Tag Archives: celebrant

Doplňky (O tridentské mši svaté XVI)

Ukončili jsme popis toho, jak se chovat během mše svaté podle tridentského ritu. V tom popisu dostal čtenář postupně – tak jak jsou v průběhu ritu v čase interpretovány – mnoho informací a v některých nyní můžeme udělat jistý formální pořádek. Také můžeme doplnit popis o detaily, na které se někteří čtenáři během vydávání ptali, a které jsme jim tedy dlužni.

Předně, celebrant vícekrát během mše svaté kleká. Doplňme, že když stojí přímo u oltáře, pokleká vždy na jedno (pravé) koleno, a to na krátkou dobu. Když je pod stupni oltáře, může se stát, že má povinnost nebo aspoň příležitost pokleknout na obě kolena. Povinnost je to tehdy, když přichází celebrovat před vystavenou Nejsvětější Svátost oltářní (nebo když od oltáře s vystavenou Nejsvětější Svátostí odchází). Příležitost je to při slovech Et incarnatus est… v Krédu, pokud na ta slova celebrant sestupuje dolů (tedy: jestliže při nich pokleká a nevzdaluje se od oltáře, pokleká na jedno koleno, jestliže je jinde – např. u stupňů oltáře nebo u sedes – může pokleknout na obě kolena). Doplňme ještě, že s výjimkou stupňových modliteb, přijímání věřících a případného použití sedes se celebrant pohybuje co nejblíže oltáři a necestuje po presbytáři, jak se to stalo zvykem při pokoncilním ritu; celebrant také nepřerušuje liturgii mlčenlivým sezením na sedes ani po promluvě, ani po přijímání.

Mše katechumenů (O tridentské mši svaté III)

Čtení

Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde.