrozumnější formě, tak doporučuji knihu Jiřího Kejře ‚Jan Hus známý i neznámý – resumé ke knize, která nikdy nevznikne‘, kde autor esejisticky velmi dobře popularizuje to, co se ve výzkumu kolem Jana Husa zjistilo za posledních sto let. Dotyčný navíc Husa a jeho učení podrobně studoval a je to jeho celoživotní práce. Podle mého je však v jeho případě škoda, že podrobná studie k tomuto tématu z jeho pera již nejspíš kvůli jeho vysokému věku nevznikne. Snad tím ale podnítí své následovníky. Od velmi podrobné monografie dr. Jiří Pospíšila již totiž za rok a půl uplyne sto let. Tématika Jana Husa navíc dnes vyžaduje pozornost daleko větší než tomu bylo právě před sto lety.
Daniel Zouhar
Moc pěkný článek, Ignáci! Velmi trefná věta: … jací musí být jeho přátelé a jeho protivníci…
Buďme ale objektivní i v hodnocení současnosti, která se stejně vyznačuje latentním odporem k autoritě, k papeži, k biskupům… Je to stejně zvrácené jako tehdy, s nedohlédnutelnými důsledky.
Ohledně Husa doporučuji starší knihu dr. Jan Sedlák: M. Jan Hus, Praha 1915. |Lze ji stáhnout z http://uloz.to/xTBTK88/hus-dr-jansedlak-pdf .
V Husově době byla většina duchovenstva pravověrných, což se dnes říci nedá. ČBK se za 2 roky připojí k Husově jubileu.
Mám pocit, že před pár lety vznikl konflikt mezi Kantůrkovou a režisérem Strachem, který chtěl o Husovi natočit objektivní film. Kantůrkové se objektivita nelíbila a Straha z projektu vyšupla. Neví o tom někdo něco víc? Bude se točit nebo ne?
Před cca rokem měl u nás ve městě Jirka diskusi a tvrdil, že je to jeho velký sen. Nakolik je ale realizace daleko, to fakt netuším.
Strach a objektivita? To nejde moc dohromady.
Utrpení bez konce. Ať o Janu Husovi přemýšlíme jakkoli,bez předsudků (dobu ve které žil už neznáme), bez nenávisti a zloby,bez opovržení, vždycky nám vyjde jedno: Jan Hus byl,je a patrně bude patronem rozkolu a patronem nepřátel Církve. Již 600 let je v tomto smyslu jeho jméno užíváno. Stará modrost praví „o mrtvém jen dobře“ a pokud to nelze,tak raději zapomenout.
Katolická církev apeluje na Boží milosrdenství,aby Církev došla k jednotě a byla smazána exkomunikace Husových přívrženců,ale s nepatrným výsledkem. Snaha zapomenout na rozpory a výhled na sjednocení stále není.
Pro nás to může být námětem k přemýšlení,jak asi vypadá očistec,jak asi vypadá peklo.