V první části tohoto dvoudílného článku o domácí škole jsem se zaměřil na politicko-právní aspekty domácího vzdělávání v České republice. Dnes se chci věnovat podstatnější otázce – proč je dobré zodpovědně zvážit, zda nemáme učit svoje děti svépomocí? Jaké jsou přednosti domácího vzdělávání oproti klasické školní docházce? A jsou s domácí školou spojena také některá rizika?

Předesílám, že k těmto závažným otázkám budu hledat odpovědi z perspektivy katolického učení o výchově dětí. Jako vodítko ke správnému chápání křesťanské pedagogiky nám bude sloužit encyklika Pia XI. Divini illius magistri, poskytující krystalicky čirou expozici základních principů, z nichž je třeba při koncipování katolické výchovy a vzdělávání dětí a mládeže vycházet.

Předkládá zásadně důležitá kritéria, podle nichž můžeme posoudit, zda je daná škola či forma vzdělávání v souladu s katolickým učením – a tedy vůlí Boží –, či nikoli.

„Je přece účelem výchovy dát člověku takové vzdělání, jakého za pozemského života potřebuje, aby mohl dojít nejvyššího cíle stanoveného Stvořitelem. Nemůže tedy být v pravém slova smyslu výchovou taková výchova, která by cele nevedla k poslednímu cíli. Proto v tomto řádu světa, jak jej zařídila Prozřetelnost Boha – když se zjevil ve svém jednorozeném Synu, jenž jediný je „cesta, pravda a život“ – nemůže být plná a dokonalá výchova leč křesťanská.“

Tento požadavek je zcela zřejmý a snadno pochopitelný, neboť je bezprostředně odvozen od posledního cíle lidského života, jímž je blažené patření na Boha.

Pravá křesťanská výchova má za cíl vychovávat ke křesťanskému charakteru, tedy k takovému životnímu postoji, kdy je vše, co člověk činí, podřízeno poslednímu cíli lidského života. Katolické vzdělání učí rozeznávat objektivní dobro od zla, což je hledisko, jež je v moderní pedagogice odmítáno pro údajný nedostatek tolerance k odlišným názorům. Pius XI. si byl tohoto trendu vědom již v roce 1929, když napsal: „Bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti, a proto cele spočívá jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a ustanovení Boží i lidská […] novotářští vychovatelé většinou nesmýšlejí nic jiného, než aby výchovu dětí zprostili zákonů Božích. Proto vidíme nyní nový a podivný zjev: vychovatelé a filosofové v potu tváře shánějí nový všeobecný mravní zákoník pro mládež, jako by nebylo Božích přikázání v desateru, jako by nebylo přikázání Evangelia, jako by nebylo přirozeného zákona, jejž Bůh vložil a takřka vtesal do lidského ducha, prohlásil zdravým rozumem a sám ještě desaterem potvrdil. Proto novotářští vychovatelé pokládají církevní výchovu mládeže za nesprávnou, neplodnou a zastaralou a také ji tak pohrdavě nazývají, protože se opírá o úctu k Bohu a o jeho zákony.“

Encyklika velmi přehledně rozlišuje rozdílné kompetence Církve, státu a rodiny v oblasti výchovy dětí. Toto rozlišení je pro uznání oprávněnosti domácího vzdělávání velmi důležité, neboť z něj vyplývá primární význam rodiny (rodičů) ve výchově dítěte.  Papež Pius XI. cituje svého předchůdce Lva XIII.: „Od přirozenosti mají rodiče právo vychovávat ty, které zplodili, a s tím právem jest spojena povinnost, aby výchova a výuka dětí byla v souladu s cílem, pro nějž děti přijali jako dar Boží. Proto musí rodiče vší silou a pevně potírat každou nespravedlnost v tomto směru, a všemožně se zajistit, aby jim zůstala moc vychovávat děti jak se sluší po křesťansku a hlavně moc neposílat děti do škol, v nichž jsou v nebezpečí, že by nasákly zhoubným jedem bezbožnosti“ (Sapientiae christianae, 1890).

