Tag Archives: svatá zpověď

Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Canberra zákonem prolamuje zpovědní tajemství

Arcibiskup Prowse

CANBERRA, Austrálie, 12. června 2018 (LifeSiteNews) – Nový zákon Teritoria hlavního města Austrálie žádá, aby katoličtí kněží v Canbeře porušovali posvátné zpovědní tajemství a udávali lidi, kteří zneužívají děti. Zákon, proti němuž se ostře postavil canberrský arcibiskup Christopher Prowse, může vést k uvěznění věrných kněží, kteří odmítnou uposlechnout.

Návrh zákona, který Zákonodárné shromáždění Teritoria hlavního města Austrálie schválilo 7. června, rozšiřuje oznamovací povinnost v případě zneužití dítěte tak, že se týká i církví a církevních aktivit, včetně katolické zpovědi. Opatření podpořily všechny politické strany zastoupené v Zákonodárném shromáždění.

Katolický kněz nesmí porušit zpovědní tajemství. To znamená, že nesmí prozradit, co mu kajícník ve zpovědi řekl, jinak je automaticky exkomunikován. Katolická církev učí, že zpověď je svátost, setkání křesťana s Ježíšem Kristem. Zpovědník je jen Kristovým nástrojem.

Zatím se oznamovací povinnost na zpověď nevztahuje. Od 31. března 2019 kněží, kteří zneužití dítěte neohlásí na policii, riskují trestní stíhání.

Arcibiskup Prowse nový zákon kritizoval s tím, že „kněží jsou k zachování zpovědního tajemství vázáni posvátným slibem. Nebýt tohoto slibu, kdo by byl ochoten zbavit se břemene svých hříchů, hledat radu u kněze a přijmout milosrdné Boží odpuštění?“ Prowse, arcibiskup z Canberry a Goulburnu, napsal článek do listu Canberra Times, v němž vysvětluje, proč zákon proti zpovědnímu tajemství způsobí mnoho zla a žádné dobro. „Za prvé, který pachatel se půjde vyzpovídat knězi, ví-li, že ho udá?“ ptá se v něm.

Padesát let postupné ztráty úcty k Nejsvětější svátosti, aneb Cesta k poznámce pod čarou č. 351

Není to tak, že bychom se jednoho krásného dne roku 2017 probudili a náhle zjistili, že nejvyšší místa podporují svatokrádežné svaté přijímání. K této chvíli vedl dlouhý, pomalý proces. Spočíval v postupném rozřeďování posvátnosti Nejsvětější oběti Mše svaté a úcty k Nejsvětější svátosti, která je jejím středem, za současného institucionálního tolerování svatokrádeží. Padesátiletá desakralizace skončila opovážlivým odporováním celé katolické tradici spojené s nejsvětějším ze všech tajemství Církve.

Prvním větším krokem bylo povolení přijímání vestoje a do ruky, což je prudký rozchod s hluboce zažitou mnohasetletou praxí klečení v adoraci u oltářní mřížky a přijímání do úst jako ptáče krmené rodičem (jak vidíme na nesčetných středověkých vyobrazeních pelikána zraňujícího vlastní hruď, aby nakrmil své mladé). Evidentním účinkem této změny bylo přesvědčení, že Nejsvětější svátost koneckonců není až tak tajemná a svatá. Když ji můžete prostě vzít do ruky jako obyčejné jídlo, mohl by to být stejně dobře chips servírovaný někde na večírku. (1) Modernistickým obnovováním dávné praxe, kterou Církev ve své pastorační moudrosti dávno opustila, byl systematicky oslabován a podkopáván pocit posvátné úcty a velebnosti Nejsvětější svátosti. Je dobře zdokumentováno, že sami věřící zrušení praxe přijímání vkleče a do úst nevyžadovali; bylo jim vnuceno rádoby „experty“. (2)

Zdvižený prst Aleše Opatrného

Mons. Aleš Opatrný

Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?

Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme.

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

Papež František ve významné exhortaci otevírá dveře ke sv. přijímání pro „znovusezdané“

ŘÍM 8. dubna 2016 (LifeSiteNews) – Nejkontroverznější moment nové apoštolské exhortace papeže

František I.

Františka Amoris laetitia (Radost z lásky) se možná omezuje na pouhou poznámku pod čarou, ale to, co z ní vyplývá, je jasné: papež otevírá dveře návrhu kardinála Waltera Kaspera, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci mohli být za určitých okolností připuštěni ke svátostem včetně Eucharistie.

Zdá se, že papež tím zaujal pozici, která odporuje postoji jeho předchůdců, zejména papeže Jana Pavla II., který myšlenku připuštění rozvedených a znousezdaných katolíků ke sv. přijímání rozhodně odmítl ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio. Také papež Benedikt XVI. se tímto sporem zabýval v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry [1], a definitivně se vyslovil proti liberalizaci církevní praxe.

Papež František se přímo otázkou, která v uplynulých dvou letech vyvolávala diskuse v celé už od chvíle, kdy kardinál Kasper na osobní pozvání papeže Františka nastínil svůj kontroverzní návrh v klíčovém projevu před konzistoří kardinálů ve Vatikánu, zabývá až v 8. kapitole historicky nejdelší apoštolské exhortace.

Přichází Popeleční středa a s ní doba postní

„Memento, homo, quia pulvis es, et in pulverem reverteris.“

Středa 10. února 2016 Popeleční středa, která slavnostně otevírá dobu postní. Začíná tedy doba 40 dnů modliteb, postů a almužen, kdy se život křesťanů má ještě více než jindy soustředit na rozjímání a pokání. Nechť se vám to daří, protože to je to nejdůležitější.

Tak jako zpověď předchází svatému přijímání a právě její upřímnost a poctivost rozhoduje o tom, zda člověk vůbec má právo přijímat a očekávat, že mu svaté přijímání něco dobrého přinese, tak je poctivě a upřímně prožitá postní doba nepostradatelným základem pro tu pravou radost z Velikonoc, ze Zmrtvýchvstání Páně.

Navedení k životu zbožnému XIX.: Jak sluší vykonati generální zpověď

Sv. František Saleský

Hle, Filotheo, takto jsem ti tedy předložil látku k rozjímáním, která jsou potřebna, abychom provedli svá předsevzetí. Až je všechna vykonáš, srdnatě jdi a se vší pokorou vykonej svou generální zpověď; ale prosím tě, aby ses nedávala másti žádnými strachy. Škorpion jest jedovatý, když žahne člověka; ale když se rozpustí v oleji, bývá lékem proti vlastnímu svému užehnutí.

Podobně hřích nám dělá hanbu, když se ho dopouštíme; ale když se obrátí ve vyznání a v kajícnost; činí nám čest a je spasitelný. Zkroušenost a zpověď jsou tak krásné a mají tak líbeznou vůni, že zahlazují ohyzdnost hříchu a zapuzují puch jeho. Šimon, u něhož náš Pán byl hostem, když tam přišla Magdalena, pravil, že Magdalena je hříšnice. Ale Pán Ježíš řekl, že nikoliv, a nemluvil o jiném než o vůni kajícnosti, jež se od ní rozlévala, a o její veliké lásce.

Navedení k životu zbožnému: XIV. Rozjímání 6.: O soudu

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Konečně po čase , který Bůh ustanovil světu k jeho trvání, po množstvích hrozných znamení a zjevů, pro něž lidé budou schnouti hrůzou a strachem, nesmírný oheň, který se přivalí jako potopa, spálí všecku zemi a promění tvář její v popel, a žádná věc, kterou spatřujeme na zemi, nebude toho ušetřena.

Navedení k životu zbožnému: VI. O prvním očišťování, to jest, od hříchu smrtelného

Svatá zpověď

Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží.