Rozdíl mezi láskou a sebeláskou je značný, třebaže mnohdy bývá nesnadno rozeznatelný.

Láska k sobě samému je opakem pohrdání sebou samým. Ani to není tak jednoduché, ale prozatím nám tohle poučení postačí, chceme-li sebelásku odhalit, zbavit se jí, nebo ji aspoň omezit.

Za mlada člověk sebou spíše pohrdá. Je sice hochů a děvčat namyšlených až hrůza, ale to asi není jejich přirozený stav. Tou namyšleností něco zakrývají. V těch chvílích se ani příliš nekontrolují. Velmi často jsem od mladého chlapce či dívky slyšel: já jsem přece tak pitomý(á)! a řekl bych, že to bývá myšleno upřímně, třebaže ne na dlouho.

Hovoříme pouze o lidech kritických, tedy i o mládeži, která usiluje o správný, kritický pohled na své jednání ve společnosti. Nedovedu se vžít do pocitů „zázračného“ dítěte, ale i zde se mi zdá, že svou „zázračnost“ tyto děti nepovažují za příliš zázračnou, že v ní nacházejí chyby, kterými se samozřejmě učí a zdokonalují a tím pádem jejich „zázračnost“ může ještě vzrůstat. Zdravě kritický mladý člověk zkrátka kolem sebe vidí lidi mnohem dokonalejší, než je on sám, snaží se s nimi srovnávat a třebas je i předčít. Vidí kolem sebe i hlupáky, ale pokud žije v jakž takž spořádaných poměrech, přece jen ti chytřejší dospělí lidé převažují; s těmi se srovnává, třebaže namáhavě a s obtížemi. Toto je ovšem potřebná studená sprcha na jeho pýchu. Vidí kolem sebe i své nepříliš moudré vrstevníky, kroutí nad nimi hlavou, snad se jim i snaží leccos vysvětlit, uvést je na správnou míru, ale nejde to a tak ani nemá žádný důvod vážit si svého pedagogického působení. Raději si říká jako ten čistě vypraný chlapeček z televizní reklamy na prací prášky: „Musím se ještě hodně učit!“ Nejen že si to říká, on se skutečně mnoho učí a to je v podstatě grunt všeho vzdělání. Pokud by se mladý člověk nechtěl sám od sebe učit a vylepšovat svůj „image“, dopadlo by to s jakýmkoli vzdělání bledě.

Přeskočme půlstoletí. Nevšímejme si lidí zvlášť vzdělaných, ani zvlášť nevzdělaných, žádných extrémů. Zastavme se u již „dříve narozeného“ pana Nováka, který stojí mezi lidmi kdesi uprostřed a tou svou normálností a prostředností je tak nenápadný, že si ho nikdo nevšímá. Pan Novák je už osvědčený dědeček, už brzo bude pradědečkem, umí číst a psát, nemluví ani moc chytře, ani moc hloupě (on vůbec hovoří spíš méně než více). Ve všem má dlouholetou praxi. Je to po všech stránkách normální člověk.

Jak je to s jeho sebeláskou? Docela jinak, než jak bývalo kdysi tuze dávno.

Třebas ani tak často nechodí do hospody, jen občas zajde; nemá kamarády, či spíše jich má několik, ale to ani kamarádi nejsou. S lidmi se pan Novák baví o ledačems, s nikým však o nějakém speciálním problému. Nikdo mu za to nenadává, nikdo si ho však příliš ani necení. Na radu se ho lidi ptají jen tak ze zdvořilosti.

Je zdráv. Doktory rád nemá, ale když je třeba…

Co si o sobě pan Novák myslí? Ani to nechtěj vědět, to bys ani všecko nespočítal! Pan Novák ví úplně všecko. Na všecko má „svůj názor“ (vždyť každý „svobodný“ občan má „nárok“ na svůj názor!) Je sebevědomý, pokud se někde dopustil zjevného omylu, nikdo se mu nezavděčí, kdo by se ho na to – byť i v dobrém – chtěl upozornit. On skutečně ví všecko sám nejlépe. To samozřejmě uznává i jeho žena a jeho děti. Ne sice příliš nahlas, o to nestojí; nicméně celá rodina tátu bez výhrad uznává a tátovi to stačí.

Co se společenského a politického dění týče: v našich zeměpisných šířkách a délkách je tohle obyčejný pan Čecháček: kdyby takových nebylo, kdo ví, jak by to s národem dopadlo. To by se bylo jak gestapo, tak i státní bezpečnost zapsala do našich srdcí daleko znatelnějším písmem! Pan Novák neochvějně přežívá a nikdy přežívat neustane naši demokratickou, nejobčanštější společnost s Klausovou „neviditelnou rukou trhu“. Je mu přitom docela dobře.

Bohužel toto je jenom jedna strana mince. Pan Novák sice nepohrdá sebou, ale pohrdá všemi okolo. Sám se sebou je na výsost spokojen. Nespokojenost s nepochopitelnými názory okolí ani zdaleka nedává najevo zlořečením, hádkami, rvačkami. On si tiše myslí svoje. Je rozumný – pozor! nikdy o sobě neříká, že je chytrý, proč na sebe upozorňovat! – a proto si také jasně uvědomuje, že všichni kolem něho jsou samí hlupáci. Nenazývá je podvodníky, tuneláři, ničemy, zločinci, lupiči a vrahy; to ne: toliko hlupáky. Hlupáka možno tolerovat, možno s ním žít v jednom domě, ztratit s ním nějaké to slovo, hrát s ním karty, popíjet pivo, snad s ním i chodit na procházky a třebas – dokonce – i chodit na ryby – ale nelze ho mít rád, nelze ho milovat. Tohle všecko samozřejmě platí i o jeho hloupé ženě. Paní Novákovou možno tolerovat až do nejhlubší intimity – nikdo však od něho nemůže chtít, aby ji miloval!!!

Jsou tu i děti. Jsou slušně vychované a jakžtakž poslušné. Nemohou býti jiné než hloupé, i když ne příliš (krev se nedá zapřít), ale vždyť ony z toho vyrostou! Tak rozumné, jako je on sám, to nikdy nebudou: ale to už je nakonec jejich věc, budou si přece žít svůj vlastní život! Kdyby ho však byly vždycky a ve všem poslouchaly, šlo by jim všecko daleko líp.

Nuž, svlékli jsme starého pana Nováka do spodního prádla. Bohužel pan Novák není ani zdaleka sám. Má vrstevníky: tisíce zde, statisíce tamhle, milióny, desetimilióny, stamilióny po celém světě. Všichni ti stařešinové jsou rozumní, mají svou dlouholetou praxi, draze nabyté zkušenosti. Někteří jsou o fous chytřejší, jiní naopak hloupější. O svých, pro celý svět nezbytných kvalitách všichni tuze dobře vědí, právem pochybují a kroutí hlavou nad názory svých známých, méně známých i lidí docela neznámých. Nic naplat: žijí s nimi „na jedné planetě“ a více méně jeden druhému nevadí. Doopravdy nevadí, ale jistě by se – až na zanedbatelné výjimky – nenašli takoví sousedé, kteří by se ochotně dali za hluboké noci vzbudit zvoněním a boucháním na dveře a nechali se přesvědčit snažnou prosbou svého souseda o tutéž laskavost, o níž nám vypráví náš Spasitel. O tom, že právě v tuto noční chvíli musí pohostit svého přítele, který se zčista jasna vrátil z cest a má hlad jako vlk.

Příhoda z Písma svatého je vpravdě metaforická, ale její meritum se v celé své nahotě přeneslo do 21. století a bude se přenášet do konce časů. Ani moc dobrého přítele bych se neodvažoval probouzet prostřed hluboké noci ať už kvůli čemukoli!

Lidé se sice tolerují, uznávají, snášejí, leč nemilují. Přitom, jak známo, je láska k bližnímu příkazem Božím, a bližním, opět jak známo, je nám každý. Milovat bližního máme jako sebe samého. Ne víc, ne méně. Pokud bychom nebyli „prolezlí“ skrz naskrz sebeláskou, jak jsem se neuměle snažil vyložit, když bychom každý sám sebe brali jako „housku na krámě“ tj. rovnocenného všem ostatním, pak by snad každý příkaz lásky k bližnímu nebylo tak obtížno plnit. Milovat však bližního tímtéž nezdolným, neuhasitelným citem, jakým je naše nešťastná sebeláska, to snad ani není v lidských možnostech a schopnostech. A tak musíme o milost této lásky k bližnímu úpěnlivě prosit Boha, zvláště pak Ducha Svatého.

Sebeláska je odrůdou pýchy, ale snad i jejím květem či dokonce plodem. Pýcha je hlavní, nejnebezpečnější a nejúpornějším hlavním hříchem. Nelze se jí snadno zbavit. Ale zde je právě „jádro pudla“ a v každém případě, kdy se nám jakkoli podaří „přiskřípnout“ naši sebelásku, dokázali jsme udělat cosi velmi velikého.

Václav Durych