Lev XIII. se zde odvolává na princip přirozeného práva, z něhož plyne, že povinnost i právo na křesťanskou výchovu vyplývá ze samotné přirozenosti člověka. Toto přednostní právo rodičů na výchovu dětí zmiňuje též Kodex církevního práva v kánonech 793, 797 a 798.

Jak je toto právo rodičů na opravdu katolickou výchovu a vzdělání ve školách zajištěno dnes? V zásadě všechny státem uznané školy musí splňovat kritéria pro získání finanční podpory z daní, jež stát vybírá. Některá kritéria jsou oprávněná, jiná však nikoli. Navzdory množství různých učebnic a učebních textů roste tlak na standardizaci výuky jednotlivých předmětů. Mnohá školení pro učitele zvláště humanitních předmětů jsou vedena v duchu výše uvedeného mravního relativismu a vycházejí vstříc politicky korektním ideologiím, jakým jsou multikulturalismus, ekologismus či protikřesťansky motivovaný „boj proti xenofobii a náboženské nesnášenlivosti“. Jen za poslední dva roky zamířilo do českých škol několik manuálů, sloužících k uvědomělému boji proti „homofobii“ či „genderovým stereotypům“.

Možnost rodičů ovlivnit obsah a formu výuky na školách je navzdory různým školským radám a rodičovským iniciativám zcela minimální. A právě za této situace je třeba si uvědomit, co znamená, že rodiče jsou primárními vychovateli svých dětí: „Rodina tedy má od Stvořitele povinnost, a proto i právo k výchově potomstva; toto právo jí nemůže být odňato, neboť jest spojeno s nejsvatější povinností, a také jest přednější než právo kterékoliv lidské společnosti a státu, pročež ho ani nelze podrobit žádné pozemské moci.“ Jak máme rozumět slovům „toto právo jí nemůže být odňato“? Pius XI. tím zcela jistě neříká, že není možné odebrat výkon tohoto práva těm rodičům, kteří hrubě a soustavně nedbají dobra svých dětí. Říká tím však, že pokud taková výjimečná situace nenastala, jsou rodiče těmi, kdo rozhodují o výchově a vzdělání svých dětí, a není žádná moc, jež by jim toto právo mohla spravedlivě odejmout. Být „primárním vychovatelem“ neznamená být prvním pouze chronologicky, ale i co do kompetencí a to po celou dobu, kdy je dítě dítětem. Kontrola nad tím, kde a jak budou naše děti vzdělávány, patří k samotné podstatě rodičovství. Již samotný fakt, že existuje povinná školní docházka (což není totéž co povinné vzdělávání), je flagrantním porušením rodičovských práv, jež pochází bezprostředně od Boha.

A co Církev ústy papeže soudí o školní výuce sexuální výchovy? „Stále někteří pošetilci obhajují a šíří nebezpečný způsob výchovy, jejž nechutně nazývají pohlavní výchovou. Mylně se domnívají, že mohou mládež ochránit proti smyslným nebezpečím jen přirozenými prostředky a bez veškerého přispění náboženství a osobní zbožnosti: totiž tím, že budou všechnu mládež bez rozdílu pohlaví i veřejně poučovat o pohlavním životě a ji do něho zasvěcovat, a ještě hůře, že ji předčasně vystaví příležitostem, aby si mladý duch takovým věcem navykl, a jak říkají, se otužil proti nebezpečím pohlaví.“

„Škola, rodina a Církev mají tvořit takřka jednu svatyni křesťanské výchovy, nemá-li se škola úplně minout svého cíle a zvrhnout se v morovou nákazu a zhoubu mládeže.“ A právě mnohé dnešní školy takovou zhoubou dětí a mládeže ve skutečnosti jsou. Nejde tu jen o to, co a jak se děti vyučují, ale také o kvalitu učitelského sboru a vliv, jejž na děti mají jejich vrstevníci. To vše přispívá k nedobrému prostředí, jež dnes na většině škol panuje. Bohužel i církevní školy nejsou vůči duchu tohoto světa imunní, některé jsou od škol sekulárních takřka nerozeznatelné. Chybné je přesvědčení, že náboženskému charakteru školy učiní zadost, vyhradí-li se ve výuce prostor pro „hodinu náboženství“ (některé církevní školy to dopracovaly tak daleko, že i tento předmět mají jako nepovinný!). Co na to říká Pius XI.? „Na některé škole se sice vyučuje náboženství (ostatně, bývá ho velmi poskrovnu), ale tím ještě tato škola nevyhovuje právům Církve a rodičů, ani není hodna, aby do ní chodily katolické děti. Aby škola opravdu vyhovovala, musí všechna školní výchova a výuka, totiž učitelé, duch vyučování, knihy všech oborů, zkrátka vše být proniknuto křesťanským duchem a vedeno mateřskou bdělostí Církve. Vše má být tak upraveno, aby náboženství bylo i základem i korunou všeho vychovatelského počínání. A tak tomu má být nejen v obecných, nýbrž i na vyšších školách. ‚Je nutno,‘ abychom užili slov Lva XIII., ‚aby dítě nebylo vyučováno náboženství jen v některých hodinách, nýbrž aby všechno vyučování bylo proniknuto duchem zbožnosti. Není-li toho, neproniká-li a nezahřívá-li nitro učitelů i žáků posvátný duch, málo užitku pojde z kterékoliv nauky, a tudíž často vzniknou nemalé škody.‘“ Má-li být katolická škola kvalitní a úspěšná, musí v ní být Bůh na prvním místě. A co říká Pius XI. na adresu učitelů? „Avšak blahodárná činnost škol nezávisí tolik na správných zákonech, jako na správných učitelích. Ti mají být dobře na svůj obor připraveni a rozumět tomu, čemu učí žáky, a vybaveni rozumovými i mravními hodnotami, kterých vyžaduje jejich jistě těžký úřad. Mají planout čistou božskou láskou ke svěřeným dětem stejnou měrou, jako milují Ježíše Krista a jeho Církev – jejichž miláčky děti jsou – a tím také jim má upřímně ležet na srdci pravé dobro rodin a vlasti.“

Papež varuje před takovým uspořádáním školského systému ve státě, jenž by vycházel z jiných než katolických principů. Mezi ty, vzhledem k přirozeným pravomocem rodičů, však řadí i právo nekatolíků na výchovu a vzdělání svých dětí v nekatolických školách. Před jakým systémem tedy varuje? Varuje před školami, jež programově vycházejí z principů tzv. vychovatelského naturalismu a jež si pod pláštíkem jen zdánlivé ideové neutrality nárokují dominantní postavení ve státě. Jak o těchto školách Pius XI. smýšlí? „Proto je klamná a plná omylů veškerá výchova dětí, jež se opírá jen o přirozené síly (naturalismus) a pohrdavě zanedbává vše, co z nadpřirozeného hlediska přispívá k řádné výchově ke křesťanskému životu. Stejně bloudí daleko od pravdy takový způsob výchovy mládeže, který vůbec anebo téměř nedbá dědičného hříchu a Boží milosti, a proto cele spočívá jen v přirozených silách. Sem patří pod různými jmény veřejně hlásané nauky, které vesměs stanoví za základní požadavek všeho vzdělání, aby se děti samy zcela podle své vůle rozhodovaly i přes rozkaz a rady starších lidí a vychovatelů a bez ohledu na zákony a ustanovení Boží i lidská.“

Poté, co jsme se podrobněji seznámili se základními principy katolického učení v otázce výchovy a vzdělání dětí a co jsme zhodnotili stav moderního školství, se budeme věnovat otázce, jak mají katoličtí rodiče postupovat v praxi.

