Stále naléhavěji se dotazuje mladá generace nás starých, jaká vlastně byla ta První republika, zda opravdu byla tak demokratická, tak svobodná,  a zda byla skutečným domovem Čechů, Slováků  a Rusínů, kteří si ji za svůj domov  svobodně zvolili. Jak se v Československé republice vedlo Němcům a Maďarům?Nemohu než odpovědět : Ti měli k této republice zpočátku značné výhrady, bouřili se, brzy se však život v tomhle vykonstruovaném státním útvaru většině z nich zalíbil a jistě by se jim záhy stal i milovaným domovem, nebýt Hitlera a jeho nesmírné moci, kterou ho obdařil Kníže světa. Po stránce národnostní byla Československá republika vzorem všem multietnickým státům;  stěžovat si mohl toliko člověk, jemuž veškerá soudnost  byla upřena. 

A jak prý to bylo s náboženstvím : 

Nuž zde už to tak jednoduché nebylo. Za První republiky nejen že každý měl své náboženství:  její občané povětšině nábožensky žili. Když ne po celý život, tak aspoň za mlada. „Bez vyznání“  se lidé stávali zejména po krachu „československého schizmatu“, kdy obrovská většina členů církve československé zjistila, že ta jejich vzdorocírkev žije toliko z nenávisti vůči katolictví. A protože si katolíci těchto nešťastných schizmatiků přestali všímat, neměli již českoslovenští „kněží“ o čem kázat. Své posluchače začali mámit vlastními názory, které byly vesměs nudné (dokud tito kněží byli ještě odchováni v katolických seminářích, bylo dobře : řádně vysvěcený kněz, třebaže upadne celou svou duší do bludu, přece jen ještě vyzařuje jakýsi odraz jasu Ducha svatého, a tím dokáže své posluchače zaujmout.) Ti českoslovenští kněží, kteří mařili svá mladá léta v líhních církve československé, které mladá republikánská administrativa štědře dotovala,  neměli po své instalaci už svému publiku zhola nic co povědět: modlitebny s kalichem ve štítě se začaly vyprazdňovat. Ztracené ovečky, kterým už nechutnala pastva československá, se dávaly na úřadech zapisovat jako občané „bez vyznání“. Byrokracie to předepisovala, třebaže to bylo poněkud  nerozumné:  Jako kdyby si invalida dával zapisovat, že je občanem bez nohy či bez ruky. Nevím, čemu pak tito občané věřili, či zda vůbec v něco věřili. To vskutku nevím. Nevěděli to však – a samozřejmě ani dnes to nevědí  –  jejich pastýři nižší i vyšší, a to už jen z toho prostého důvodu, že jim na téhle maličkosti pramálo záleželo. 

Bohužel jsem ani neslyšel, že by se naši velebníčkové  –  tím méně pak biskupové  –  trápili otázkami, jak je těmto „občanům bez vyznání“ po těle, nepřišlo jim na mysl, že by někdy nějakou tu zatoulanou ovečku navštívili a jen tak mezi řečí se jí optali, zda by nechtěla zaběhnout do nejbližší zpovědnice a vrátit se tak  domů. Odpadlíci na tom se svou psychikou nebývají nejlépe a dost možná že i na takovou vstřícnost svých bývalých duchovních vůdců čekají. 

K odpadům od katolictví v Čechách docházela již od dob josefínských;  nabytí svobody roku 1918 dalo apostázi „zelenou“. 

Před rokem 1918 se přemnoho českých kněží po mši svaté, ale dost možná, že i při mši svaté, modlilo vroucně za vítězství rakouských zbraní. To zajisté českým věřícím nevonělo, ale poslušnost katolíků bývá mnohdy slepá (zejména tehdy, když se od nich žádná poslušnost neočekává ). Věřící se tedy modlili zároveň s knězem a tyto modlitby vzbuzovaly v každém Čechovi  hořkost, které se nelze tak snadno zbavit. Rakousko pak zčista jasna válku prohrálo a ustavil se český stát. Netoliko bezvěrci a jinověrci, ale i tuze mnoho katolíků se začalo ptát, zda tahle odporná kněžská kolaborace zůstane nepotrestána, nebo obdrží-li austofilní kněží pardon;  v zájmu spravedlnosti  nutno  připomenout, že značná část katolického kléru se za císaře pána a jeho rodinu  nemodlila a tuze dobře se to o všech vědělo.  Ale i těm hrozilo nebezpečí. 

Bezvěrci a jinověrci by rádi trestali, až by plakali. Hodně se o tom napřemýšleli, ale zároveň i počítali. Chyběla výkonná moc. Vojáci byli převážně v zahraničí. Ale i kdyby se naráz všichni vrátili, asi by je nikdo nepřesvědčil , aby hned zase začali někomu párat břicha. Totéž možno říci i o policejních silách. Policie byla převážně katolická a jistě by jí příliš netěšilo prolévat kněžskou krev. Byli tu pak ještě Sokolové, kteří „flanďáky“ nikdy nemilovali, ale u těch vládl ´demokratický duch´; jen stěží by šli mordovat bez řádného soudu. 

Austrokatoličtí kněží měli štěstí. Namísto toho, aby  za svou nadpřirozenou záchranu denně děkovali Bohu, jali se pustě nadávat  všemu „československému“ a jejich nenávist byla přitom zcela nekřesťanská. Kazili, co se dalo, nesmírně škodili českým zájmům v pohraničí, deformovali myšlení svým kaplanům a jistě i seminaristům, pokud na ně měli nějaký vliv. 

Převratem roku 1918 byli překvapeni všichni. Říká se, že zdaleka nejvíc byl překvapen tatíček Masaryk. Nesmíme se tedy hněvat na českou katolickou církev, která už dlouho, předlouho sloužila rakouskému Domu. A najednou takové polízání! Tohle ovšem nebyla jen nějaká defenestrace, s nimiž už Češi měli zkušenosti, toto byla světodějná událost prvního řádu, to nebyl jen tak nějaký exces. Řím byl daleko, páni biskupové Němci (na Slovensku Maďaři).

Tož co včil? 

Zdá se, že tehdy byli Češi vedeni svými svatými patrony za spoluúčasti  samotného Ducha svatého.  Uznali ´fait accompli´ faráři dále vykonávali svůj úřad, jako by se zhola nic nestalo, nikam neutíkali, nikde se neschovávali a ani je nenapadlo činit jakékoli potíže nově zaváděným československým úřadům.  Nemám žádné povědomí o tom, že by snad nějaký austrofilní velebníček doplatil na svůj blud.  Bezvěrci totiž leckde řádili, ale jak se zdá, žádný „důstojný“ pán, který raději vyznával císaře než  Boha, nedošel zasloužené  újm. Nejvýš mu někde v hospodě nafackovali. Kdo to odnesl, to byly sochy svatého Jana Nepomuckého, kterého čeští volnomyšlenkáři brali jako rivala mistra Jana Husa (?), kácely a přerážely se kříže, bouraly se Boží muka. Ale svatý Jan vskutku dopadl nejhůř… 

Všecko to bezvěrecké řádění však začalo už 3. prosince 1918 stržením Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí. Tato rána nikdy nepřestane krvácet. 

Záhy nato se začali rojit „pokrokoví“ kněží. Vznášeli požadavky na radikální liberalizace církve, dožadovali se reformy liturgie, zejména však zrušení celibátu. Nebylo jim vyhověno a v smíchovském Národním domě založili „národní“ Československou církev. Následky byly bolestné. Katolická církev přišla o jeden a čtvrt milionu lidí (zdráhám se je nazvat věřícími), a ti všichni k tomuto hanebnému a trapnému odpadu nebyli svedeni nikým jiným než  KATOLICKÝMI  KNĚŽÍMI!!!  To mluví samo za sebe. Těch odpadlých  – bylo skuečně víc, než by se dalo předpokládat, nebyli to jen ti, kteří byli svými „hospodyněmi“ donuceni k legalizaci jejich konkubinátu, musili mezi nimi být i takoví kněží, kteří upřímně nenáviděli katolickou církev a tudíž zde vyvstává otázka, kdo je k téhle nenávisti dohnal, nebo kdo k té nenávisti zavdal příčinu.  Tu se dostáváme k jejich výchově v kněžských seminářích a k osobám, za tuto výchovu zodpovědným.  Byli to tedy biskupové. V dobách rakousko-uherských jsme měli většinu biskupů německých, někteří dokonce byli šlechtického původu. Ovšem že za to nemohli, že byli Němci, ale jistě mohli z větší části za to, že své české ovečky považovali při nejmenším za „prosťáčky Boží“, Čechy uznávali za národ jen s největší nechutí, češtinou opovrhovali a svou němčinu preferovali před latinou. Za tuto shodu upřímně děkujme i prostému a zajisté i nejchudšímu vesnickému lidu, který své velebníčky skutečně miloval a považoval je za členy rodiny. Takoví kněží se pak se svým stádcem sžili natolik, že ani v nejdivočejším snu by je nenapadlo se od něho oddělit. 

Zdá se tedy, že   nejen bohatství vadí vstupu do nebeského království, ale že mnohem vážnějším zátarasem je egoismus, namyšlenost a všecko ostatní, co možno nazvat pýchou.