Není-li v našem dosahu škola, jež by alespoň v základních otázkách splňovala kritéria, uvedená v encyklice Divini illius magistri, mají rodiče povinnost zvážit, zda je v jejich silách a možnostech učit svoje děti svépomocí.

Domácí škola má mnoho výhod a předností. Uvedu alespoň některé:

1.   ZESOULADNĚNÍ KŘESŤANSKÉ VÝCHOVY S VÝUKOU

Na rozdíl od školy, kde je výuka v častém konfliktu s tím, co učí Církev a co předávají svým dětem rodiče, je domácí škola výborným prostředkem k vytvoření integrálního pohledu na život a utváření základních životních postojů. Tato charakteristika pochopitelně platí jen pro ty rodiny, jež nežijí křesťansky jen v neděli, ale jež usilují o to, aby celý jejich život byl v souladu s vůlí Boží. Hledisko podřízenosti přirozeného vědění životu nadpřirozenému má prostupovat celým vyučováním, nejen v hodinách katechismu. Myšlenka na Boha jako Stvořitele je přirozená také při výuce vlastivědy či přírodních věd. Při pozorování rostlin i zvířat, při pohledu na hvězdnou oblohu, ale i při chemických pokusech v kuchyni lze upozorňovat na podivuhodný, Bohem stanovený řád, k němuž poukazuje zřejmá účelnost v řádu stvoření. Řádná výuka dějepisu začíná biblickými dějinami od stvoření světa a právě tento pohled z perspektivy teologie dějin je schopen z výuky dějepisu učinit zajímavější a životně důležitější předmět, než když se skládá z pouhého množství faktů, dat a jmen ve zdánlivě světonázorovém vakuu.

Vlastní výuku lze provázat s liturgickým obdobím církevního roku. Je vhodné ráno začít společnou modlitbou a připomenutím svátku světce daného dne. V průběhu výuky je třeba nezapomínat ani na výuku katechismu, což patří mezi práva a povinnosti rodičů, zvláště nemáme-li možnost systematického vyučování knězem či pověřeným katechetou.

Nejpodstatnější však je, že máme obsah výuky pod kontrolou, že tu není někdo, kdo v rozporu s naším přáním a skutečným zájmem dětí vnáší do jejich intelektuálního a morálního vývoje pochyby a zmatek.

2.   VLASTNÍ ROZHODOVÁNÍ O RYTMU A TEMPU VÝUKY

Učíte-li svoje děti doma, můžete výuku přizpůsobit jejich momentálním schopnostem. To samozřejmě neznamená, že se nemají potýkat s úkoly, jež jsou pro ně obtížné. Je-li však takových úkolů příliš a dítě je není schopno uspokojivě plnit, může brzy ztratit chuť do učení. Každý z nás zná mnoho takových příkladů ze školy. Dítě je přirozeně zvídavé, a není-li příliš často vystavováno konfrontaci s neúspěchy v učení, je schopné si svůj elán udržet velice dlouho.

Představte si následující situaci: ranní čas netrávíte spěšnou přípravou svačin, překontrolováním aktovek, případně rozvozem do škol, odpoledne nesedíte nad hromadou úkolů, jež mnohé děti nedovedou samostatně vypracovat, celý den nepodléhá rytmu, jenž vaší rodině diktuje škola, ale utváříte si jej relativně sami. Totéž platí ve vztahu k pracovnímu týdnu či prázdninám. Opět, až na malé výjimky, jako je povinné přezkoušení získaných znalostí při škole, kde je dítě k domácímu vzdělávání zapsáno, si určujete čas, jenž pro vlastní výuku dětí chcete vyhradit, vy sami.

3. PRUŽNOST PŘI VÝBĚRU METOD A OBSAHU VÝUKY

Domácí vyučování umožňuje přistupovat k dětem individuálně, zohledňuje jejich možnosti a stávající dovednosti. V procesu učení je zapotřebí, aby jednotlivé poznatky na sebe více méně logicky navazovaly, aby tvořily souvislý celek. Proto je tolik důležité, aby před uvedením nového učiva bylo dostatečně zřejmé, že si předchozí znalosti dítě dostatečně osvojilo. Také je k výuce možné přistupovat způsobem tematicko-souhrnným, kdy se konkrétní téma vhodným způsobem probírá v rámci jednotlivých předmětů. Dítě, jež má zvýšený zájem o některou specifickou oblast vědění, můžeme za účelem rozvíjení jiných dovedností a znalostí motivovat tím, že i v jiných předmětech tohoto jeho spontánního zájmu využijeme.

4. POSÍLENÍ RODINNÉ SOUDRŽNOSTI

Mnozí lidé se domnívají, že domácí výuka je záležitostí pouze maminek. Otcové přeci pracují mimo rodinu a na domácí výuku nemají ani čas, ani dostatek energie. Celé břímě vyučování tedy leží na bedrech již tak značně vytížených matek. Pokud vyjdou rodiče z tohoto předpokladu, značně si své úsilí ztíží a nelze ani vyloučit, že to povede k ochabnutí původního elánu či dokonce ukončení domácího vyučování. Je proto nanejvýš důležité, aby si oba rodiče uvědomili, že domácí škola je úkolem společným. To samozřejmě neznamená, že otec i matka činí totéž, že mají stejné povinnosti a stejné úkoly. Když už není možné, aby se do vlastní výuky zapojil i otec, pak je přinejmenším nezbytné, aby projevoval dostatečný zájem o znalosti dětí, pomáhal mamince řešit problémy, jež nastanou, a nejen slovy, ale i skutky dával najevo, že maminku v této nelehké práci plně podporuje.

5. ZAPOJENÍ DĚTÍ DO OSTATNÍCH DOMÁCÍCH ČINNOSTÍ

Vyučování doma vám významným způsobem změní časový harmonogram. Tím, že budete nezávislí na škole, budete si způsob i rozsah výuky určovat do značné míry sami. Nejvhodnější doba na učení je pochopitelně v dopoledních hodinách, v případě potřeby je však možné přesunout výuku i do odpoledních hodin. Přítomnost dětí po větší část dne však dovoluje zapojit je do rozmanitých domácích činností, jimž se děti docházející do škol většinou vyhnou. Ti se vrátí odpoledne ze školy, mnozí odcházejí do kroužků a sportovních klubů, večer si ještě píší, často za asistence rodičů, úkoly na další školní den. Který z rodičů by po tak namáhavém dni uložil dítěti další úkoly? A tak mnoho dětí se dnes téměř nedotkne utěrky na nádobí, vysavače či zahradního rýče. Zde si můžeme opět uvědomit, že domácí vyučování není jen o nabývání znalostí v jednotlivých teoretických předmětech, ale především integrovaným vyučováním tomu, jak smýšlet a jak žít. Děti se v prostředí domova učí rozmanitou formou nabývat poznání i postojů, jež později uplatní ve své křesťanské dospělosti. Katoličtí rodiče, které vzdělávají doma, by vždy měli mít na paměti, že je naší rodičovskou povinností předat svým dětem především to, co je učiní Bohu milými. Toto je nakonec důležitější než množství učební látky, kterému se děti naučí.

Jistě, není v možnostech všech rodičů, aby svoje děti učili svépomocí. Moje již víceletá zkušenost, a to jak vlastní, tak zprostředkovaná spoluprací s desítkami rodičů, kteří také učí svoje děti doma, mne však vede k jednoznačnému závěru. Existuje-li dobrá vůle, k tomuto úkolu přiměřená motivace, soulad v rodině a jakžtakž ukázněné děti, pak se není čeho obávat. Milosti, jež Bůh takové rodině dá, jakoukoli námahu s domácí školou spojenou mnohonásobně vynahradí. Uvědomíme si pak, že to, co čteme v encyklice Casti connubii není jen zbožná fráze: „Když tedy věřící dají upřímný souhlas k manželství, otvírají sobě poklad svátostné milosti, z něhož čerpají nadpřirozené síly, aby splnili povinnosti a snášeli svá břemena věrně, svatě, ustavičně až do smrti.“ Pokud se upřímně snažíme o to, abychom svoje děti vychovali v bázni Boží a aby jejich výchova a vzdělání byly v souladu s katolickou vírou a morálkou, pak se můžeme spolehnout na Boží příslib: „Hledejte tedy nejprve království Boží a jeho spravedlnost, a toto všechno vám bude přidáno.“

* * * * * *

Nejčastější námitkou proti domácí škole je údajná nedostatečná socializace dětí. Doma vzdělávané děti prý přijdou o každodenní kontakt se svými vrstevníky, sociálně zakrní, nebudou připraveny na náročné životní situace, neboť se nenaučí jednat s druhými dětmi a řešit konflikty, jež společenský život v hojné míře nabízí.

Pokud by domácí vyučování opravdu vedlo k těmto výsledkům, hovořilo by to jistě v jeho neprospěch a jen hlupák by je za takových okolností hájil. Ale je tomu tak?

Předtím, než zhodnotím oprávněnost této námitky, uvažujme o tom, co rozumíme pod pojmem socializace. Kdyby se tím mínila schopnost jednat s druhými a skrze toto jednání dosahovat zamýšlených cílů, pak by jednalo o pozitivní hodnotu a tu by bylo pošetilé odmítat. Socializací se však zpravidla myslí něco úplně jiného, totiž schopnost přizpůsobit se většinovým postojům a v souladu s nimi i jednat. Ten, kdo se vymyká normě, kterou dnes stanovují sekulárně-humanistické pseudoelity v čele společenských institucí, od státních orgánů po neziskový sektor, od škol po média, se stává předmětem jejich převýchovného zájmu, neboť není řádně „socializován“. V tomto smyslu má tedy socializace blíže k sociálnímu inženýrství než ke schopnosti jednat s druhými lidmi a už vůbec nic nemá společného s láskou k bližnímu, což je úhelný kámen křesťanova postoje k druhým lidem, ať už jsou jakéhokoliv světonázoru. Je také třeba pamatovat na to, že ne každý je v raném věku zralý na častý, a v případě školy téměř každodenní kontakt s vrstevníky, kteří žijí podle zcela odlišných, katolickému náboženství často protikladných zásad. Pravá „socializace“ musí být posuzována očima nadpřirozené víry a ne naopak. Vše, co člověku brání v jeho úsilí o křesťanskou dokonalost, je třeba odstraňovat. Církev vždy varovala věřící před dobrovolným vyhledáváním kontaktů s lidmi, kteří katolické víře svými názory i životem zřejmým způsobem odporují. Riziko je zřejmé: častý pobyt osoby, zvláště pak dítěte, v prostředí, které se příčí křesťanskému světonázoru a mravním principům křesťanského života, vede k oslabení citlivosti svědomí k rozeznání dobrého od zlého, k častým pokušením přijímat postoje a názory osob, které v tomto prostředí sociálně dominují. Zvláště to platí pro školní třídu. Katolické děti, jež jsou doma vedeni k čistotě duše i těla, vstupují ve velice raném věku do společnosti, v níž převládají zcela odlišné hodnoty. Pokud si svou čistotu uchovají, pak často za cenu velikých obětí, jejichž častým důsledkem je bolestně prožívaná izolace od spolužáků, jednajících podle zásad nesouladných s životem víry. Není snadné pro mladší děti nepodlehnout psychologickému tlaku svých spolužáků, trávících volný čas sledováním televize, poslechem nevhodné hudby nebo projevujících se sklonem k přílišnému zájmu o nejmodernější hračky, počítačové hry či oblečení.

Přirozená a zdravá socializace je naopak taková, jež dá dítěti dostatek podnětů k rozvíjení kladných životních postojů. To samozřejmě neznamená, že se nemá konfrontovat s jinými názory či odlišnými povahami, že nemá získávat zkušenost i s řešením nesnadných sociálních situací. Je-li to však v našich silách, je dobré dítě takovým okamžikům vystavovat v míře odpovídající věku a jeho vlastnostem. Někdo je schopen se odpovědně pohybovat v hodnotově cizím prostředí snáze a dříve než jiný. I zde je třeba volit individuální přístup. Tak jako žádný rodič neučí svoje děti prvním krůčkům uprostřed silnice, ale tam, kde je riziko zranění menší, tak rozumný rodič neposílá dítě unáhleně do společnosti, jež se vyznačuje převahou postojů víře nepřátelských. Do takového prostředí je přípustné vstupovat až tehdy, existuje-li oprávněná záruka, že se mu hodnotově a způsobem života nebudeme přizpůsobovat.

Jinak je samozřejmě užitečné a vhodné, aby se děti v mimoškolní době účastnili sportovních či uměleckých aktivit se svými vrstevníky, ať už spontánních nebo organizovaných. V tomto případě mají rodiče větší možnost výběru kolektivu a zájmových kroužků, což v případě školní třídy neplatí.

Předpokladem úspěšné domácí školy je samozřejmě schopnost svoje vlastní děti vychovávat. Pokud jsou děti neposlušné a my nevíme, jak je k poslušnosti přimět, bylo by domácí vzdělávání asi jen kolektivním utrpením. Z vlastní zkušenosti také doporučuji, aby každý, kdo chce začít učit svoje ratolesti doma, začal již raději o rok dřív než je dítě „školou povinné“, aby si celá rodina vyzkoušela, jak to bude chodit, až to vypukne naostro.

Na úplný závěr chci uvést ještě jeden námět k úvaze. Církev učí, že výchova a vzdělávání našich dětí není jen naší povinností a právem, ale také skutečným a zásadně důležitým apoštolátem, podílem na evangelizaci světa. Pius XI. píše: „Je mimo veškerou pochybnost, že vše, co věřící konají pro katolickou školu (což jistě zahrnuje i katolickou domácí školu, pozn. MS), jež má provádět a chránit výchovu jejich dětí, je skutkem náboženským, a proto předním úkolem Katolické akce. Proto jsou našemu otcovskému srdci přemilé všechny nejvýš chvályhodné spolky, které se různým způsobem pečlivě starají o tuto velmi důležitou věc. Budiž tedy jasně prohlášeno, dobře ode všech pochopeno a uznáno, že věřící usilující o katolickou školu pro své děti v žádném státě nehájí stranickou politiku, nýbrž náboženskou povinnost, kterou jim nutně ukládá jejich svědomí. Nechtějí své děti odvést od státního pořádku a ducha, ba naopak chtějí je v něm vychovat co nejdokonaleji a k co největšímu prospěchu národa; vždyť opravdový katolík proniknutý katolickým učením je proto i nejlepším občanem, ctitelem vlasti, je upřímně oddán státní moci v každém zákonitém státním útvaru.“

Katolická domácí škola tedy není únikem ze společnosti a povinností, jež ve vztahu k našemu národu a státu uznáváme, ale, jak učí papežský učitelský úřad, prostředkem k utváření pravých vlastenců.

Výchova dětí je opravdovým povoláním, na kterém závisí spása duší. Rodičům patřilo odjakživa, novověk s jeho protikřesťanskou agendou však vědomí rodičovského povolání značně oslabil. Je nejvyšší čas se o něj hlasitě přihlásit.

Michal Semín